Zapínám útlý šedobéžový desktop A1000 s disketovou mechanikou a klávesnicí, kterou lze elegantně schovat ve spodní části jeho čela. V monitoru C1081 se ozvalo hlasité lupnutí a lumifory v klasickém uspořádání delta se pomalu probírají k životu. Z bělavého oparu se pomalu noří barevný obraz, logo ruky která drží modrou třiapůlpalcovou disketu, mne přenáší o čtvrt století zpátky. Ve druhé polovině 80. let byla tohle skutečná revoluce.
Macintosh byl možná počítač, jehož ovládání dokázala díky ikonám, oknům a myši pochopit i vaše (pra)babička, nicméně kupovat jej stále mohl spíš movitý strýček. Nemluvě o tom, že byl v řadě směrů přeci jen omezený, černobílý a tudíž nijak zajímavý pro budoucí počítačové grafiky a hudebníky. Nový domácí či osobní počítač snů pro grafiky se ale již od roku 1982 rodil pod rukama geniálního Jaye Minera, který počátkem 80. let odešel z Atari a společně s několika kolegy. Nepředbíhejme ale.
Konstruktér kardiostimulátorů
Když Jay Miner složil v roce 1959 bakalářské zkoušky na University of California v Berkeley světu počítačů vládly kolosy IBM. Minera ale zajímaly spíše přístroje malé, a tak se na počátku své kariéry zaměřil na oblast medicínských technologií – věnoval se například návrhu prvních kardiostimulátorů. Miniaturizace jej nevyhnutelně přivedla k problematice integrovaných obvodů, a tak není divu, že právě na tuto oblast se zaměřil, když na konci sedmdesátých let nastoupil do jedné z nejrychleji rostoucích společností – Atari.
Jay Miner v roce 1990
Začal projektem, který byl technologickým pilířem legendární konzole Atari 2600. Čip TIA (Television Interface Adaptor) navrhl speciálně pro novou konzoli tak, aby zastal veškeré funkce spojené s grafikou, zvuky a herními ovladači a umožnil vyrobit konzoli s velmi malou pamětí RAM, která byla na konci 70. let velmi, ale opravdu velmi drahá (Atari 2600 jí mělo jen 128 bajtů – opravdu se nejedná o překlep). Vylepšená verze čipu TIA byla později použita pro počítače Atari 400/800. Tajemstvím rychlé a barevné grafiky byla mimo jiné hardwarová podpora jednoduchých grafických objektů, tzv. spritů (nebo sprajtů – v praxi obvykle herní postavy, předměty, střely apod.) kterými bylo možné pohybovat nezávisle, aniž by musela být překreslována celá scéna (velmi zjednodušeně řečeno).
Zajímá vás jaké triky (vedle technologie hardwarově podporovaných spritů) použil Jay Miner pro grafiku Atari 2600 aby nebyla potřeba takřka žádná RAM? Vysvětlení (v angličtině) nabízí Wikipedie.
Atari ale patřilo již od roku 1976 mediálnímu gigantu Warner Communication a nebylo tak ideálním prostředím pro konstruktéry, hackery a tvůrčí mozky jako byl Miner. V roce 1980 se proto, společně s několika kolegy, rozhodl odejít a věnovat se nezávislému navrhování integrovaných obvodů a zakázkových čipů. Pro společnost Intermedics navrhl obvody pro první mikroprocesorem řízený kardiostimulátor (je spoluautorem dvou patentů v této oblasti) a s bývalými kolegy založil v září 1982 společnost Hi-Toro – počáteční kapitál poskytli trochu netradičně tři zubaři z Floridy. Hi Toro, přejmenovaná počátkem roku na Amiga Corporation, se věnovala návrhu nových grafických čipů pro další generaci konzolí a osobních (domácích) počítačů, aby ale získala i další prostředky krom počáteční dentistické investice, navrhovala také joysticky, paměťové moduly a další příslušenství pro populární konzole Atari, Coleco a dokonce i předchůdce WiiFit board, zařízení nazvané Joyboard.
Joyboard – tak trochu předchůdce Wii Fit board.
