Burroughs, Sperry Rand (Remington Rand), Control Data, Honeywell, General Electric, RCA a NCR – to bylo sedm trpaslíků, kteří se na trhu mainframe počítačů pokoušeli konkurovat gigantické Sněhurce IBM – a také se s ní, často za účasti federální vlády, soudit (nejčastěji na téma zneužívání dominantního postavení). Jména jako Honeywell, General Electric či NCR jsou i dnes dostatečně známá – jejich příběhy ale často nikoliv, proto se tentokrát budeme věnovat historii zrodu sedmi počítačových trpaslíků – těch méně i více známých.
Příběh prvního z trpaslíků, společnosti Sperry Rand (respektive Remington Rand) již vyprávět nemusíme, neboť jsme mu věnovali dostatek prostoru v předminulém díle, začneme proto druhým, dnes asi nejméně známým trpaslíkem, společností Burroughs. Mimo jiné i proto, že na konci jejího příběhu je právě sloučení se Sperry Corporation a vznik nové firmy, jejíž jméno odkazuje k prvnímu počítači Remingtonu a zároveň je (snad všem) dobře známé. Ale nepředbíhejme.
Od počítaček k počítačům
Proč tolik firem krachuje?
Po dvaceti letech zkoumání jsme přišli na řadu obvyklých důvodů – „netěsností“ a opomíjených detailů. A také na to, jak se jim vyhnout. Některé lze najít v každém obchodě a každý majitel – bez ohledu na velikost a úspěšnost, by si o nich měl přečíst velmi užitečnou knihu – „Zisk pro lepší den“. Na vyžádání vám ji zdarma zašleme.
Burroughs Adding Machine Co.
Reklama BAM Co. z roku 1914
Přesně stoletá historie společnosti Burroughs se začala psát roku 1896 ve městě St. Louis (Missouri). William Steward Burroughs se onoho roku rozhodl začít vyrábět svůj nový vynález – mechanickou sčítačku. Burrougs byl synem zkušeného zámečníka a se stroji pracoval od dětství. Když mu bylo něco přes dvacet, začal se zajímat o možné vylepšení mechanických sčítacích strojů, které v té době používaly banky – jejich ovládání bylo nicméně poměrně složité a triviální chyba obvykle vedla k naprosto zcestným výsledkům. Nudné úřednické zaměstnání v bance a nepříliš zdravé prostředí velkoměsta jej nakonec vedly k rozhodnutí opustit New York a přestěhovat se do teplejšího podnebí v St. Louis, kde se nechal zaměstnat v zámečnické a strojařské dílně. Zde se také pustil do práce na nové mechanické sčítačce a kalkulačce.
William Steward Burroughs
Klíčem k úspěchu byla naprostá přesnost – své nákresy proto nedělal na papíře, ale vyrýval do kovových desek a některé detaily dokonce zpracovával pod mikroskopem. Po necelých pěti letech byl s prací hotov a své mechanické kalkulátory přihlásil na patentovém úřadě (postupně podal celkem čtyři přihlášky). Svůj vynález se rozhodl sám vyrábět, a tak v roce 1886 vzniká American Arithometer Company, která je v roce 1904, šest let po jeho smrti, přejmenována na Burroughs Adding Machine Company.
Nákres patentové přihlášky mechanického kalkulátoru Burroughs
BAMC se prvních padesát let své existence věnovala postupnému zlepšování mechanických sčítaček a kalkulátorů, z nichž se postupně stávaly mechanické účetní stroje schopné vést účetní knihu nebo dokonce pracovat s několika (až 27) „účty“ současně a ukládat součty na magnetický proužek. Sortiment by také rozšířen o psací stroje. Není proto divu, že v roce 1953 začalo vedení společnosti zvažovat možnosti, jak nejlépe vstoupit na rodící se trh elektronických počítačů.
Jeden z raných modelů mechanického sčítacího stroje Burroughs
Burrougs Corporation
Zatímco o dvacet let později s nástupem mikropočítačů a osobních počítačů ovládly trh malé a nově zakládané firmy, padesátá léta měla patřit spíše etablovaným gigantům. Většina z nich nicméně neměla vlastní produkty a proto si místo na trhu kupovala v podobě menších firem či projektů vznikajících na půdě nebo v zázemí renomovaných univerzit. V případě Burroughs se jednalo o kalifornský Caltech v Pasadeně (dnes známý spíše díky seriálu Teorie velkého třesku), kde na počátku padesátých let vznikla ElectroData Corporation coby dceřiná společnost CEC (Consolidated Engineering Corporation). EDC měla v té již prakticky dokončený projekt prvního počítače Datatron 205 a připravovala další model 220.
