Ostatně, samotný termín „hacker“, jak jsme vysvětlili minule, nevznikl v souvislosti s prolamováním bezpečnostních řešení či zcizováním informací. Popisoval někoho, kdo hledá jednoduchá řešení, zkratky a obchází standardní postupy, aby získal něco navíc – prostě “osekává“ (hack) rohy.
John Draper alias Kapitán Křupka (Captain Crunch) byl hackerem právě v onom původním smyslu. Je také tak trochu symbolické, že jeho “hack“ byl právě v oblasti telekomunikací, podobně jako první příběh z našeho předchozího seriálu o “nabourání se“ do bezdrátového telegrafu Guglielma Marconiho (Úsvit hackerů), ale nepředbíhejme.
Telefonní hackeři
John Draper se narodil v roce 1943 v rodině vojenského leteckého mechanika, a tak není divu, že svou kariéru v roce 1964 zahájil také u vojenského letectva. Draper sloužil na základně na Aljašce, daleko od rodiny a přátel. On i jeho kolegové hledali způsob, jak levně telefonovat svým rodinám (dálkové hovory, na rozdíl od místních, byly v té době v USA velmi drahé). Draperovi se podařilo získat přístup k místní telefonní ústředně (přesněji řečeno se jednalo o panel telefonního operátora, kde byly hovory přepojovány ručně) a zajistit tak sobě i kamarádům ze základny levné volání. Tehdy ještě netušil, že právě v této oblasti se za pár let stane legendou.
Typické pracoviště telefonní operátorky (Switchbox) US Air Force v roce 1967 (Wikipedie)
V roce 1967 byl převelen na leteckou základnu v Maine, kde své „pirátské“ touhy realizoval v podobě „pirátské“ stanice WKOS (W-Chaos), kterou byl ale nucen kvůli stížnostem místního oficiálního rádia WDME po krátké době zavřít. Vysílání prováděl z legendárního mikrobusu VW, a protože chtěl zjistit, jak daleko jeho signál dosáhne, vysílal své telefonní číslo a žádal posluchače, aby se mu ozývali a hlásili, odkud jsou. Jedním z posluchačů byl i Denny Teresi, který Drapera posléze zasvětil do kultury tehdejších telekomunikačních hackerů – telefonních „phreakerů“, z nichž většina byla slepá.
John Draper v roce 2008. Logo Apple na jeho mikině má svůj význam – jeho „modrá krabička“ totiž stála i u zrodu Apple Computer.
Carl „Joybubbles“ Engressia
Phreaking se zrodil na sklonku padesátých let. Jeho zakladatelem byl slepý, ale velmi nadaný (měl absolutní sluch a údajně IQ 172) Joseph Carl Engressia. Již jako pětiletý Engressia zjistil, že telefonní ústředny lze ošálit rychlým opakovaným „zavěšováním“ sluchátka, které vytváří impulzy podobně jako původní mechanický otočný číselník. O dva roky později (jako sedmiletý) přišel náhodou na to, že při zapískání tónů o určité přesné frekvenci (díky absolutnímu sluchu toho byl schopen) může zdarma na ústředně přepnout telefonní linku do režimu pro dálkový hovor (přesněji – signál o frekvenci 2600 Hz používala společnost AT&T k označení aktuálně volných dálkových linek a jejich resetu – určitá sekvence těchto signálů pak mohla aktivovat dálkový hovor). Během svého dětství a mládí důkladně zmapoval fungování telefonních ústředen a možnosti jejich „přepnutí“ na dálku. Během svých studií na univerzitě si dokonce přivydělával tím, že tyto „černé“ dálkové hovory prodával spolužákům za dolar (na což se přišlo, a Joybubbles, či Whistler, – to byla jeho univerzitní přezdívka, málem nedostudoval). Na konci šedesátých let na jeho „phreaking“ přišla telefonní společnost a na základě sledování FBI byl zatčen a podmínečně odsouzen.
Tím Engressiova hackerská kariéra definitivně skončila, v pozdějších letech si ke svému invalidnímu důchodu vydělával jako „pokusný králík“ ve výzkumu aromat a vůní a na konci osmdesátých let dokonce založil vlastní církev „Church of eternal Childhood“, změnil své jméno na Joybubbles a věnoval se především aktivitám ve prospěch dětí (sám byl údajně jako chlapec zneužíván, což bylo hlavním motivem pro jeho charitativní a další aktivity věnované dětem). Joybubbles zemřel v roce 2007.
