Nástupce Harward Mark 1 (známý také jako IBM ASCC), počítač SSEC, tedy Selective Sequence Electronic Calculator, nebyl špatným strojem. Jednalo se nicméně o počítač elektromechanický (vůbec poslední obr tohoto druhu postavený za oceánem). Vedení IBM jej navíc označovalo jako „kalkulátor“ a nikoliv „počítač“, zejména proto, že slovo „počítač“ („computer“ – v angličtině i češtině bylo jeho chápání podobné) označovalo osoby, které prováděly jako hlavní pracovní náplň výpočty a IBM se chtělo vyhnout kontroverzi s nahrazováním lidské práce novým druhem stroje.
Když byl počátkem roku 1946 ohlášen plně elektronický ENIAC, práce na SSEC zrychlily, i tak ale trvalo ještě dlouhé dva roky – do konce ledna 1948, než mohl být elektromechanický počítač využívající kombinaci 21 400 relé a 12 000 elektronek (za zmínku stojí, že ALU jednotkou byl upraven násobič IBM 603) poprvé předveden v chodu veřejnosti. Přestože byl SSEC výrazně výkonnější než Mark I, měl typické neduhy elektromechanických počítačů – programy se často zasekávaly a pouze jejich tvůrce je obvykle dokázal opět rozhýbat. Spolutvůrce Eniacu J.P. Eckert údajně na adresu počítače IBM prohlásil: „Je to obrovské monstrum, které myslím nikdy nefungovalo správně.“ SSEC přesto zůstal v provozu do roku 1952 – pro IBM měl mimo jiné důležitou roli z hlediska publicity, přestože konstrukčně a technicky mu budoucnost nepatřila. A nejlépe si to uvědomovali přímo v IBM.
Obranný kalkulátor
IBM mířilo, podobně jako EMCC, v prvé řadě do státní sféry. Svůj první komerční počítač vůbec nekoncipovalo jako firemní stroj (ty z něj byly posléze odvozeny), ale jako počítač vědecký, nebo přesněji řečeno armádní. Proto byl model 701 při veřejném představení na konci dubna 1952 pojmenován „obranný kalkulátor“.
IBM 701 vycházel z prvního Von Neumannova stroje IAS (ten byl dokončen na Institute for Advanced Study v Princetonu v roce 1951 týmem profesora Von Neumanna). Není asi třeba zdůrazňovat, že jednou z hlavních vlastností jeho architektury je sdílená paměť pro programy a data. Jako operační paměť byly, stejně jako u IAS, použity Wiliamsovy (či Wiliams-Kilburnovy) trubice, které byly vhodnější než velmi pomalé paměti s akustickou zpožďovací linkou použité například u počítačů LEO a UNIVAC. Jednalo se o vůbec první RAM paměť, která ale měla i své mouchy – katodové obrazovkové trubice byly velmi citlivé na rušení okolí a měly díky tomu problémy se spolehlivostí. IBM 701 jich měl celkem 72, takže při kapacitě 1024 bitů na trubici a 36 bitových slovech se jednalo o 2048 slov.
Počítač IAS – architektonická předloha IBM 701 (a vlastně drtivé většiny počítačů).
IBM 701 sestával z vlastního CPU, RAM, čtečky děrných štítků, tiskárny, děrovačky děrných štítků, magnetických páskových paměti, a dalšího příslušenství.- Později také přibyla magnetická bubnová paměť (nejrychlejší typ externí paměti na počátku 50. let) a jednotka s magnetickou jádrovou pamětí.
Trh maximálně pro pět počítačů
S IBM 701 se zrodila i legendární věta: „Myslím, že na světě je trh maximálně pro pět počítačů,“ která je (správně) připisována Thomasi Watsonovi mladšímu, nicméně je (nesprávně) zcela vytržena z kontextu. Watson mladší ji skutečně pronesl na výročním setkání akcionářů IBM v roce 1953. Týkala se nicméně konkrétního případu IBM 701, s jehož „prospekty“ Watson se svými podřízenými navštívil v onom roce asi dvacítku potenciálních zákazníků.
