Kapitola 4. – Datová úložiště
Na začátku kapitoly zůstaneme ještě u XC12, i když nemám v plánu jej používat, tak by byla škoda ho nechat rozpadnout někde v krabici, přeci jen je to kus nostalgie. Kdo z vás měl tehdy k dispozici FDD mechaniku k Atari, když stála víc než samotný počítač?
Atari 1050 – nesplněný sen mnoha zdejších osmibitových ataristů – disketová mechanika.
Čas na údržbu „kazeťáku“. Rád bych jej plně zprovoznil, což bude znamenat vyčištění a skoro jistě i výměnu gumičky pohonu, která bude buď ztuhlá a křehká, či dokonce už dezintegrovaná do lepkavé „koule“.
Magnetofon XC12 v původním stavu.
Samotný magnetofon je také vizuálně v dobrém stavu. Žádná mechanická poškození plastů, pouze trochu kruhově poryté sklo průhledu na kazetu (je to obyčejné plastové sklíčko, poškrábat jej bylo snadné, stačilo z něj utírat prach běžným hadrem), ale to je opravdu jen detail. Kryt je rozhodně adept na retrobrighting, nicméně v aktuálním ročním období, kdy probíhá tento projekt, je jak jsem již uvedl, zatím nedostupný.
Při zběžném pohledu je také nápadný černý vodič dodatečně přimotaný k přívodnímu SIO kabelu, což mi předem napovídalo, že mgf. obsahuje Turbo úpravu (zmíním se o ní později).
Samotná XC12 je popravdě dost triviální magnetofon. Nemá žádné elektronické řízení, autorevers a podobné vlastnosti, které měly lepší kazetové rekordéry (což neměla téměř žádná mechanika k osmibitům, jediná mechanika, která se takto vyráběla, byla překvapivě Tesla – model SP 210, neměla autorevers, nicméně měla plně elektronicky řízenou mechaniku, kterou bylo možné přes TTL signály ovládat rovnou z počítače, vyráběla se i ve verzi s vestavěnou jehličkovou tiskárnou BT100). Ale zpátky, XC12 je klasický kazetový magnetofon s mechanickým ovládáním posuvu (tzv. piano keys).
Obsahuje dvě hlavy – čtecí/zapisovací a mazací (ta je naštěstí elektronická, nejedná se o permanentní magnet, který by průběžně degradoval záznamy). Mgf. nabízí záznam, přetáčení oběma směry, pauzu a mechanické počítadlo, které pomáhá s orientací se v záznamu na pásce. Nicméně jeden prvek na magnetofonu počítač ovládat dokáže – umí zastavit a spustit motor pohonu kazety.
Pokud jde o rozebrání, je to naprostá hračka. Vrchní a spodní část krytu drží pohromadě čtyři šroubky s křížovou hlavou. V tu chvíli lze rozložit kryt na dvě poloviny. Pozor, ani samotná kazetová mechanika v tomto bodě už na ničem nedrží (může leda na západce zavřených dvířek), tak ať ji nevysypete nečekaně ven. Mechaniku je možno vyndat, a v tu chvíli jsou posledním prvkem, který se hodí pro rozebrání k vyčištění, dvířka kazety. Ta drží na plastových západkách, s trochou opatrné síly je lze vyklapnout ven.
Mechanika s elektronikou.
Očištění krytu je u mne již zavedená klasika – IT pěna + mikroutěrka a chvíle práce. Veškerá špína šla snadno dolů, jen to chtělo si vypomoct v ostrých záhybech, kterých je na magnetofonu poměrně dost. Tam si pomáhám tím, že do mikroutěrky zabalím malý plochý šroubovák a jeho spodní částí vyčistím rohy a záhyby (aniž bych poryl plasty, tomu brání látka). Podobně jsem očistil i ovládací klávesy, které ale bohužel sedí docela pevně na mechanice. Ty jsem zatím nechtěl sundávat, nicméně bude to téma při retrobrightingu, protože je budu potřebovat dostat dolů.