Modrá krabička
John Draper se s Engressiem a Teresim setkal v roce 1967 a možnost ošálit telefonní ústředny jej zaujala. Klíčem pro přepínání telefonní linky do režimu dálkových hovorů byl tón o správné frekvenci – 2600 Hz. Pokud jste neměli dokonalý sluch jako „Whistler“, abyste dokázali vždy zapískat přesnou frekvenci, existovala v té době jednoduchá a levná alternativa. K ceráliím Cap’n Crunch byla v té době přibalována píšťalka, která při zakrytí jedné z dírek vydávala tón s frekvencí 2600 Hz, s níž tedy bylo možné telefonní linku přepnout do režimu pro operátora a získat tak bezplatně dálkový hovor. Drapera napadlo, že lepší než píšťalka z krabičky cereálií by možná bylo elektronické zařízení, které by dokázalo reprodukovat více „řídících“ tónů operátorů dálkových hovorů a získat tak lepší kontrolu nad telefonní linkou. Tak vznikl nápad na modrou krabičku.
Píšťalku z cereálií Cap’n Crunch můžete zakoupit v aukci na eBay (v době psaní článku byla cena na 23 dolarech).
Modrá krabička zkombinovala to, co již zjistili lidé jako byl Teresi a Engressia, s informacemi, které společnost Bell publikovala v listopadu 1954 a v listopadu 1960 ve svém časopise Bell System Technical Journal (Bell v té době publikoval veškerou dokumentaci ke své infrastruktuře veřejně). Vedle základního tónu o frekvenci 2600 Hz tak přibyly i další tony a kompletní tlačítková klávesnice, což umožňovalo na dálku „ovládat“ různé funkce telefonních ústředen (přesněji těch, které používaly kontrolní signály v běžném přenosovém pásmu – tzv. in-band).
Její použití bylo zhruba následující: uživatel nejprve zavolá dálkový hovor na bezplatné číslo (v USA již tehdy začínala tato čísla předvolbou 800), když začne telefon vyzvánět, vyšle se z modré krabičky tón o frekvenci 2600 Hz pro dálkové hovory, nebo kombinace tónů 2600+2400 Hz následovaná dalším tónem 2400 Hz pro vyvolání mezinárodního hovoru. Pomocí řídícího signálu 2600 Hz je systém přesvědčen, že volající zavěsil, poté vyšle ústředna tzv. řídící flash signál, po němž uživatel zadá na krabičce signál „KP“ a následně telefonní číslo nebo některý ze speciálních řídících tónů a sekvenci uzavře signálem „ST“ (start). Vtip byl také v tom, že modrá krabička zadávala číslo pomocí tónové volby operátora, která používala jiné frekvence než tónová volba na telefonním přístroji. Krabička obsahovala vlastně jen pár součástek – zvukové oscilátory pro generování potřebných frekvencí, telefonní klávesnici, zvukový zesilovač, reproduktor a pochopitelně připojenou baterii.
Steve a Steve a… Apple
Modrá krabička se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let stala velkým hitem, zejména poté co v časopise Esquire vyšel článek „Secrets of the Litthe Blue Box“, který fenomén „Phreakingu“ i modrou krabičku popisoval. Draper tehdy v rozhovoru pro Esquire ohledně krabičky prohlásil:
Ne, nedělám je. Nedělám to už vůbec. A pokud jsem to někdy dělal, tak jen z jediného důvodu. Chci se dozvědět víc o těch systémech. Telefonní společnost je systém. Počítač je systém, chápete to? Dělám to co dělám jen proto abych systémy prozkoumal. Počítače a systémy, to je moje. A telefonní společnost není nic jiného než velký počítač.
Komentář Johna Drapera ze článku Rona Rosenbauma v časopise Esquire (1971).
Článek pochopitelně získal velkou publicitu a o „modrou krabičku" se začala zajímat řada lidí. Článku si všimla jistá paní Wozniaková a poslala jej svému synovi Stevovi, který v té době zrovna začínal studovat na University of California. Steve ukázal článek svému kamarádovi, shodou okolností také Stevovi (příjmení jistě netřeba dodávat). Jobs a Wozniak se rozhodli, že by mohli pár modrých krabiček vyrobit (přesněji vyrobil by je Wozniak), společně je prodat a vydělat na tom nějaké peníze. Jejich modrá krabička ale ne a ne fungovat správně. Wozniakovi se podařilo sehnat telefon na Drapera, který v té době už nebyl u letectva, ale pracoval jako DJ ve stanici KKUP v kalifornském Cupertinu (poblíž dnešního sidle Applu).
Draper už byl v té době poměrně opatrný, protože článek v Esquire mu přinesl poněkud nežádoucí publicitu, nicméně s Wozniakem se nakonec sešel.
