Máte problémy s pochopenim psaného textu? V článku se přeci nic takového netvrdí. Pouze je uvedena Ellisonova citace, že na začátku 70. let byla japonská kultura businessu výrazně agresivnější, než americká. Dnes je to samozřejmě jinak.
Základní vada vaší úvahy je v tom, že naivně a nesprávně předpokládáte, že každý individuální cíl se dá v reálném prostředí uskutečnit. prakticky se uskutečnit nikdy nedá, výsledkem je vždy optimální kompromis. Někdy samozřejmě výsledky předčí původní cíl, ale to jen proto, že cíl byl ve směru optimálního rozdělení zdrojů, ale byl málo ambiciózní.
Kolektivní chování funguje tak, že v prostředí, kde individuální cíle nesměřují k ovládnutí 100% podílu je snazší toho podílu dosáhnout, protože okolí neklade dostatečný odpor a systém se dostane snadněji do neoptimálního stavu, který nakonec vede k jeho destrukci vyčerpáním zdrojů. V dravějším prostředí se snáze dospěje k optimálnímu rozdělení zdrojů, stav 100% ovládnutí trhu prakticky nemůže nastat.
Z toho plyne, že i tehdy byl v USA větší konkurenční tlak než v Japonsku, protože řeči o tom, že na trhu je místa dost pro všechny, je typická obranná reakce, která slouží k vyrovnání se se silným konkurenčním tlakem. Naopak představa, že lze dosáhnout 100% ovládnutí trhu je zase typická pro trhy se slabším konkurenčním tlakem ale vede k dosažení žádoucího vyššího konkurenčního tlaku.
Svět je dokonalý.
Realita bývá často opakem toho, jak se o ní verbálně vyjadřujeme. Naše mysl buduje obraz reality takový, aby nám umožnil v něm přebývat, nemaluje realitu pravdivě. Na to je třeba nezapomínat při jakékoliv úvaze o ní. Jinak nebudete přemýšlet o realitě, ale pouze o vlastních touhách, o tom, jaká realita by měla být, aby vám vyhovovala. To ovšem vede na neoptimální rozdělení zdrojů, je-li to realizováno v praxi.