Samotná mechanika potřebovala nejdříve zkontrolovat gumičky pohonu. Ty docela překvapivě se nestaly lepkavou dezintegrovanou koulí (musím uznat, že Atari mělo na tyto gumové prvky asi dobré dodavatele, protože i spodní nohy z podobné černé gumy i u starých počítačů stále drží), čímž mi dost usnadnily práci (pokud se rozleptají, je třeba odstranit veškerá rezidua z pohonu, jinak to bude způsobovat problémy – k tomu je třeba alkohol a spousta čištění). Nicméně byly na dotek ztvrdlé, tedy ztratily elasticitu a grip, bylo nutné je vyměnit. Už když jsem rukou zkoušel otáčet osou motoru pohonu, tak podkluzovaly, a to točily s trnem naprázdno. Kdyby měly jako zátěž kazetu, neutáhly by to ani náhodou.
Obě gumičky pohonu mechaniky.
XC12 obsahuje dvě takové, jedna je hlavní a přenáší otáčení motorku do samotné mechaniky. Druhá je sekundární, a jen přenáší otáčky od trnu k počítadlu. Obě mají čtvercový průřez (1,2 × 1,2mm) a vnitřní průměry 56mm (počítadlo) a 77mm (hlavní pohon), snadno jsem je zakoupil tady v ČR jako ND pro magnetofony, stačilo najít správné rozměry.
Výměna u počítadla je triviální, lze vyměnit zcela jednoduše bez dalšího rozebrání. Pohon je horší, tam je uzavřena pod železný profil, který zamezuje vyvléknutí úplně ven. Nicméně ani to naštěstí není u tohoto magnetofonu problém (někdy, hlavně u pokročilejších mechanik, jsou tyto pohony umístěny tak, že výměna vyžaduje poměrně citelné rozebrání a složení mechaniky – bez zkušeností to je velký oříšek). Tady stačí povolit dva šroubky držící počítadlo a dát si jej stranou, a následně vyšroubovat jeden šroubek na železném profilu a druhý z boku, držící západku dvířek (vyznačené na obrázku).
Vyznačené šrouby je třeba povolit k demontáži gumičky pohonu.
Po jejich povolení stačí železný profil nadzvednout a vyměnit gumičku pohonu.
V tomto stavu je již možno vyvléknout starý a navléknout nový pohon.
Vše pak jednoduše vrátit zpátky. Šroubek západky umožňuje její nastavení, pokud by se vám špatně zavírala dvířka, stačí povolit a doladit posunem vhodným směrem.
Celou mechaniku pak ofoukat vzduchem od prachu, a poslední záležitost, kterou je třeba dodělat, je očištění hlav a dráhy kazetové pásky. Na to je nejlepší vatová tyčinka do uší namočená do alkoholu.
Vyčištěná dráha pásku.
Tím máme celou mechaniku vyčištěnou a opravenou. Nicméně před složením se ještě zastavíme u dříve zmíněného Turba. Turbo byla hodně slavná úprava XC12, a docela bych se divil, kdybych v ČR našel mechaniku, která tuto úpravu neměla (nevím, jak moc byla úspěšná v zahraničí, tam se ale více používala FDD než u nás).
Turbo byla vlastně úplně jednoduchá věc – zvyšovala přenosovou rychlost – počet baudů. To mělo za následek, že hry se načítaly zásadně rychleji a také se jich vešlo více na jednu kazetu (rychlost posuvu kazety nebyla Turbem ovlivněna). Nicméně to mělo pár háčků – bylo třeba provést zmíněnou hardwarovou úpravu magnetofonu, mít kazetu se hrami v tomto formátu a zavaděč.
Zcela nejpoužívanějším typem bylo tzv. Turbo 2000. I naprostá většina prodejců software na Atari (= inzerce v Annonci, kde poslali seznam a pak za úplatu poslali běžnou kazetu zakoupenou z obchodu s nahranými hrami – pojem legální/nelegální software nikdo tenkrát neřešil) nabízela hry v tomto formátu. Autorem Turba 2000 je Jiří Richter a kolektiv.