A pak přišel krach
Dnes, kdy trh herních konzolí kontrolují dva dominantní výrobci s více či méně úspěšnou asistencí třetího a poměrně pevně danými cykly uvádění nových generací herního „železa“ (momentálně osm let) i přehlednou cenovou politikou, si jen stěží dokážeme představit, co se dělo ve spojených státech počátkem osmdesátých let. Herní konzole byly zlatý důl. Trh, který před několika lety ještě neexistoval, měl v roce 1982–3 hodnotu více než tři miliardy dolarů (tedy asi dvanáct miliard dolarů v dnešních cenách). Do roku 1985 se měl ale opět smrsknout na pouhých 100 milionů, o plných 97 %!!!
Atari 2600 bylo jednou z prvních a zároveň nejrozšířenější konzolí na počátku 80. let. Stalo se tak symolem zrodu (1978–82) i krachu (1983–5) trhu videoher.
Příběh a příčiny události, která je označována jako „Video game crash of 1983“ (v Japonsku pak pod označením „Atari Shock“) by vydaly přinejmenším na samostatný článek, nebo malý seriál včetně pikantních historek o milionech ROM modulů s hrami jako byl E.T., které skončily pohřbeny kdesi v poušti. Ve stručnosti lze vše shrnout takto: příliš mnoho starých i nových konzolí, příliš mnoho nekvalitních her, zahlcený trh, otrávení zákazníci a rostoucí popularita domácích (či osobních) počítačů. Byl to smrtící mix, který nejvíce zasáhl Atari, ale do potíží se dostala i mladá Amiga Corporation – rok po založení docházely společnosti peníze.
Žádat v takové situaci o peníze bývalé zaměstnavatele může vypadat jako bláhový nápad, ale Minerovi to díky jeho skvělé reputaci vyšlo. Atari poskytlo Amize finance v celkové výši půl milionu dolarů výměnou za roční exkluzivní právo používat design nové herní konzole (respektive čipsetu) „Lorraine“ a posléze na něm postavit osobní počítač, podobně jako v případě Atari 400/800. Je sice pravda, že Atari bylo ve druhé polovině roku ve velmi špatné situaci, na druhou stranu ale financování slibného projektu ve výši půl milionu dolarů v okamžiku, kdy společnost prodělávala statisíce dolarů denně, byly, jak američtí auditoři s oblibou říkají, „peanuts“, tedy drobné na buráky. Nová konzole/počítač s procesorem Motorola 68000 (ano, týmž který poháněl Macintosh) dokonce měla kódové označení Atari 1850XLD „Mickey“ (Warner v té době již vlastnil Disney studia) a rozšiřovací modul RAM byl příznačně pojmenován Minnie (podle družky myšáka, dlužno doplnit pro mladší čtenáře).
Zatímco Atari finančně krvácelo a ve Warner Communications přemýšleli, jak se zlatého investičního vejce, z něhož se stal zapáchající pukavec, nejlépe zbavit, v Commodore se sice díky C64 peníze jen hrnuly, ale do křížku se dostali zakladatel Jack Tramiel a hlavní akcionář Irving Gould (příběhu Jacka Tramiela jsme se podrobněji věnovali v jednom z předchozích dílů). Výsledkem byl násilný odchod Tramiela, který založil holding Tramel Technology hledal příležitosti pro investici do výrobních kapacit a technologií, aby se mohl Gouldovi pomstít za to, že mu sebral firmu, kterou vypiplal od počátků dovozu československých psacích strojů Consul až k polovodičovému gigantu, který v polovině osmdesátých let prodával (co do počtu kusů) víc počítačů než všichni konkurenti dohromady.
Amiga: Atari nebo Commodore
Konstruktéři v Tramel Technology (byli to pochopitelně lidé, kteří s Tramielem odešli společně z Commodore) měli už v červnu 1984 téměř hotovou novou generaci počítače, když se Jack dozvěděl, že Warner Communications hledá kupce pro nadále krvácející Atari (tou dobou prodělávalo už „jen“ deset tisíc dolarů denně). Atari bylo zajímavé díky výrobní základně v Asii a distribuční síti, a tak Tramiel po zhruba dvou měsících vyjednávání koupil spotřební divizi společnosti. První, co Jack po převzetí Atari udělal, bylo, že zastavil a revidoval všechny rozpracované projekty, zbavil se většiny zaměstnanců a provedl celkovou čistku. Při ní narazil i na smlouvu mezi Atari a Amiga Corporation. A věci se začaly skutečně zamotávat.
