Mezinárodní politiku netvoří jen státy a jejich volená (či nevolená) politická reprezentace. Mezinárodní politiku tvoří i globální korporace. Korporace jsou dokonce v určité výhodě, v nich se po volbách nevyměňuje reprezentace, takže následují stále stejný cíl. Asi se nedozvíme, jestli USA odsřihly Huawei kvůli obchodním zájmům Googlu a jiných, nebo jestli Google pomáhá s nepopulární prací Spojeným státům. Dost pravěpodbně platí obojí.
Je to velká taškařice, kde se USA (i EU) snaží s Čínou vycházet a navazovat "obchodní spolupráci". Ta spočívá v tom, že, obrazně řečeno, z Číny dostaneme za misku rýže hotový výrobek. Nemusíme si zatěžovat hlavy tím, jestli za výrobou telefonu, na kterém trávíme spoustu svého volného času, nestojí zástup Číňanů pracujících od nevidím do nevidím. Jsme spokojení, protože vyrábíme "ekologicky". Komín nám nestojí za humny, ale v Číně. Nezajímá nás, jak funguje politka Komunistické strany Číny, protože na internetu psali, že Číňané bohatnou, kupují drahé mobily a mají se dobře. Pravda, na venkově se za poslední roky nic nezhoršilo a tak špatně jako v KLDR se opravdu nemají.
Sektorové daně nic nevyřeší. Zavede je jedna země EU. Než návrh projde legislativním procesem, lobbisté (legitimně) pracující pro korporace situaci co nejvíc komplikují a zdržují. Firma má dost času na přípravu a odklonění svých aktivit jinam. Bohužel, zde by pomohlo jedině zavést jednotné (federální?) zákony v EU. V jednotnosti mají USA obrovskou výhodu. EU je na to moc rozhádaná. Každý stát chce EU tak moc chránit (podle sebe), že by ji raději zbořil, než aby to bylo podle někoho jiného. Kdyby se EU teoreticky rozpadla, globální korporace by se zaměřily na pár bohatých států, menší země EU by ztratily i zbytek své atraktivity. Technologické firmy jsou u nás hlavně kvůli tomu, že kromě odborníků máme ještě poměrně malé nároky na odměnu a zároveň už od nás může jít produkt volně do celé EU. Nyní konkurujeme s odborníky na evropském trhu práce. Bez EU bychom se zařadili do výběrových řízení asi tak po bok Indie (ne že by nám Indie teď nekonkurovala, ale stále máme výhodu vnitřní zóny EU).
Velké firmy odjakživa byly součástí politiky. I Baťovi ředielé bývali prvorepublikovými ministry. Je to poměrně logické. My jsme si od toho odvykli v době socialsmu, nicméně i tehdy, ačkoliv se to nezdůrazňovalo jako přednost (přeností byl spíš třídní původ a partajní zásluhy), tak i tenkrát byli na ministerstvech bývalí šéfové tehdejších podniků. My si na návrat k normálu zatím zvykáme a neumíme s ním pracovat.
Pokud se byznysman dostane do vlády, nemáme vypěstovanou politickou kulturu a neumíme ohlídat, aby nedošlo ke křížení zájmů. Proto si pak (ve stylu: ode zdi ke zdi) přejeme apolitické politiky, odborníky nezatížené minulostí ve firmách - ale jak může vzniknout apolitický politik a odborník, který ničím neprošel? Tudy cesta nevede. Politika musí s byznysem a průmyslem spolupracovaat. Stát netvoří politici a majitelé firem. Stát tvojí masy občanů. Ty masy musejí mít možnost někde pracovat, odvádět daně, tvořit HDP. HDP nám neporoste, pokud udusíme firmy dávající práci, když ty se mohou odstěhovat od tři sta kilometrů dál, za naši slavnou čáru, kde už mohou být podmínky pro ně lepší.