Původní přenosová rychlost magnetofonu XC12 je 600 baudů, což znamenalo nahrávání her v délce až více než desítky minut (zde vycházím ze zdroje, jelikož doma jsme už od začátku používali jen Turbo 2000, takže jsem vlastně hry nikdy v původní rychlosti nenahrával – ani jsme žádné takové neměli). Nahrávání bylo náchylné na chyby, sám dobře pamatuji, že stačilo drknout do stolu s běžící XC12 a loading ihned skončil errorem (jeho mechanika je opravdu velmi primitivní – žádná ochrana proti kolísání při otřesech). Turbo 2000 zvýšilo rychlost na 2270 baudů (téměř 4× rychleji), což urychlilo nahrávání na pouhé minuty a umožnilo zobrazit také po nahrání hlavičky jméno nahrávaného programu na obrazovce, což usnadňovalo orientaci na kazetě (která probíhala pomocí počítadla, seznamu her a ucha – začátek programu se dal jasně poznat poslechem).
Hardwarová úprava byla poměrně snadná, a stačilo k tomu pár součástek (jeden tranzistor, dva kondenzátory a tři odpory), které se povyměňují/přidají přímo na desku elektroniky a do konektoru SIO. Nicméně očividně úprava u mého XC12 je pokročilejší, protože zatímco běžně se dělá zmíněnou úpravou desky, u mého XC12 je původní elektronika (pravděpodobně, u součástek nevidím očividné stopy po přepájení) bez zásahu, nicméně je zde navíc deska obsahující dva IO (hradla a OZ pro tvarovaní potřebného signálu) a pár dalších součástek, která je pomocí několika drátků naroubovaná k původní elektronice + vodič navíc do SIO konektoru. Bohužel se mi k tomuto způsobu nepodařilo dohledat doplňující informace.
Deska elektroniky Turba.
Poslední věcí, když už jsme měli hardwarovou úpravu hotovou a kazety se správným softwarem k dispozici, byl zavaděč. Atari z principu neumělo out-the-box s Turbem 2000 pracovat. Bylo tedy nutné buď nahrát v klasickém režimu 600 baudů zavaděč Turbo a pak nahrát samotnou hru, nebo u nás nejobvyklejší a nejpohodlnější způsob – použít cartridge, která rovnou při startu počítače zavedla zavaděč do paměti a mohlo se rovnou jít na loading hry. Těch se tady vyrábělo obrovské množství, povětšinou doma na koleně, sem tam i trochu více profesionálně.
Sám si z dětství pamatuji dvě. První, co jsme měli, byla průhledná slepená oranžová krabička s tlačítkem, která ale časem přestala fungovat (dnes už nevím, co bylo důvodem, byl jsem moc malý a ještě se o to nezajímal). Pak se koupila druhá, ta vypadala o dost profesionálněji. Byla v černém neprůhledném krytu na míru se zelenou etiketou a potiskem. Detaily (název, kdo to vyráběl) si už bohužel nepamatuji. Měla na svém vrchu také tlačítko, tvořené poměrně malým kovovým válečkem. Toto tlačítko nikdy nefungovalo, už od začátku bylo na našem kusu mechanicky rozbité (ani nevím, co vlastně mělo dělat, předpokládám, že při jeho stisku měl počítač naběhnout ve standardním módu, jako bez vložené cartridge).
Nicméně toto Turbo mělo jednu vlastnost, kterou mi ataristé nechtějí nikdy věřit, když to někde v diskuzi zmíním – že to prý nebylo technicky možné. Nicméně já na tom roky vyrůstal, takže můžou argumentovat jak chtějí, ale skutečnost nezmění. Tohle Turbo totiž po zobrazení hlavičky, kdy běžně už jen po obrazovce blikaly vodorovné barevné čáry až do načtení programu, umělo, že se na obrazovce ukázaly navíc svislé bílé čáry, které svým rozpětím ukazovaly délku programu, a pohybující se další bílá čára mezi nimi ukazovala, v jaké fázi je načítání. Fungovalo to 100% u všech Turbo 2000 programů.