Vývojáři v Amiga Corporation se o jednáních mezi Tramielem a Atari dozvěděli a začali hledat záchranné lano. S Tramielem měli z předchozích investorských jednání spíše negativní zkušenosti, a tak se obrátili na Commodore (důvodem bylo také to, že Amize opět došly peníze a nestíhala dokončit čipset v termínu 30. června 1984, jak bylo uvedeno ve smlouvě s Atari). V Commodore se rozhodli Amigu prostě koupit, což podle jejich názoru anulovalo platnost smluv s Atari, kterému 30. června namísto hotového čipsetu doručili zástupci Commodore šek na poskytnutý půl milion dolarů.
Tramiel reagoval vcelku pochopitelně žalobou na Amiga Corporation (nyní vlastněnou Commodore) i na Commodore samotný ve snaze zabránit výrobě nové generace počítačů. To sice projekt Lorraine na straně Commodore poněkud zpomalilo, ale po několika měsících byl opět v plném proudu – čipset měl být do následujícího roku vylepšen a začaly práce na operačním systému s grafickým uživatelským rozhraním a podporou barevné grafiky. Výsledkem nebyla konzole (trh konzolí byl v roce 1985 na svém dně), ale osobní počítač nazvaný prostě Amiga, později Commodore Amiga 1000.
Amiga 1000 v plné kráse. Všimněte si že rané modely neměly vůbec označení Commodore.
Amiga byla navržena geniálně. Díky výkonnému procesoru Motorola 68000 a speciálním grafickým obvodům zvládala věci o nichž se v roce 1985 Macintoshi nebo PC mohlo pouze zdát. Za cenu 1295 dolarů, což sice nebylo málo, ale stále výrazně méně než ceny konkurence (vyjma ST), dokázala Amiga zobrazit neuvěřitelných 4096 barev při rozlišení 352×480 (nebo 16 barev při 720×576), reprodukovat stereofonní zvuk s osmibitovým rozlišením a byla vybavena operačním systémem s grafickým rozhraním a preemptivním multitaskingem.
Amiga byla počítačem devadesátých let, přestože se psal teprve rok 1985. A v tom byl problém. Zákazníci, kteří si zvykli platit za C64 dvě nebo tři sta dolarů, nebyli ochotni zaplatit za nový domácí superpočítač šesti- nebo osminásobek. A firemní zákazníky nezajímala grafika, ale dostupnost byznysových aplikací. Během prvního roku a půl se tak prodalo jen asi 150 000 kusů Amigy 1000. Malý trh (s vysokou mírou pirátství) nebyl pro vývojáře software a her příliš zajímavý, a tak trvalo několik let, než levnější modely Amiga 500 (1987) a Amiga 600 (1992) pomohly k zaslouženému růstu – z Amigy se v řadě zemí stal nejpopulárnější domácí počítač počátku či první poloviny devadesátých let.
Ukázka grafiky Commodore Amiga v režimu HAM, který umožňoval zobrazit současně 4096 barev.
Video z představení Amigy v roce 1985 (16 minut, anglicky):
Výkon za který neplatíte
Ani tým Jacka Tramiela ale nezahálel. Malé zdržení, které svou žalobou (ta nakonec skončila mimosoudním urovnáním v roce 1987) projektu Lorraine způsobil, umožnilo jeho týmu konstruktérů, které do Atari přivedl z Commodore, aby nový počítač, postavený také na procesoru Motorola 68000, dokončili o měsíc dříve – Atari ST bylo představeno v lednu a do prodeje se dostalo již v červnu 1985 (písmena jsou zkratkou slov Sixteen/Thirty-two a naznačují, že se jedná o 16/32bitový počítač – procesor Motorola 68000 byl totiž vnitřně 32bitový se 16bitovou sběrnicí).
ST nemělo speciální grafické obvody jako Amiga, na druhou stranu mělo ale rychleji taktovaný procesor, dostatek (512 kB až 1 MB) RAM pro práci s barevnou grafikou (framebuffer) v rozlišení 320 × 200 / 16 barev nebo 640 × 200 / 4 barvy a speciální černobílý režim s vysokým rozlišením 640 × 400 bodů pro DTP či CAD aplikace. Především ale bylo prvním počítačem, který měl standardně MIDI rozhraní a stalo se tak velmi populární mezi hudebníky, jako sekvencér pro skládání a reprodukci elektronické hudby a řídící počítač pro syntezátorové hudební nástroje.
Atari 1040 ST, tedy verze ST s 1 MB RAM.