Burroughs se se svými mechanickými počítacími a sčítacími stroji zaměřovala zejména na bankovní sektor, a tak není divu, že první počítač B205 (který vycházel z Datatronu 205), byl určen právě pro Banky. Na trh se dostal v roce 1956 a byl zajímavý zejména konstrukcí magnetické bubnové paměti. Ta měla dvě části – vysokorychlostní a standardní. Ve vysokorychlostní sekci paměti byla data uložena v deseti kopiích, což snižovalo průměrnou přístupovou dobu k nim z 8,5 ms na 0,85 ms. To byl zásadní rozdíl, který umožňoval, aby byla centrální výpočetní jednotka B205 využívána většinu času prakticky „naplno“ a nemusela čekat na data.
Právě výrazně rychlejší I/O rozhraní (spíš než vlastní centrální výpočetní jednotky) byla tím, co odlišovalo většinu výkonných mainframe systémů 50. do 70. (a zčásti i 80.) let od levnějších počítačů a později minipočítačů či mikropočítačů. Ostatně tak je tomu do jisté míry dodnes – na podobném principu je postaven koncept in-memory computingu.
Binárně-decimální revoluce na 1 MHz
Až do počátku šedesátých let byla poměrně velká (převážná) část „byznysových“ počítačů decimální – pracovala v desítkové soustavě. Jedním z prvních velkých mainframe systémů, který začal bořit hranici mezi vědeckými (v té době již z valné části binárními) a firemními (dekadickými) počítači, byl plně tranzistorový B-5000 z roku 1962 (pozdější verze dokonce používaly integrované obvody). B-5000 kombinoval binární i decimální funkce a navrch měl řadu dalších revolučních novinek – například virtuální paměť s možností běhu více programů a jako základní strojový jazyk používal ALGOL. Jednalo ze zároveň o tzv. „zásobníkový počítač“, což výrazně usnadňovalo psaní programů pro firemní využití. Nemluvě o tom, že jeho centrální výpočetní jednotka pracovala na na svou dobu nevídané frekvenci jednoho MHz.
Typická sestava B-5000
B-5000 byl podle názoru některých pamětníků nejlepším komerčním počítačem první poloviny 60. let. Přesto se mu podařilo prosadit jen na trhu, který měla společnost Burroughs dobře „obšancován“ – v bankách. Na univerzitách, výzkumných pracovištích a v jiných oborech se stále výrazněji prosazovalo IBM a stávalo se tak pomyslnou Sněhurkou, i díky mnohem schopnějším obchodníkům a propracovanějšímu marketingu, zatímco z Burroughs se pomalu ale jistě stával jedním z trpaslíků – byť přinejmenším zpočátku největším. Byl prvním z těch „ostatních“ jimž se někdy také říkalo BUNCH (Burroughs, Univac, NCR, CDC, Honeywell).
Nic na tom nezměnil ani vývoj prvních superpočítačů, jako byly víceprocesorové D825 pro NSA nebo legendární SAGE. Ani počítače střední třídy B2500 podporující COBOL nebo malé počítače řady B1700 podporující virtuální stroje pro jednotlivé procesy, nebo „mikroprocesory“ B700. Počátkem osmdesátých let Burroughs vstoupil i na trh osobních počítačů s modely B20 a B25 určenými pro provoz v LAN sítích.
Dlouhé námluvy
Snaha konkurovat obří „Sněhurce“ vedla Burroughs ke spolupráci s jedním z dalších trpaslíků – RAND Corporation (respektive Remington Rand a později Sperry Rand). V padesátých letech Burroughs spolupracovala s její dceřinou společností SDC na již zmíněném projektu obranného superpočítače SAGE. Spolupráce nakonec vedla k tomu, že společnost Burroughs v roce 1980 SDC koupila a o šest let později se sloučila i se samotnou Sperry Corporation (respektive jí za necelých pět miliard dolarů koupila). Zrodila se tak společnost UNISYS, která pochopitelně existuje dodnes – byť své někdejší slávy a počátečního stavu 120 tisíc zaměstnanců již dávno nedosahuje.
