Přes obrovské škody, které napáchala vláda jedné strany na národním hospodářství, se Československu podařilo během čtyř desítek let po konci druhé světové války dosáhnout řady pozoruhodných met, mezi něž bezesporu patří i stroje, které navrhl a jejichž konstrukci vedl v padesátých letech Prof. Dr. Ing. Antonín Svoboda.
Jeho osobní příběh je o to zajímavější, neb ukazuje, že existovala místa, kde se mohli dokonce i v padesátých letech uplatnit odborníci, kteří se během války na „západě“ dostali k nejnovějším technologiím a myšlenkám (prof. Svoboda spolupracoval mimo jiné s Johnem von Neumannem, Vannevarem Bushem a Claudem Shannonem). Svobodův příběh ale také ukazuje, jak si komunistický režim nedokázal špičkové vědce udržet – to bychom ale předbíhali.
Podobnosti o životě a výzkumu Antonína Svobody jsme čerpali (a citovali) zejména ze skvělého rozhovoru, který v listopadu 1979, necelý rok před Svobodovou smrtí, zaznamenala Robina Mapstone z institutu Charlese Babbage, centra Historie zpracování informací při Minnesotské univerzitě.
Pražský jedináček
Antonín Svoboda se narodil na podzim roku 1907, jeho otec se „vypracoval“ ze sirotka v zapadlé východočeské vesničce na pražského profesora češtiny. V oné době velmi zvláštní bylo, že malý Toník zůstal jedináčkem (sám to připisoval tomu, že měl při narození víc než 7 kilo a tak patrně jeho rodiče nemohli či nechtěli „riskovat“ s dalšími sourozenci). Díky tomu měl na svou dobu až neobvykle velkou péči a pozornost svých rodičů, kteří podporovali jeho talent a zájmy, mezi kterými záhy začala hrát hlavní roli matematika.
Během studií na střední škole se mladému Antonínovi stala ještě jedna zvláštní věc – málem propadl z francouzštiny, a tak se rozhodl, že se celou učebnici naučí zpaměti – doslova. „Když jsem si známky opravil, tak jsem ke svému překvapení zjistil, že umím docela obstojně číst francouzsky. Vydělával jsem v té době nějaké peníze a ty jsem utrácel za francouzské knížky. Když mi bylo 18, vyzkoušel jsem si, kolik toho znám, a zjistil jsem, že mám ve francouzštině slovní zásobu kolem 50 tisíc slov,“ vzpomínal o půl století později Svoboda v rozhovoru s Robinou Mapstonovou.
Po maturitě se vydal na cestu do Francie, kde si nejen definitivně zdokonalil jazyk (to mělo hrát významnou roli později na počátku války) a také poznal svého nejlepšího přítele, dirigenta Smetáčka, s nímž si do smrti psal (po své emigraci do USA tajně, například prostřednictvím Smetáčkovy manželky). Po návratu do Prahy začal studovat elektrotechniku a strojní inženýrství na ČVUT a posléze pokračoval studiem Fyziky na Univerzitě Karlově, zároveň se stal profesorským asistentem jak na ČVUT, tak na UK.
Antonín Svoboda na poválečné fotografii (ČVUT).
První analogové počítače
Svoboda získal doktorát z elektrotechniky, než se mu podařilo totéž ve fyzice, byl povolán do armády, kde byl zařazen k protiletecké obraně, což vedlo k dalšímu klíčovému zlomu v jeho životě.
„Měl jsem dobré znalosti matematiky a fyziky a když mi vysvětlili, jak sestřelují letadla, přišlo mi to celé dost naivní. Okamžitě jsem se pustil do vývoje řídících počítačů, které by vše mohly zdokonalit. Záhy jsem byl jmenován vedoucím výzkumu Československé protiletecké obrany – armádní školy protiletecké obrany. Neměl jsem sice žádnou vojenskou hodnost, ale přesto jsem tomu velel. Bylo to tak trochu jak scéna ze Švejka – byl jsem velitel, ale neměl jsem na uniformě žádné frčky. Nakonec mne alespoň jmenovali podporučíkem.“
Krátce nato společně s dr. Vandem, s nímž se seznámil v armádě, přihlásili první patent pro řízení protiletadlových kanónů pomocí diferenciálního analyzátoru (mechanického analogového počítače).
„Byla to především práce dr. Vanda, především proto, že přišel na to, jak pracovat s integrátorem. Vlastně jsme ani nevěděli, že to celé vyřešil již o 100 let dříve lord Kelvin, a tak jsme na některé věci museli přijít znovu a dr. Vand je vyřešil možná poněkud sofistikovanějším způsobem. Krátce před obsazením Československa byl projekt víceméně hotov.“
Svoboda dostal za úkol vyvézt tajný československý patent ke spojencům – navštívil postupně tři velvyslanectví: britské, americké a francouzské.
„Anglicky jsem mluvil velmi špatně, zato má francouzština byla skvělá. Možná že i to hrálo roli – Britové mi řekli ‘No stavte se za pár týdnů’, Američané prohlásili ‘pokud nám můžete prodat nějakou zbraň, prozkoumáme váš návrh’, pouze Francouzi, možná i proto, že jim jako jediným hrozilo takřka bezprostřední nebezpečí, se měli okamžitě k akci. Byly nám předány dost možná poslední vydané české pasy, vystavili nám francouzská víza a plány byly převezeny do Paříže společně s diplomatickou poštou.“
Analogové diferenciální analyzátory byly konstruovány k různým specifickým úlohám, na obrázku je jeden z prvních – integrační systém pro kompenzaci vln sestavený lordem Kelvinem v roce 1886.
