Tak opět se vracím se svým zápisem dobrodružství s historickými počítači. Naposledy jsem se věnoval Amize 600, a ačkoli jsem zakončil seriál zmínkou o tom, že příště bude na řadě Amiga 1200, tak tady jsem si dovolil malou odbočku. Zůstáváme nicméně u firmy Commodore a jejího neméně slavného produktu – Commodore 64, v mém případě varianta 64C (či také známa jako 64-II).
Co se dozvíte v článku
Vzhledem k tomu, že jsem osmibitové dětství strávil s počítači Atari, je pro mne C64 velkou neznámou. Nikdy jsem jej dříve neměl v ruce, ani jsem nijak zvlášť nenavštěvoval články a diskuze se mu věnující. Nejčastěji jsem narážel na flamewars v diskuzích pod Atari, zda je lepší POKEY nebo SID, které vytrvávají dodnes.
Je to tedy pro mne trochu nevýhoda, neboť zatímco u Atari jsem měl v hlavě značný vlastní přehled a znalost zajímavostí, a u Amigy jsem pro změnu již něco načetl, zde je to pro mne zcela pole neorané a vše nové.
Rád bych se vyhnul jakýmkoli emocionálně podbarveným názorům, a podíval se na tento počítač tak, jak mu náleží – jako na velkou legendu počítačové historie. Jak lépe začít, než samotným vznikem a historií osmibitů společnosti Commodore?
Psací stroje
Začátek historie společnosti Commodore sahá do 50. let 20. století. Na začátku 50. let oba zakladatelé, Jack Tramiel a Manfred Kapp, pracovali v New Yorku jako zaměstnanci společnosti věnující se opravám psacích strojů. V této době navázali partnerství a společně se na vlastní pěst věnovali prodeji použitých psacích strojů. Získaný kapitál použili k nákupu společnosti věnující se jejich oboru, a následně k založení pobočky v Torontu v roce 1955.
Jack Tramiel (vlevo) a produktový manažer Michael Tomczyk (vpravo). Fotografie je z oslavy miliontého kusu VIC-20.
V roce 1958 jejich byznys postupoval velmi pomalu, ale Tramiel využil své obchodní styky v Anglii, a využil nabídky importovat do Kanady psací stroje z Evropy. Pro nás je nejzajímavější ten fakt, že se jednalo o import a licenční výrobu československých psacích strojů, konkrétně Consul 221 od Zbrojovky Brno, později model Consul 232.
Psací stroj Consul 221.
Název Commodore se poprvé objevil 10. října 1958, kdy byla založena torontská firma Commodore Portable Typewriter Ltd. věnující se právě prodeji importovaných strojů. Nicméně finanční situace firmy nebyla dobrá, a zakladatelé byli nuceni odprodat část firmy společnosti Atlantic Acceptance Corporation, a vzdát se předsednictví. V roce 1962 společnost vstoupila na veřejnou burzu akcií pod názvem Commodore Business Machines Ltd. (CBM).
Vzhledem k přílivu financí ze společnosti Atlantic Acceptance firma Commodore zažila na začátku 60. let svůj první masivní růst. Zakoupili německou továrnu na výrobu vlastních psacích strojů a začali s distribucí kancelářského nábytku od partnerského kanadského výrobce. Tou dobou také společnost navázala vztahy v Japonsku pro spolupráci v prodeji na tamním trhu.
V roce 1965 ale přišel zásadní obrat, když došlo ke kolapsu Atlantic Acceptance. Společnost začala být vyšetřována královskou komisí a bylo odhaleno falšování finančních záznamů, zpronevěřování a odliv peněz do podniků v osobním zájmu. Ačkoli Tramiel a Kapp byli pod drobnohledem vyšetřování, nebyl zjištěn žádný jejich podíl na finančních podvodech mateřské firmy.
Nicméně tento krach značně poznamenal firmu Commodore, která se opět ocitla v obtížné finanční situaci (ne poprvé, a ani ne naposled). Na rozvoj společnosti bylo využito několik úvěrů, a nyní je nebylo jak splácet. Na pomoc přišel finančník jménem Irving Gould, který zprostředkoval odkup továrny na psací stroje americkou společností. Nicméně to nevyřešilo finanční problémy, neboť firma stále neměla dost peněz na zaplacení svých závazků, a navíc nyní dlužila peníze i Gouldovi za jeho finanční služby. Tato situace nakonec byla vyřešena v roce 1966, kdy Tramiel za vyřešení finančních problémů Gouldovi odprodal 17,9% společnosti a přenechal mu předsednictví.
