Když IBM v roce 1964 představilo svou novou počítačovou „rodinu“, která měla nahradit všechny jeho doposud vyráběné produktové řady, patřilo mu zhruba 70 procent trhu. Řeč je pochopitelně o trhu severoamerickém, nicméně ten v první polovině šedesátých let co do objemu tvořil převážnou část trhu světového.
Oněch 70 procent odpovídalo v roce 1964 zhruba sedmi miliardám dolarů. O pět let později narostla hodnota počítačů, které IBM dodalo na trojnásobek – 24 miliard dolarů. Stejným tempem ale rostli i jeho trpasličí konkurenti – celkem na 9 miliard dolarů. Na první pohled se tedy poměry na trhu během oněch pěti let zásadně nezměnily. Až bližší zkoumání odhalí, za jakou cenu se „trpaslíkům“ dařilo udržet si své tržní podíly. Někteří, jako RCA se svým Spectra 70, se rozhodli jít cestou výroby systémů kompatibilních se Systém/360, pochopitelně za nižší cenu (a tedy i s menší marží). Jiní jako GE se zaměřili na konkrétní odvětví, jako bylo bankovnictví, a udržovali si svou pozici akvizicemi dalších firem (Bull, Olivetti) na „zámořských“ trzích v Evropě. Byly to ale strategie, které příliš nefungovaly, a tak se na počátku sedmdesátých let počet trpaslíků zmenšil na pět, a s touto změnou přišlo i nové označení: BUNCH (Burroughs, Univac Sperry Rand, NCR, Control Data, Honeywell).
RCA Spectra 70 byl první počítač kompatibilní se System 360 – ovšem nikoliv ve smyslu, jak bychom si to představovali dnes. Jednalo se o částečnou kompatibilitu instrukční sady, díky které bylo možné snadněji „přenášet“ programy a data, nejednalo se ale o kompatibilitu na úrovni operačního systému. Vyšší kompatibilitu nabídly až pozdější klony.
Od výpočtů k uživatelům
Měnil se ale i samotný svět počítačů. Již v roce 1965, pouhý rok po uvedení 360, představila Digital Equipment Corporation nový, velmi levný počítač, určený pro segment trhu, který se IBM, poněkud neprozřetelně, rozhodlo ignorovat. Nový PDP-8 s cenou pouhých 18 tisíc dolarů (částkou, která odpovídala měsíční splátce za pronájem větších modelů 360) se záhy stal velmi populárním. V polovině šedesátých let se vše zkracovalo a zmenšovalo, a tak byla nová kategorie počítačů, kterou PDP-8 víceméně založilo, pojmenována „minipočítače“.
Minipočítače byly ale důležité i jiným způsobem – s ohledem na cenu a nižší (nikoliv ale nízký) výkon se hodily pro přímé interaktivní použití jedním nebo několika uživateli. To pochopitelně uměly i terminálové operační systémy pro mainframy, které vyvinuli na MIT a dalších místech (a které poprvé ukázaly směr, jímž se nakonec počítače o pár desítek let později vydaly – o tomto příběhu jsme již v seriálu psali). Konstruktéři System 360 ale s takovým způsobem používání původně příliš nepočítali a museli pro něj v roce 1965 navrhnout zcela nový model 67 s odlišným operačním systémem.
Proč 360?
„Chtěli to nazvat systém 500,“ vzpomínal po letech Chuck Francis, který v době vývoje Systém 360 pracoval v DPD (Divizi Zpracování Dat), kde měli mít na starosti obchod a marketing v USA. „Nemysleli jsme si, že je to vhodné jméno. A tak jsem zadal Tomu Deeganovi a několika dalším aby uspořádali brainstorming a přišli s něčím lepším. Potřebovali jsme, aby ve jméně bylo číslo, a tak přišli s 360, tedy počtem stupňů v kruhu či kompasu. Mělo to naznačovat, že nové procesory jsou vhodné pro libovolný typ i rozsah výpočtu. Slovo System a lomítko přidal Bert Reisman, a tak jsme měli System/360. To lomítko nemělo žádný zvláštní význam, jen se nám to tak prostě zdálo hezčí.“
„Vzali jsme návrh loga a šli s ním do kanceláře vicezprezidenta pro marketing Dicka Warrena. Nikdo tam ale neměl čas – všichni připravovali podklady pro oznámení, a tak jsme museli čekat na chodbě a doslova je přepadnout ze zálohy. Nakráčeli jsme pak do Warrenovy kanceláře, kde čekalo několik lidí z jeho týmu a vyhodili nás se slovy: Vypadněte, máme tu na práci důležitější věci. A stejně se to bude jmenovat System 500. Dick nás ale požádal, abychom logo ukázali W. Humovi, prezidentovi DPD. Tomu se celkem líbilo, ale prohlásil, že je celkem jedno, jak přesně se nové počítače budou jmenovat. Poslal nás tedy za Deanem McKayem, viceprezidentem IBM pro komunikaci. A tak jsme nakonec vše ukázali McKayovi a když se nás ptal, co si o tom Hume Myslí, řekli jsme: Moc se mu to líbí. McKay na to odvětil: ‚V tom případě to tak může zůstat.‘“
Z brožury IBM „The 360 Revolution“
Nejlevnější a nejmenší Model 20 byl s ostatními modely řady 360 jen částečně kompatibilní.