Ještě se drobně zastavím u SIO rozhraní počítače, nebudu tu rozebírat technické detaily, nicméně jen zmíním, že toto rozhraní bylo na svoji dobu poměrně dost šikovně navržené. Ostatně jedním z jeho autorů je i člověk, který se později podílel na ještě slavnějším rozhraní – USB. Ostatně adaptabilita SIO rozhraní je poznat už na tom, že pro zprovoznění Turba sice musíte udělat úpravy externě na magnetofonu, ale do samotného počítače není třeba zasáhnout, pouhý software ve formě zavaděče stačí k tomu, aby rozhraní na straně počítače fungovalo, jak potřebujeme.
Ale zpátky k magnetofonu, tam už není moc co chystat, potřebujeme zaklapnout zpět vrchní dvířka, celou mechaniku s novými gumičkami pohonu stačí posadit zpět do krytu, usadit průchodku kabelu, přiklopit spodním dílem a zašroubovat zpět šroubky.
Konektor ošetřit Kontaktolem.
Očištěný magnetofon.
Očištěný magnetofon.
Tím by měl být magnetofon plně schopný provozu. Jak jsem již zmínil, bohužel nemám žádné kazety na testy, nemám zavaděč Turba (ať už na kazetě, nebo cartridge), takže je to aktuálně spíš pro můj dobrý pocit.
Samozřejmě musím říct, že by se mi k Atari líbilo mít i FDD mechaniku Atari 1050, která designově k mému XL pasuje. Bohužel aktuální nabídka je dosti tristní, buď je mechanika na eBay za relativně dobrou cenu (něco málo přes 1000 korun), nicméně z USA, což znamená dublovat cenu poštovným, a navíc řešit problémy s jiným napájením (tamější mechaniky používají 120V/60Hz). Na druhou stranu jsou sem tam mechaniky dostupné taky z Německa, jenže tam si za ni řeknou téměř v přepočtu krásných 5000 korun + poštovné. Ne, díky moc, vynechám. V ČR bylo kvůli ceně v Tuzexu FDD opravdu málo, takže tady jsem na prodej vůbec neobjevil.
Tím se ale dostáváme k tématu, jak vlastně na Atari dostat nějaký ten SW. Disketovka je cenově mimo můj stanovený strop (+ bych musel také sehnat nějaké diskety s programy), magnetofon sice mám, ale shánět software na kazetách, nebo dát dohromady způsob, jak kazety takové „vyrábět“ v domácích podmínkách – ne, to si taky odpustím. Naštěstí u osmibitů existovala obří fanouškovská základna (byť jak už to bývá, tak ta léty slábne), a dodnes se dají jejich výdobytky zakoupit (stále je vyrábí Lotharek v Polsku). Dají se zakoupit různé upgrady – od paměti, přes síťovou kartu, po lepší grafický čip. Nicméně tyhle věci mne nezajímají. Je to sice hezké, co nadšenci dokáží, ale jak jsem již dříve uvedl, smyslem projektu je mít originální počítač, a zničit tu originalitu předrátováním půlky komponentů, abych spustil jedno demo či hru, které to předvede, to si milerád odpustím.
Nicméně některé moderní výdobytky mne tady zrovna zajímat budou. Naštěstí jsou zcela neinvazivní pro počítač, tedy zapadají do mého konceptu. Jsou jimi moderní adaptéry, které umožňují nahrávat software přímo z paměťových karet nebo USB disků. U osmistovky jsou asi dva nejznámější produkty (byť ne jediné) – SIDE a SIO2SD. SIDE je ve formátu cartridge, která má slot pro paměťovou kartu. Já šel cestou „klasiky“ , kterou je SIO2SD.
