O porodních bolestech a problémech, s nimiž se museli vyrovnávat konstruktéři prvních počítačů za železnou oponou, jsme již psali. Československé SAPO bylo postaveno jako první chybám vysoce odolný počítač jednoduše proto, že použité součástky (zejména relé vyráběná ve státním podniku Artima Vokovice) nebyly zrovna etalonem spolehlivosti. Z podobných důvodů byl koncept vysoké odolnosti proti chybám zachován i u druhého, již plně elektronického československého počítače EPOS. S nedostatkem součástek a dalšími problémy zápolili i konstruktéři v ostatních zemích za železnou oponou. Neznamená to ale, že by zde v průběhu šedesátých let nevznikaly zajímavé a výkonné počítače.
Sovětské supermainframy
I o počítačích BESM (Большая Электронно-Счётная Машина) a jejich šéfkonstruktérovi Sergeji Lebeděvovi, po němž je pojmenován současný Institut přesné mechaniky a počítačového inženýrství S. A. Lebeděva (někdejší odnož sovětské Akademie věd) jsme se již v seriálu zmínili. Lebeděv se svým týmem v polovině šedesátých let navrhl a v roce 1968 dokončil mainframe BESM-6, jehož výkon ve své době jednoznačně patřil mezi světovou špičku. Se 48-bitovým procesorem pracujícím na frekvenci 10 MHz a dvojitě zřetězeným zpracováním instrukcí dosahoval výpočetního výkonu 1MFlops, což byla třetina výkonu v té době nejrychlejšího superpočítače na druhé straně železné opony, CDC 6600.
BESM-6 se následně vyráběl 17 let (do roku 1987) a bylo postaveno celkem 355 systémů. BESM-6 byl využit pro řadu významných vědeckých výpočtů – například pro výpočet orbity při testovacím letu Sojuz-Apollo, který trval pouhou minutu, zatímco NASA pro svůj výpočet na pomalejším „železe“ potřebovala půl hodiny. Jednalo se nicméně spíše o vědecký „supermainframe“ než o počítačovou platformu vhodnou pro široké nasazení.
Freska v dnešním Institutu S.A. Lebeděva
Kopie bližší než kabát
V roce 1966 bylo v rámci centrálního plánování navrženo zavést sjednocenou řadu vzájemně kompatibilních počítačů, tak jako se tomu dělo díky úspěchu IBM System/360 ve Spojených Státech. Přestože v SSSR existovaly v té době přinejmenším dvě relativně rozšířené řady mainframe systémů (vedle BESM to byl ještě běloruský Minsk), centrální plánovači rozhodli (pochopitelně k nelibosti většiny konstrukčních týmů) převzít (respektive okopírovat formou klonu) design IBM.
Vytvoření hardwarového klonu System/360 bylo cosi, nad čím se koncem 60. let nikdo příliš nepozastavoval. Ostatně na západních trzích nabízely různě úspěšné klony rozšířené platformy například společnosti Amdahl, Siemens nebo Hitachi. Sovětské (a později východoevropské) ES EVM využívaly povětšinou součástky vytvořené cestou zpětné analýzy, stejně jako západní klony. V případě software ale byla situace ošemetnější – jeho podstatná část, včetně operačního systému OS ES, byla lehce modifikovanými kopiemi kódu IBM. Byl to přitom právě software, do něhož IBM (vedle některých výrobních technologií) nakonec muselo při vývoji Systém/360 nejvíce investovat.
Na obhajobu soudruhů vývojářů je ale třeba podotknout, že jinak než nelegálně se vlastně k software (i hardware) IBM ani dostat nemohli. Díky exportnímu embargu do zemí RVHP byl legální dovoz hardware i software ze sedmnácti členských zemí výboru CoCom až do počátku devadesátých let velmi omezen a u řady systémů oficiální cestou zcela vyloučen (historky o tom jak se do východního bloku pašovaly počítače, plány i software, v nichž pochopitelně hrála roli i KGB, GRU a další státní a zpravodajské složky, by jistě vydaly na velmi zábavnou knihu). Pouze v sedmdesátých letech byla situace díky Détente (viz dále) přechodně uvolněnější a v letech 1974–79 dokonce IBM komunikovalo se sovětskými úřady s cílem zapojit se do dalšího vývoje ES EVM. Tyto aktivity ale ukončila invaze do Afghanistánu v roce 1979 a následné embargo USA na technologickou spolupráci se Sovětským svazem.