Atari vyvinulo operační systém odvozený, podobně jako MS/PC DOS, z CP/M a jako grafické uživatelské rozhraní použilo upravenou licencovanou verzi GEM od Digital Research. Nebylo to možná nejelegantnější řešení, bylo ale jednoduché a efektivní. Byly tu okna, ikonky, myš – vše, co je vhodné pro ovládání počítače běžným smrtelníkem. Nebo muzikantem.
Jack Tramiel byl v prvé řadě obchodník, a tak věděl, že ST musí být levnější. A to se podařilo. ST stálo v době uvedení méně než 1000 dolarů (barevná verze s 1MB RAM pak 1200), zatímco srovnatelné PC se prodávalo bezmála za 5 tisíc, Macintosh Plus za více než dva tisíce a Amiga za bezmála dva tisíce dolarů. Není divu, že jedením ze sloganů, který Atari v té době používalo, bylo „Power without the price“ tedy cosi ve smyslu „Výkon za který neplatíte“. Byla to právě nižší cena (a také podpora připojení k běžnému barevnému televizoru u modelů STM a STFM), která značně pomohla popularitě ST nejen v USA, ale i v řadě dalších zemí, byť ve výrobním programu Atari dominovaly co do počtu kusů v osmdesátých letech inovované verze osmibitových počítačů (Atari 800XE, 130XE, 65XE, XE Game System apod.).
Srovnání Amigy a Atari ST v pořadu Computer Chronicles z roku 1985 – počítače komentuje Gary Kildall, autor operačního systému CP/M! (29 minut, anglicky):
Než přijde PC
Commodore Amiga i Atari ST byly pro mnohé první příležitostí práce s relativně výkonnými počítači. Do příchodu Windows 3.1 (nebo možná Windows 95) vedle nich vypadalo PC jako zastaralý bratranec. Ve druhé polovině osmdesátých let nebyla jednoznačným vítězem ani jedna z platforem – každá si vytvořila své zázemí příznivců, nicméně zejména Atari ST trpělo omezenou dostupností aplikací a her, která patrně souvisela s poměrně vysokou mírou pirátství (málo firem bylo proto ochotno programy a hry pro ST dělat) a relativně malým rozšířením (ve srovnání s PC v podnicích či osmibitovými počítači v domácnostech). Amiga pak možná získala počátkem devadesátých let poněkud navrch, ale i to bylo jen vítězství dílčí a dočasné, které definitivně končí s příchodem Windows 95 a grafických akcelerátorů. Ty posunuly PC definitivně na špici z níž jej mohou do jisté míry sesadit snad jen tablety.
Commodore byl poslední „štací“ Jaye Minera. Pracoval ve společnosti až do konce osmdesátých let a poté, co nové vedení vyházelo většinu původního týmu Amigy, odešel i on sám a pracoval jako externí poradce. Všechny Amigy 1000 mají na vnitřní straně krytu počítače vlisovaný podpis Jaye Minera a dalších členů týmu „Lorraine“ společně s otiskem packy psa Mitchyho, bez něhož Jay neudělal ani krok (v Atari měl Mitchy dokonce vlastní zaměstnaneckou vstupní kartu).
Jay Miner zemřel 20. června 1994 ve věku 62 let na selhání ledvin – Commodore, který v květnu 1994 vyhlásil bankrot, tak „přežil“ o pouhé dva měsíce.
Po několika hodinách je načase uložit Amigu 1000 do regálu k ostatním sourozencům (A500, A2000) a konkurentům (ST a Mega ST). Kdysi to byly výkonné grafické a herní stoje, hudební děla a pracovní stanice. Neznaly internet, jen poštu v síti Fido a neustále obsazené BBS. Dnes by je s přehledem rozdrtil i ten nejlevnější smartphone. Jak se asi budeme dívat na dnešní ultrabooky, iPady a Galaxy Note za dvacet nebo pětadvacet let? Uvidíme za nimi také jejich konstruktéry a „hackery“, kteří pomáhali měnit svět, nebo jen korporace, které je vyráběly a prodávaly?
Použité zdroje
- Wikipedie: krach videoherního trhu 1983
- Wikipedie: Atari ST
- Wikipedie: Amiga
- Wikipedie: Historie Amigy
- Wikipedie: GEM
- Wikipedie: Amiga Corporation
- Wikipedie: Jay Miner
- Wikipedie: Atari
- Obrázky/fotografie: Wikipedie / Wikimedia
ČLÁNKY DO MAILU