Jak již název napovídá, je to převodník mezi rozhraním SIO a paměťovou kartou. Pro počítač se vlastně tváří jako disketová mechanika připojená klasicky do konektoru. Nenabízí sice featury jako SIDE (přímé nahrávání přes DMA, hodiny reálného času), nicméně by zařízení mělo být lépe kompatibilní (a hlavně lépe pracovat s nejvíce dostupnými soubory .atr/.xex + možnost je i ukládat).
SIO2SD
Pro výběr nahrávaného programu slouží relativně malý dvouřádkový display na samotném zařízení. Lze použít i zavaděč, který umožní vybrat komfortněji přímo na obrazovce monitoru. Software se ukládá do adresáře Atari, ze kterého je zařízení načte. Na jedné kartě lze mít až 999 souborů. Vzhledem k typické velikosti aplikace pro osmistovky (běžně tak 20–60 kB) je jakákoli dostupná SD karta až příliš velká.
Soubory s aplikacemi lze stáhnout na mnohých internetových archivech. Nebudu zde jmenovat konkrétní stránky, a samozřejmě tento způsob přináší jistou dávku pirátství, kterou mi opět jako čtenáři doufám odpustíte, neboť shánět originál je dnes prakticky nemožná věc. Po aukcích se povaluje pár floppy, jenže nemám mechaniku, a originál kazet je opravdu jen pár za naprosto neschůdné ceny – navíc většinou z USA pro stroje NTSC.
SIO2SD je pěkné kompaktní zařízení, ale co tedy lze Loharkovi vyčíst, je slabá úroveň dokumentace. V krabičce nedostanete ani slovo a na stránkách o produktu také žádný manuál ke stažení, pouze v popisu je pár bodů, ale upřímně, pokud to člověk nastavuje a zkouší poprvé, nestačí to. V sekci download naleznete ke stažení loader, ale vlastně nevíte co to je a jak to použít.
Podobných stížností bylo více, našel jsem dokonce nářky nemalého množství zákazníků (vůbec když vezmeme v potaz, jak je tento trh malý), kteří to nedokázali dát do kupy a zařízení vraceli jako nefunkční. To je docela nepěkný obrázek, není to zas tak složité nastavení, jde o to si správně připravit SD kartu a případně nastavit pár položek v menu zařízení. Také se na stránkách nedočtete, jaké karty zařízení podporuje, dle neoficiálních informací na webu by to mělo být až 32 GB SD. Nejde vůbec o kapacitu, jak jsem zmínil, prakticky každá karta je na Atari aplikace až příliš velká, jde o to, že karty s malou kapacitou se dnes špatně shání a pořádně nevíte, které si můžete dovolit použít. Já měl v šuplíku starou 2GB, což mi přišlo k tomuto použití právě vhod.
Zároveň při testování SIO2SD jsem narazil na problém. Zdroj, který vypadal původně OK, po chvíli provozu – zahřátí – začal dělat problémy. Nejdřív se začaly objevovat artefakty v obraze, a nakonec počítač ani nedokázal nabootovat. Na osciloskopu byl vidět šílený náhodný průběh. Po odstavení zdroje a jeho vychladnutí běží zase 20–30 minut bezproblémově. Tedy co s tím?
Kapitola 5. – Náhradní zdroj
Po výzkumu na internetu, kde naprostá většina odpovědí byla – vyhodit a koupit náhradu, jsem zjistil, že opravdu nejsem slepý a zdroj žádné šroubky nemá, vše je lepené/zacvaknuté a nepřívětivé k rozebrání. Já jsem tu kostku ale každopádně rozebrat chtěl, když už mám originální zdroj, nechtělo se mi jej jen tak hodit do sběru. Říkal jsem si totiž dvě možné cesty.
První byla, že jelikož zdroj funguje dobře do zahřátí, tak transformátor bude v pořádku, a jen bude problém pravděpodobně ve stabilizátoru, nějaká komponenta po zahřátí neudrží parametry, tj. by stačilo ji vyměnit či repasovat pro jistotu celý obvod.
