Představte si, že by se dnes v Apple rozhodli uvést novou platformu, která by měla nahradit všechny stávající produktové řady – a investovali do ní částku rovnající se dvouletému obratu společnosti. To by v současné době bylo zhruba pět set miliard dolarů, tedy částka odpovídající ročnímu státnímu rozpočtu Austrálie (případně Ruska, Indie, Holandska). Nebo necelým deseti rozpočtům Česka.
Sněhurka a sedm trpaslíků – tak se na počátku 60. let říkalo americkému (a do značné míry i světovému) počítačovému trhu, který ovládala obří Sněhurka – IBM a sekundovalo jí sedm menších konkurentů – trpaslíků (Burroughs, Sperry Rand, Control Data, Honeywell, General Electric, RCA a NCR).
Jedna půlka atomovky
Zní to šíleně, ale právě to v IBM na počátku šedesátých let nakonec udělali. Z původního počátečního rozpočtu ve výši dvou milionů dolarů totiž kompletní náklady na vývoj 360 vyskočily o tři řády – na pět miliard dolarů, což podle R. Tedlowa z Harvard Business School odpovídá tomu, kdyby některá z velkých společností dnes investovala do „projektu“ přibližně 250–300 miliard dolarů (analogie s Apple tak vlastně vcelku sedí). IBM investovalo do své nové platformy polovinu částky, kterou o dvě desetiletí dříve spolykal projekt Manhattan.
To že se náklady poněkud „vymkly“ kontrole a šly o řády mimo původní (snad až příliš skromný) odhad, souviselo mimo jiné s tím, že bylo rozhodnuto navrhnout nové integrované obvody, včetně jejich výrobního zařízení. Bylo třeba vyřešit otázku zpětné kompatibility, operačního systému, kompilátorů pro několik jazyků i další programové vybavení. A pak tu byly pochopitelně vnitřní tlaky a třenice. Ale to bychom předbíhali.
Pokud je nemůžeš porazit…
Ty první nastaly mezi vedoucími a manažery jiných vývojových týmů a oddělení, která měla produktové řady, jenž měla nová velká platforma nahradit. Těch měla v roce 1959 IBM celkem pět – se vzájemně nekompatibilní architekturou, díly a v konečném důsledku i aplikacemi. To bylo drahé nejen pro zákazníky, ale i pro samotného výrobce. A vývoj novinek v jednotlivých divizích měl do budoucna situaci jen zhoršit. Například tým IBM v Poughkeepsie vedený Frederickem Brooksem již začal pracovat na nové řadě 8000, která měla nahradit počítače 7000.
Prvním krokem, který měl situaci v IBM změnit, bylo dosazení Boba Evanse z druhé velké vývojové laboratoře IBM v Endicottu na pozici vedoucího vývoje v Poughkeepsie. Když záhy poté přišel Evansův požadavek na ukončení vývoje řady 8000, byl pochopitelně Brooks zásadně proti. Rozhodnutí nicméně bylo nakonec potvrzeno v květnu 1961 jako definitivní. Brooks se nakonec podvolil, a když mu bylo nabídnuto vedení vývoje nové platformy, pro projekt se doslova nadchl (a dnes je tak považován za jednu ze dvou hlavních osobností vývoje 360).
Takové rozhodnutí nicméně neprocházelo snadno ani jinde v korporaci – W. Haanstra, prezident divize General Products, která na počátku 60. let prodávala velmi úspěšné počítače IBM 1401, byl přesvědčen, že by to měly být vývojové laboratoře IBM v Endicottu a nikoliv v Poughkeepsie, komu měl být projekt svěřen.
IBM 1401
Tajná zpráva SPREAD
Právě ve snaze potlačit vnitřní třenice v IBM vznikla speciální skupina či výbor, v jejímž čele nezasedl nikdo jiný než Haanstra a Evans, společně s jejich nadřízeným Vincentem Learsonem, dvoumetrovým obrem, o němž bylo známo, že je stejnou měrou odborně zdatný, agresivní a rozhodný (ostatně všechny korporátní šachy související s přípravou a rozjetím vývoje Systém/360 řídil od roku 1959 právě on). Výbor, o kterém jsme se již zmínili v předchozích dílech, byl pojmenován SPREAD (Systems Programming, Research, Engineering And Development) a jeho výstupem byla stejnojmenná tajná zpráva, která určovala základní směr, jímž se vývoj první velké platformy bude ubírat. Stanovovala například využití technologií integrovaných obvodů SLT – Solid Logic Technology, nebo to, že každý procesor v počítačích nové platformy bude určen využitelný pro vědecké, konstrukční i byznysové úlohy a jednotky pro operace v plovoucí čárce (koprocesory) bude možné nabízet v jednotlivých konfiguracích buď jako standardní součást nebo doplněk, který lze instalovat později u zákazníka (vznikl zde tak vlastně koncept procesoru a matematického koprocesoru, který si posléze udržely i první generace osobních počítačů s mikroprocesory – v případě IBM PC až do generace 80486).
Výbor SPREAD byl také, jak jsme zmínili v minulém díle, za rozhodnutím použít osmibitové bajty, které IBM „vyzkoušelo“ už v rámci projektu superpočítače Stretch, a rozhodl o nasazení Control Store – vysokorychlostních ROM pamětí s mikrokódem a instrukčními sadami přímo v CPU. Přesto byl ve zprávě SPREAD opomenut, či přesněji řečeno zakázán jeden prvek, který se pro úspěch System/360 ukázal jako klíčový:
„Vzhledem k tomu, že tyto procesory musí mít vlastnosti, které žádný ze současných CPU v počítačích IBM nemá, nová rodina produktů nebude kompatibilní s existujícími procesory.“
Úryvek ze zprávy SPREAD.
