A já tvrdím, že kdyby měl program přístup k nahým komponentám bez dalších mezivrstev, tak by je mohl umět využít lépe a vytřískat z toho mnohem vyšší výkon.
To tady už před dvaceti lety bylo. Říkalo se tomu VLIW architektura a mělo to právě eliminovat všechny složité optimalizace z CPU a nechat to na kompilátoru. Hodně se v tom angažoval třeba HP. Nějak se to nechytlo - snad jen signální procesory nějaké principy z toho využívají. Takže jak je experimentálně prokázáno, tudy cesta nevede.