Válečná dobrodružství
Svobodovi se podařilo následovat své patenty do Paříže díky neuvěřitelnému „kousku“ který sehrál jeho otec s pomocí českého policisty na místním ředitelství gestapa (to v té době vydávalo velmi omezený počet výjezdních víz). Přestože Svoboda byl nejspíše na seznamu osob, které nesmějí opustit protektorát, podařilo se mu společně se svou ženou a Vandem odcestovat. Byla to právě skvělá francouzština, co mu rychle pomohlo přesvědčit v Paříži zástupce ministerstva války, aby jeho projekt přijali a podpořili. Se svým patentem zároveň společně s Vandem oslovili společnost SAGEM, která okamžitě pochopila jaký poklad dva neznámí konstruktéři přivážejí – jejich protiletadlový zaměřovací počítač s diferenciálním analyzátorem byl výrazně lepší než cokoliv, co v oné době nabízely společnosti jako byla Sperry Gyroscope či Armstrong. Jako jediný dokázal totiž díky využití diferenciálních rovnic správně odhadovat pozici i u letounů, které měnily výšku, rychlost či směr (později podobné zaměřovací počítače navrhoval například Vannevar Bush).
Během několika měsíců se Svobodovi a Vandovi podařilo dokončit plány nových zaměřovacích systémů pro SAGEM (museli mimo jiné přidat speciální odpružení, aby omezili vliv otřesů při střelbě), krátce poté co se jim podařilo práci dokončit, byla ale prolomena Maginotova linie a oba vědci se museli společně se svými chlebodárci ze SAGEMu stěhovat na jih Francie. Svůj útěk ale bohužel nechali doslova na poslední chvíli, Svobodovi navíc museli na cestu „přibalit“ i svého několikaměsíčního syna.
„Museli jsme odjet z Seyne y Oise do L‘Orealu nedaleko Toulouse, kde jsem měl práci na ponorkové základně. Zdržel jsem se ale, a už nejezdily žádné vlaky. Koupili jsme proto dvoukolo (tandem), na němž jel dr. Vand společně s mou ženou, která sama na kole bohužel neuměla jezdit. Já měl na druhém kole v košíku na předních řídítkách našeho malého syna, a tak jsme ujeli oněch 400 kilometrů. Naštěstí jsme měli doklady potvrzující, že jsme pod ochranou vojenské rozvědky a ministerstva války. Na kole jsme s sebou vezli kompletní plány systému protiletecké obrany, které měly být následně naloženy na anglický křižník a odvezeny do Anglie.“
První důstojník křižníku nicméně ignoroval francouzské dokumenty a odmítl tři civilisty s malým dítětem nalodit. Svoboda s manželkou synem a dr. Vandem se proto vydali ke španělské hranici, kterou se jim ale nepodařilo překročit. Vraceli se proto do Toulouse a cestou se alespoň dr. Vandovi podařilo přidat k československé jednotce, která se po kapitulaci Francie stahovala do Spojeného království. Roztržitý Vand si ale v civilních šatech zapomněl svůj pas a když po příjezdu do Británie bez dokladů prohlásil, že je expert francouzského Ministerstva války na systémy řízení protiletadlové střelby, byl nejprve coby potenciální špión zatčen a z vězení se dostal až po několika týdnech, poté co vyšetřovatelům v praxi předvedl, že je skutečně matematik a fyzik.
Svoboda se svou ženou Miladou a synem nevěděl, jak by se mohl dostat z Francie. Putovali na dvoukole po podhůří Pyrenejí a po francouzské kapitulaci našli útočiště u starosty jednoho malého městečka. Při následném pokusu o návrat do Toulouse byli málem zatčeni, podařilo se jim ale utéct a nakonec se dostali do Toulouse, kde si vyžádali nové doklady od rozvědky,s nimiž se znovu vydali do Marseille.
„Bylo důležité, že jsme se do Marseille dostali legálně a měli potřebné doklady. Víte v tom městě byly tehdy 2 miliony lidí, kteří se snažili utéct před Hitlerem. Všichni čekali na ambasádách a konzulátech – fronty se začínaly tvořit každý den nad ránem, někdy kolem čtvrté hodiny, výjezdní víza jste potřebovali i jen proto, abyste mohli v Marseille zůstat. My ale žádná neměli. Manželce se nakonec podařilo vycestovat na falešný pas přes Španělsko do Portugalska a Lisabonu. A já se dostal do Casablanky, Gibraltaru, Španělska.“
Na cestě z Francie potkala Svobodu další zvláštní shoda okolností, bez níž by se mu nejspíš nikdy nepodařilo dostat do USA a pokračovat v kariéře konstruktéra zaměřovacích systémů a počítačů. Španělské úřady odmítly uznat jeho pas a jediná možnost byla je uplatit. Shodou okolností ale ještě v Marseille potkal dvojici amerických protestantských misionářů, kteří hledali české souvěrce utíkající před nacisty. Svoboda ke svému štěstí přestoupil ve 14 letech z katolické na protestantskou (Československou husitskou) víru, a tak mohl nyní sáhnout po nabízené pomocí a získat potřebné peníze na vycestování do USA přes Španělsko. Podařilo se mu dokonce sehnat peníze na vycestování i pro svou ženu a zařídit jejich úspěšné předání v Lisabonu.
Pro Antonína Svobodu tak začínala další etapa jeho života v níž se měl vydat na cestu ke stavbě „velkých“ počítačů na MIT. O tom ale více až za týden.