ES-1035 byl klonem IBM System/370 vyráběným od roku 1977
Napříč východní Evropou
Práce na návrhu a stavbě klonů započaly v roce 1968 a téhož roku se k projektu ES EVM přidaly i ostatní země RVHP. Vývoj probíhal v Moskvě, Jerevanu, Minsku a Penze, výroba od roku 1972 nejprve v Minsku a Penze, ale posléze i v dalších zemích RVHP, včetně Československa. V roce 1977 byly uvedeny nové modely, které odpovídaly řadě System/370. Vůbec poslední model ES 1220, dokončený v roce 1995, byl interně 64bitový, měl 256 MB RAM a výkon 7 MIPS. Byla to ale labutí píseň ES EVM, posledního modelu bylo vyrobeno jen 20 kusů (zatímco všech dohromady víc než 15 tisíc) a výroba byla definitivně ukončena v roce 1998.
Zajímavé je, že od roku 1986 se v rámci výrobní řady souběžné s ES EVM vyráběly i stolní počítače kompatibilní s PC – jejich výroba v omezených sériích probíhala v Minsku ještě po roce 2000. I ty byly pochopitelně klony, podobně jako počítače SM-4, jejichž výroba začala v roce 1975 a které kopírovaly velmi úspěšné minipočítače DEC PDP-11/40. Byly natolik povedené, že na nich šlo provozovat Unix společně s řadou „pašovaných“ aplikací.
Krást se nemá
Z kopírování a pašování hardwarových a softwarových technologií skrz železnou oponu se na přelomu 70. a 80. let nakonec stala skutečná špionážní hra. Zpočátku v ní měl navrch východ – KGB, GRU a dalším zpravodajcům se dařilo pronikat do vývojových laboratoří na západě i nakupovat a pašovat již hotový hardware a software – pomáhala jim v tom zejména již zmíněná politika uvolňování mezinárodního napětí „Détente“, kterou západ chápal jako cestu jak snížit napětí studené války, zatímco východ ji viděl i jako příležitost, jak se dostat nejen k potravinám a úvěrům, ale díky uvolnění vztahů také k více či méně utajovaným technologiím a dohnat s jejich pomocí západ.
Situace začala být neúnosná, a tak, zejména poté, co na vážnost situace upozornili NSA v roce 1981 Francouzi, americké zpravodajské služby vedené Billem Caseym dostaly od prezidenta Reagana příkaz zasáhnout (vše popisuje podrobně například Thomas Reed ve své knize At the Abyss). V softwarovém kódu a nákresech či vzorcích čipů, které se dostávaly za železnou oponu, se díky tomu stále častěji objevovaly dobře ukryté záměrné chyby, často s „odloženým“ účinkem. O jedné v systémech SCADA, která s velkou pravděpodobností způsobila obří výbuch plynovodu na Sibiři, jsme již v seriálu psali.
V letech 1984–5 se americké tajné služby rozhodly učinit řízeným i neřízeným únikům na východ přítrž a došlo k zatčení či vyhoštění řady sovětských agentů. Ve stejné době oznámily USA svůj program „Hvězdných válek“ SDI a vrcholní představitelé ve východním bloku si začali stále citelněji uvědomovat technologickou propast, která se, relativně nedávným úspěchům KGB a GRU navzdory, pod železnou oponou rok do roku prohlubovala.
Vše bylo najednou jinak, než jak si to soudruzi o patnáct let dříve plánovali – Leonida Brežněva jsme totiž v úvodu necitovali v plném znění. Generální tajemník ve svém proslovu ke členům politbyra v roce 1971 ještě dodal: „Naše masivní vojenské programy ale budou pokračovat. A v polovině 80. let budeme v situaci, kdy se budeme moci vrátit k mnohem agresivnější zahraniční politice s cílem získat ve vztazích se západem dominantní pozici.“ Měl pravdu jen zčásti, masivní vojenské programy skutečně pokračovaly, studená válka ale nakonec byla (i díky nim) prohrána spíše na pultech obchodů – s potravinami, oděvy, průmyslovým zbožím, toaletním papírem a v neposlední řadě i počítači.
ČLÁNKY DO MAILU