Druhá myšlená cesta by bylo použít původní kabely a krabici zdroje, vyhodit původní výstroj a vestavět tam nějaký spínaný Meanwell. Zachoval bych původní design a přitom použil moderní zdroj.
Rozebrání byl tedy oříšek, vzal jsem si na to kombinaci fénu, lámacího nože a běžného jídelního nože (nejsou ostré, jsou úzké a mají velkou plochu). Předpokládal jsem, že se mi nepodaří rozloupnout kostku bez jediného poškození plastů, ale u zdroje jsem to byl ochoten akceptovat, hlavně když lepený box nedává příliš na výběr. Nejdříve jsem trochu nožem uvolnil dlouhé strany, a pak zkoušel spoj ohřát, zda epoxid povolí – nepomohlo.
Po hodině zápolení se dnem zdroje s postupně zvyšující se mírou násilí se mi podařilo vloupat se. Bohužel k mému zklamání to byla zcela zbytečná námaha. Ono totiž tím epoxidem byl uchycený nejenom spodní dekl (a to nejenom po krajích, byl na spoustě velmi tuhých západek, také zalitých), ale celý zdroj je tou „nádherou“ naplněný, netřeba slov:
Otevřený zdroj.
Spodní díl byl uchycený na těchto sloupcích, které byly zalité do pryskyřice se zdrojem. Nedá se to otevřít bez násilí.
Tedy v tuto chvíli jsem jakékoli pokusy o záchranu původního zdroje, nebo jeho designu, vzdal. Oprava zalitých součástek je nemožná, nedostanu se k nim bez vymlácení epoxidu, a to se nedá bez poškození/zničení komponentů provést. Stejně tak představa, že do původního krytu integruji nějaký moderní zdroj – vyklepat zalité vnitřnosti se jeví jako obtížný úkol, navíc jsem dal krytu už dost zabrat při otevírání. Tahle kostka je zcela jasně myšlena jako neopravitelná, takže děkuji, Atari. Mimochodem po otevření krytu jsem ucítil nezaměnitelný zápach připálené součástky. Je to obyčejný transformátorový zdroj s malou deskou, kde bude jednoduchý usměrňovač a stabilizátor. Oprava by byla velmi jednoduchá – kdyby se k tomu člověk dostal…
Takže nám tu zůstávají dvě cesty, koupit hotový zdroj, který je ale upřímně zcela nehezky předražený (více než 1300 korun za obyčejný zdroj 5V, 2A se svítícím logem Atari), nebo třeba koupit vestavný MeanWell, umístit ho do krabičky a využít původní vodiče (variant je samozřejmě více). Nejmenší dostupný 5V Meanwell je typ RS-15–5, ten dává 5V a až 3A, což je pro potřeby Atari až dost, nicméně to ničemu nevadí, zařízení si vezme tolik proudu, kolik potřebuje. Stojí kolem 200 Kč i s DPH, vhodnou krabičku už mám doma (KP 58 ABS, cena 50 Kč), kabel použiji z původního zdroje + pojistka s pouzdrem před zdrojem a nějaký běžný třížilový kabel pro 230V s FR koncovkou. Do tří stovek tedy mohu složit nový zdroj, tedy tato varianta mne vychází znatelně levněji než koupit hotovou náhradu. I kdybych nevyužil původní kabel do Atari, cena by se příliš nezměnila, konektor DIN, který Atari používá, je stále běžně dostupný a stojí cca 25 Kč.
Pro napájení je použit 7pin DIN konektor, z toho jeden pin je připojený interně na stínění počítače, a 3+3 piny jsou spojeny k sobě a tvoří GND a +5V. Atari toto opatření použila z důvodu rozdělení proudu přes více kontaktů na konektoru, ze zdroje vede samozřejmě pouze dvoužilový kabel.
Rozložení pinů na napájecím konektoru.