„Požádal mě, jestli bych se za ním mohl stavit a pomoci mu zprovoznit jeho modrou krabičku a ukázat, jak se používá. Bylo to dost podezřelé – v té době už FBI zatýkala, a tak jsem se bál, aby to nebyla past. Dohodl jsem se že se s ním (Wozniakem) sejdu, ale nebudu u sebe nic mít a oni tam také nebudou mít nic nelegálního. Když mi ukázal svoji modrou krabičku, neudělalo to na mne velký dojem. Problém byl v tom, že tahle krabička generovala čtvercovou a nikoliv sinusovou vlnu a tóny tak nebyly čisté. […] Po nějaké době mě představil Steva Jobse, který pracoval na malém šestibitovém počítači. Zeptal jsem se ho, proč jen šestibitový, ten je přeci omezen počítáním do 32, a Jobs odvětil „jen abych předvedl, že dokážu udělat počítač“. Pak o dva nebo tři roky později, když Woz pracoval na Apple I a poté na Apple II, používali cross-assembler, který jsem napsal.“
Z rozhovoru Johna Drapera pro Storiesofapple.net.
John Draper nakonec nežádoucí pozornosti, kterou mu přinesl článek v Esquire, neunikl. V roce 1972 byl zatčen a za zneužívání telefonní sítě odsouzen k pětileté podmínce. Během krátkého pobytu ve vězení ho ale jeho technické schopnosti nezradily – stal se pro spoluvězně cenný díky tomu, že rádio (které si směl v cele mít) upravil tak, aby mohl odposlouchávat vysílačky dozorců – několik spoluvězňů pak naučil, jak si svá rádia mohou upravit stejným způsobem.
Modrá krabička nesloužila jen pro levné volání, ale také k provádění různých vtípků. John Draper se údajně úspěšně dovolal do Bílého domu, kde žádal, aby jej spojili s Richardem Nixonem (použil k tomu označení „Olympus“, což byl prezidentův tajný kód), kterému si stěžoval na nedostatek toaletního papíru v Kalifornii – není ale jasné, zda mluvil skutečně s prezidentem. Steve Wozniak pro změnu ve svém rozhovoru pro National Public Radio vypráví nejen o Blue Boxu, ale také o „vtípcích“, které s jeho pomocí prováděli, jako byl například fingovaný telefonát Henry Kissingera papežovi – podařilo se mu bohužel dostat jen na úroveň jednoho z vatikánských biskupů (zvukový záznam a přepis v angličtině).
Adresa: 1 Infinite Loop, Cupertino, CA
Po setkání s Draperem se Wozniakovi podařilo modré krabičky zdokonalit a s Jobsem je začali vyrábět a prodávat – údajně tak vydělali zhruba 6 000 dolarů. Byl to počátek jejich společného podnikání z nějž se o pár let později zrodila firma, která dnes sídlí na adrese 1 Infinite Loop, Cupertino, CA.
Všechno souvisí se vším – slepí phreakeři, píštalky z cereálií, modrá krabička, kterou sestrojil někdejší letecký mechanik, a DJ rádia v Cupertinu a článek Rona Rosenbauma v Esquire, který si přečetla maminka Steva Wozniaka – kdo ví, zda bych bez některé z oněch (a pochopitelně moha dalších) událostí dnes seděl u Macbooku Air a psal o příchodu hackerů.
Jedna z dochovaných „modrých krabiček“, kterou vyrobil Steve Wozniak. (Wikipedie – foto RaD man)
John Draper pracoval pro Apple několik let – navrhl obvody telefonního modemu pro Apple II a později se věnoval psaní software – vytvořil EasyWriter – první textový editor pro Apple II, jednalo se zároveň o první textový editor pro PC, který byl dostupný již při jeho uvedení na trh v roce 1981 (tedy o dva roky dříve než Microsoft Word). Programoval také 3D grafické systémy pro Autodesk a byl jedním z prvních webových vývojářů.
Dnes se John Draper věnuje psaní bezpečnostního software a oblasti VoIP. Má i svůj televizní pořad „Crunch TV“. Frekvence 2600 Hz je dodnes v názvu časopisu 2600 The Hacker Quarterly (www.2600.com).
Použité zdroje
- John Draper – Wikipedie
- Modrá krabička (Blue Box) – Wikipedie
- „Phreaking“ – hackování telefonní sítě – Wikipedie
- Josef Carl Engressia Jr. (Joybubbles) – Wikipedie
- Steve Jobs and me – vyprávění Rona Rosenbauma (Slate.com)
- Captain Crunch on Apple – rozhovor s Johnem Draperem (Storiesofapple.net)
- John Draper: The original whistle blower (mentalfloss.com)
ČLÁNKY DO MAILU