A právě na základě této kontraktační cesty IBM usoudilo, že o 701 by mělo zájem pět z oněch dvaceti potenciálních nájemců – IBM totiž svůj první komerční počítač, podobně jako děrnoštítkové stroje a systémy, nehodlalo prodávat, ale pronajímat od 12 tisíc dolarů měsíčně a dokonce tuto cenu navyšovat podle počtu hodin, kdy by byl počítač v provozu (u 40 hodin týdně už se jednalo o 15 tisíc dolarů a v případě 80 hodin týdne 20 tisíc).
Ovládací panel IBM 701
702 a 650: konečně něco pro firmy
IBM 701 byl velký, drahý a výkonný. Jeho konkurentem nebyl UNIVAC, ale jiný počítač vyráběný Remington Rand – UNIVAC/ERA 1103, vůbec první superpočítač, na jehož návrhu pracoval později slavný Seymour Cray. 1103 byl projektem pro AFSA (předchůdce NSA) a až do roku 1953, kdy bylo uděleno povolení pro jeho komerční prodej (po odstranění několika speciálních instrukcí) se jednalo přísně utajovaný projekt. Společně s IBM 701 našel UNIVAC 1103 uplatnění v akademické sféře a meteorologii.
IBM ale potřebovala skutečnou odpověď na UNIVAC – prvním pokusem se stal IBM 702, oznámený v září 1953 s první dodávkou zákazníkovi v létě roku 1955 – v té době už ale mode 702 více než půl roku nebyl nabízen, protože jej nahradil model 705 se spolehlivější magnetickou jádrovou pamětí (jeho výkonnějším sourozencem byl model 704 nabízející mimo jiné výpočty v plovoucí desetinné čárce).
Vznikla tak první rodina komerčních mainframe počítačů IBM 700/7000, která byla vyráběna až do druhé poloviny 60. let – od konce padesátých let se již jednalo o plně tranzistorové stroje. Na svou dobu takřka masového rozšíření se ale dočkala jiná rodina počítačů IBM, jejíž první zástupce IBM 650 Magnetic Drum Data-Processing Machine byl představen v roce 1953. Jak název napovídá, jedním z hlavních komponent byla magnetická bubnová paměť s kapacitou 12 500 desetimístných čísel.
Otevřený IBM 650
Jednalo se o menší, levnější a výrazně pomalejší stroje, které našly uplatnění v laboratořích, na univerzitách i ve firmách které přecházely od děrnoštítkových strojů k počítačům. IBM 650 a pozdější řady IBM 650 RAMAC se do roku 1962 vyrobilo bezmála 2 tisíce kusů. IBM pronajímala své „šestsetpadesátky“ za 3 250 dolarů měsíčně. Jednalo se ale stále spíše o akademické než firemní počítače – s bubnovou pamětí a elektronkovou logickou jednotkou nebyly ani příliš rychlé, ani extrémně spolehlivé.
1401: Byznys revoluce
V roce 1959 přišlo IBM konečně s počítačem, který mohl z firem nadobro vytlačit děrnoštítkové stroje. „Data processing system“ byl výkonnější (asi sedmkrát) a díky plně tranzistorové konstrukci spolehlivější (výrazně) než šestsetpadestáka a navíc nabízel mnohem širší škálu rozhraní a periferií. To vše, v kombinaci s příznivější cenou (2500 dolarů měsíčně za pronájem – odpovídá asi půl milionu Kč v současných cenách, IBM ještě stále počítače neprodávalo) způsobilo, že zájem a celkový počet dodaných kusů překonal očekávání výrobce dvanáctinásobně.
IBM 1401 Data Processing Systém
Byl to právě IBM 1401, po kterém se počítačovému průmyslu v USA začalo říkat Sněhurka (IBM) a sedm trpaslíků (Burroughs, UNIVAC, NCR, CDC, Honeywell, RCA a GE). Sněhurku ale její největší úspěchy na poli firemních počítačů teprve čekaly. To je ale, stejně jako příběhy některých dalších trpaslíků, náplň pro další díly seriálu.
Video
IBM Electronic Coach: spot IBM z roku 1959, jak lze počítače využít v praxi:
IBM 1401 ve společnosti ROPER – krátký (a trochu nudný) film z počátku 60 let o nasazení počítačů:
ČLÁNKY DO MAILU