Samozřejmě by se dalo podotknout, že správný bastlíř si vyrobí zdroj sám. Dnešní doba je ale taková, že podobným věcem nepřeje. Na konci 80. a začátku 90. let to bylo jiné, mám ještě někde uschovaná poděděná dobová Amatérská rádia, kde se vyrábělo podomácku všechno možné, protože tovární produkty byly drahé a příliš jich nebylo. Návody na domácí výrobu analogového satelitu, palubního počítače do auta, zesilovače, rádia…Dnes se doba otočila, zmíněný zdroj stojí kolem 200 Kč i s DPH, a je to MeanWell, který má velmi dobré jméno. Za tuto cenu bych doma zdroj nevyrobil, už jen cena součástek by tuto hodnotu přesáhla, nemluvě o tom, že bych musel obnovit vybavení pro leptání desek. A samozřejmě tovární zdroj splňuje veškeré certifikace.
Není to tedy žádný bastlířský zázrak, pouze správné složení několika dílů. Co je potřeba k vytvoření zdroje pro Atari?
- samotný zdroj – použit vestavný MeanWell RS-15–5
- krabička – KP 58
- přívodní kabel – použit běžný černý flexo kabel
- průchodky – využil jsem z originálního zdroje, aspoň pro nějakou autentičnost
- napájecí kabel pro Atari – 7pin DIN, použil jsem z originálního zdroje
- pojistkové pouzdro – typ PTF 5030
- pojistka 500mA, T
- přístrojové nožičky – typ E11
Sada k sestavení zdroje.
Do vrchní části KP 68 jsem si vyvrtal otvory pro pojistkové pouzdro a obě kabelové průchodky.
Osazená kabeláž s průchodkami.
K pojistkovému pouzdru bylo nutno připájet vodič, přerušujeme fázi (hnědý). Odhalené konce vodičů na pojistkovém pouzdře skryjeme do smršťovací bužírky. Zemnící vodič necháváme nejdelší, aby při případném vytržení zůstal poslední zapojený. Nebylo by nutné použít zemnící vodič, pokud bychom zdroj umístili do krabičky s dvojitou izolací, já mám zvnějšku dostupné dotykem šroubky držící zdroj, takže rozhodně připojit. Ke spodnímu dílu jsem přišrouboval Meanwell a vodiče přišrouboval do svorkovnice (pozor na polaritu výstupu).
Zkompletovaný nový zdroj.
Zbývá poslední kontrola, ještě proměřit výstupní konektor, zda jsem omylem neprohodil polaritu a ověřit výstupní napětí. Zdroj má totiž výstup regulovatelný od 4,75–5,5 V. Nicméně už z výroby byl nastavený přesně na 5,0 V a drobné na místě setin. Tedy nic nebránilo připojení k počítači:
Otestování nového zdroje.
Vše běží jako na drátkách, počítač jsem měl přes hodinu v provozu a testoval, vše bylo dokonale stabilní. Krabici zdroje jsem sešrouboval k sobě a nalepil přístrojové nožičky na dno.
Poslední krokem bylo vytvoření štítku na zdroj, nic nutného, ale pro pořádek.
Zkompletovaný zdroj se štítkem.
Poslední věcí ke zmínění je připojení počítače k obrazovce. U mé TV se nabízí použít anténní analogový vstup, nicméně je škoda použít tento méně kvalitní výstup, protože z konektoru pro monitor jde snadno vytáhnout kompozitní výstup i se zvukem. Kabel jsem si tentokrát nevyráběl, protože ho měl v nabídce přímo Lotharek, z velmi kvalitních kabelů a za pěknou cenu – koupit kvalitní stíněný CINCH kabel + konektor a pájet se s tím, tak bych skoro nic neušetřil, a ještě by s tím byla práce a já bych to nedal tak vymazleně, Lotharek to má 100% profesionálně.
Videokabel.
Pozn. pokud se rozhodnete skládat i prefabrikovaný zdroj vlastními silami, tak nezapomeňte, že se jedná o práci s nebezpečným síťovým napětím, tj. nepouštějte se se do toho bez aspoň základních znalostí problematiky, pracujte pečlivě a používejte proudový chránič.
ČLÁNKY DO MAILU