Nezadržitelný vývoj
V průběhu 60. let šel mílovými kroky kupředu také technologický vývoj v oblasti polovodičů a integrovaných obvodů. Technologie monolitických integrovaných obvodů SLT, do níž IBM investovalo v první polovině 60. let obrovské prostředky, byla na konci desetiletí zastaralá. Obrovského pokroku bylo dosaženo také v oblasti periferií. Standardní rozhraní, jímž byly mainframy System 360 vybaveny, umožnilo vcelku snadný „vstup“ dalších výrobců – například Memorexu, jenž se specializoval na diskové nebo Telexu, jehož specialitou byly páskové paměťové systémy. Do roku 1970 se pro 360 postupně objevilo na 200 různých periferií od 80 výrobců – i to byl pro řadu zákazníků argument, proč zvolit právě IBM. Úložiště byla vždy skvělý byznys (zkuste se zeptat třebas v EMC) a IBM se proto rozhodlo nebojovat s konkurencí cenou a srážet tak své marže, ale raději zrychlit tempo uvádění inovací a novinek.
Daní za tento rozvoj byly ale raketově stoupající náklady na vývoj software – ať už šlo o kód potřebný pro nové periferie, nebo hned několik operačních systémů (respektive variant), které IBM postupně pro 360 nabídlo. Zatímco pro první „kalkulačku“ IBM 650 bylo necelých dvacet let let dříve potřeba deset tisíc řádek kódu a počítače IBM 1401 „spolykaly“ na straně výrobce na 100 tisíc řádek programového kódu, v případě System/360 bylo v době jeho uvedení napsáno již milion řádek a do konce desetiletí se objem programového kódu napsaného v IBM zvýšil na desetinásobek. Programátorský tým řízený Fredem Brooksem se tak snad vůbec poprvé setkal s problémy, které měly firmy řešit v následujících desetiletích – bobtnajícím projektem, kterému přidávání dalších programátorů (nakonec jich bylo víc než 1000) nepomáhá, ale škodí. Začalo se tomu dokonce říkat „Brooksův zákon“ – čím více lidí přidáte ke zpožděnému softwarovému projektu, tím víc se ještě zpozdí.
Postupně se začal měnit i obchodní model pořizování velkých počítačových systémů – mainframe systémy si společnosti i nadále nekupovaly, ale pronajímaly. IBM přesto System 360 nově nabízelo i ke koupi. Toho ale využívaly také leasingové společnosti, které začaly IBM konkurovat v oblasti pronájmu. A pak tu pochopitelně byly již zmíněné minipočítače, jejichž cena byla (v porovnání s mainframe systémy) tak nízká, že bylo nejlogičtější si je prostě koupit. Z počítače coby služby či „leasingu“ výrobního (informačního) prostředku se během 70. let stále častěji stávala investice – jak historie za necelé půl století ukáže, byl to do značné míry jen přechodný stav. To bychom ale opravdu hodně přebíhali.
Cesta k 370
Když se řekne „platforma“ či „rodina počítačů“, neumíme si dnes dost dobře představit, jak širokou výkonnostní škálu Systém 360 představoval. V době uvedení prvních šesti modelů v dubnu 1964 byl rozdíl mezi nejpomalejším a nejvýkonnějším systémem pětadvacetinásobný. Na konci 60. let pak bylo rozpětí výkonu nejlevnější a nejvýkonnější sestavy téměř desetinásobné – 200:1. IBM System/360 v té době používalo některý z 19 dostupných modelů nikoliv 3000 organizací, ale 3000 různých DRUHŮ organizací.
Model 91 je většinou označován jako superpočítač. Byl postaven na objednávku NASA a dodán v roce 1967. Operační paměť měla na svou dobu neuvěřitelné 4 MB a výkon činil 1,9 MIPS. Výkonnější byly už jen modely 85 (1969), 95 (1968) a 195 (1971).
Obrovské investice, úsilí i ostré obchodní lokty se ale IBM začaly záhy štědře vracet. Již za první dva roky od uvedení bylo instalováno mezi sedmi a osmi tisíci systémy, za něž IBM vyinkasovalo obrat přes 4 miliardy dolarů, z nichž plná miliarda byla ziskem před zdaněním. Nábor nových zaměstnanců probíhal po tisících a později po desetitisících – od roku 1964 do roku 1970 se jejich počet zvýšil ze 120 na bezmála 270 tisíc a roční zisk společnosti přesáhl miliardu tehdejších dolarů (při obratu přes 7 miliard) – většina peněz přitom šla z prodeje či pronájmu System/360, periferií a souvisejících služeb.
Po šesti letech byl čas na upgrade. Bylo nicméně jasné, že nepůjde o další revoluci, ale důslednou evoluci ve jménu kompatibility – právě ta se totiž ukázala během oněch šesti let jako klíč k úspěchu. V červnu 1970 byl představen System/370, podle IBM pětkrát výkonnější a o 70 % levnější. Jeho příběh, stejně jako příběh toho, jak se velká platforma IBM vydala v podobě klonů za železnou oponu, si ale necháme na některý z dalších dílů seriálu.