System/360 neměl být zpětně kompatibilní. S tím nesouhlasili dokonce i někteří členové výboru SPREAD – zejména Haanstra, jehož tým si na obchodních výhodách zpětné kompatibility (zejména u počítačů IBM 1401 a 1410) vysloveně zakládal. Situaci nakonec trochu překvapivě zachránila konkurence.
Polovodičové moduly SLT se vyráběly na keramickém „waferu“ a využívaly křemíkové planární tranzistory uzavřené ve skle a diody (zde jednotlivé fáze výroby).
Kompatibilita je král
O výhodách kompatibility věděli na počátku 60. let nejen v divizi IBM General Products, ale i u konkurenčního Honeywellu. Problém zvaný „závislost na dodavateli“ (vendor lock-in) byl na přelomu 50. a 60. let natolik vážný, že bylo jen otázkou času, kdy některý z konkurentů přijde se způsobem, jak na nových počítačích provozovat starý software – v ideálním případě pro některou z populárních řad IBM. Právě to se stalo v roce 1963, když jeden z trpaslíků, Honeywell, uvedl nové levné počítače H-200. Jejich součástí byl také software nazvaný příznačně „Osvoboditel“ (liberator), který umožňoval pomocí emulace provozovat programy určené pro populární IBM 1401. H-200 byl navíc výrazně levnější (v poměru cena-výkon byly náklady pětinové oproti IBM), a tak není divu, že během prvních dvou měsíců po zahájení prodeje přišlo IBM o bezmála dvě stovky rozjednaných zakázek na 1401.
Haanstra reagoval návrhem na výrobu nástupce 1401, který by používal konstrukční prvky jako SLT a mohl by tak H-200 konkurovat. To ale bylo v přímém rozporu s filozofií jedné sdílené platformy a se závěry zprávy SPREAD. Zpočátku se zdálo, že problém nemá řešení, protože emulovat starší systémy IBM čistě softwarovou cestou bylo neefektivní a v důsledku neproveditelné. Pak ale konstruktéry napadlo využít Control Store, rozšířit jej a přidat do něj prakticky celou instrukční sadu IBM 1401. Díky tomu mohly i nejslabší modely procesorů pro System 360 nejen spouštět programy pro starší 1401, ale dokonce je zpracovat čtyřikrát rychleji.
Revoluce na mnoha frontách
V System/360 se sešla řada technologií, které se zrodily koncem 50. nebo na počátku 60. let. Počínaje rychlou operační pamětí s feritovým jádrem, přes polovodičové obvody SLT, s jejichž výrobou v továrně Fishkill ale IBM mělo na počátku obrovské problémy. Značná část astronomického nárůstu rozpočtu připadá právě na zvládnutí výroby polovodičů, za což ale bylo IBM nakonec odměněno obrovskou výrobní kapacitou – v roce 1966, pouhé dva roky po uvedení nové platformy, již vyrábělo přes 90 milionů polovodičových modulů za rok, tedy více, než všechny konkurenční provozy na světě dohromady.
Karta osazená moduly SLT.
Skříň s moduly SLT
Nová platforma přinesla také doposud nejširší nabídku pevných disků. IBM bylo v roce 1956 v této oblasti pionýrem a o necelých deset let později přišla na trh platforma, která sice pevný disk pro svůj provoz nevyžadovala, ale do značné míry s ním počítala. Významnou novinkou byla zejména jednotka IBM 2311 se šestiplotnovými výměnnými diskovými moduly o kapacitě 7,25 MB. Pro náročnější zákazníky ale byly k dispozici i velké diskové systémy s kapacitami přesahujícími 100 MB a na svou dobu vysokými přenosovými rychlostmi (až 3 MB/s u IBM 2305, oproti pouhým 156 kB/s u 2311).
Disková jednotka IBM 2311
S novou platformou přišel i nový operační systém OS/360 v řadě variant – mezi nimi i diskový DOS/360, jenž ale byl k dispozici až se šestiměsíčním zpožděním po páskovém operačním systému TOS/360 a sadě BPS – basic programming support. Ostatně právě software byl nakonec největší položkou v mnohonásobně překročeném rozpočtu. Na jeho vývoji pracoval v období vývojové „špičky“ tisícihlavý tým, jehož roční plat několikanásobně přesahoval původní celkový rozpočet.
Výhry a prohry
Obrovské investice pochopitelně neunikly pozornosti a nelibosti akcionářů a dozorčí rady. To byla bitva, kterou musel vybojovat Thomas Watson jr. Jedním z prvních kroků, které udělal, bylo, že již na počátku nahradil svého bratra Arthura již zmíněným obrem Learsonem, který podle některých doslova „terorizoval manažery a vlastně i všechny ostatní“. Byla to strategie, která nakonec fungovala pro IBM, ale nikoliv pro Watsona osobně – poté co svého bratra „přeložil“, aby se věnoval mezinárodnímu obchodu, se jejich vztahy značně zhoršily, stejně jako Arthurovy problémy s alkoholem – ty se pro něj staly o deset let později osudnými, když si při pádu ze schodů zlomil vaz.
ČLÁNKY DO MAILU