Kalkulačky
Díky dříve získaným japonským kontaktům se Tramiel dostal k prvním elektronickým kalkulátorům, které se objevily na tamním trhu. Tyto produkty se mu natolik zalíbily, že v roce 1969 zahájil Commodore výrobu vlastních modelů. Odhad na tržní potenciál byl správný, neboť na začátku 70. let se Commodore stal jednou z předních firem vyrábějících kalkulátory a jednalo se o tržní i finanční úspěch. Problém ale nastal v roce 1975, kdy se hlavní výrobce a dodavatel čipů pro kalkulačky rozhodl vstoupit na trh s vlastními modely – tím výrobcem byl Texas Instruments. To znamenalo pro Commodore problém, protože TI mohl vyrábět své produkty levněji.
V tento moment přišel na záchranu opět Irving Gould, který poskytl společnosti další finanční injekci využitou pro nákup vlastních subdodavatelů čipů. Z této transakce vznikl důležitý milník pro většinu IT světa, neboť v tento moment se Commodore stal vlastníkem MOS Technology Inc., jehož produkt bude následně hrát velkou roli v mnoha mikropočítačích. Tou dobou byla společnost MOS Technology ve vlastních existenčních problémech, a jednou z podmínek převzetí bylo, že návrhář čipů Chuck Peddle přestoupí do firmy Commodore na pozici vedoucího inženýra.
Brány továrny MOS později opustilo množství procesorů a čipů, z nichž nejznámější je rodina CPU 6502. Tento čip se stal nedílnou součástí mnoha legendárních počítačů – Commodore PET, Commodore VIC-20, Apple II, BBC Micro a celé osmibitové sérii počítačů Atari. Nicméně hojně používané ze strany Commodoru bylo až provedení označené 6510. Tato varianta obsahuje navíc interně osmibitový paralelní port. Procesor samotný nevznikl na zelené louce, neboť jeho návrh vycházel z procesoru Motorola 6800, který předtím navrhl tým MOS Technology.
První počítač PET
U firmy Commodore nehodlali usnout na vavřínech. Kalkulačky měly velký tržní úspěch, ale nebylo je již příliš kam posouvat a vyvíjet (nedovolovaly to ostatní soudobé technologie). Chuck Peddle s posvěcením Tramiela navrhnul jednodeskový počítač s použitím jejich čipu z MOS Technology, a celý ho zabalil do kovového krytu s vestavěnou klávesnicí, monochromatickým monitorem a datovým úložištěm v podobě kazetového magnetofonu. Tento první počítač společnosti Commodore se dostal na trh v roce 1977 pod názvem PET – Personal Electronic Transactor.
PET 2001
Počítač se vyznačoval futuristickým a poměrně masivním designem, nicméně jako celek se jednalo o skládačku ze spousty policových komponent. Kryt byl v hranatém designu tvarován z kovu, a přístup ke komponentám byl umožněn zvednutím celého vrchního panelu na pantech ve stylu kapoty u auta, a jeho zajištěním vzpěrou. Klávesnice pocházela z kalkulaček, takže neměla nijak zvlášť dobrou odezvu, a měla velmi podivné rozložení. Kazetový magnetofon byl normální produkt prodávaný jinak jako kompaktní přenosný magnetofon, v krytu počítače byl celý usazen ve velkém vybroušeném otvoru a uchycený pomocí železného nosníku ke krytu počítače. Jednalo se tedy zpočátku o poněkud amatérský výrobek, nicméně zdařilý.
Počítač byl založen na zmíněném CPU MOS 6502, což byl extrémně podařený mikroprocesor, dále nabízel 4/8 KB RAM (později až 32 KB), ROM čip s integrovaným Basicem a vestavěný 9" černobílý monitor (pozdější modely měly černozelený), který byl řízen obvody z diskrétní TT logiky a dokázal zobrazit 40 znaků na 25 řádcích. Samozřejmě neuměl obsluhovat žádné grafické módy. Počítač také neměl žádný zvukový výstup, volitelně šel doplnit piezoelektrický bzučák řízený pinem čipu 6522 (Versatile Interface Adapter).
Počítač byl pochopitelně postupně vylepšován, dostal lepší klávesnici s rozumnějším rozložením (ale tím přišel o interní magnetofon, který se už nevešel), více RAM (až 96 KB) a větší 12" monitor až s 80 znaky na řádek a plastový case. Vylepšení zvukových schopností se nikdy nedočkal. K počítači bylo také vydáno mnoho příslušenství, především různé tiskárny, disketové mechaniky a dokonce pevné disky.
PET měl velmi slušný úspěch, a dokázal přinést počítačovou technologii na mnohá pracoviště, do domácností i škol. Hodně oblíbený byl v Kanadě.
PET 4032
Commodore pojal počítače jako svůj hlavní byznys a v tomto duchu proběhla reorganizace celé společnosti. Byla přejmenována na Commodore International Ltd. (vývojové centrum společnosti si ponechalo označení Commodore Business Machines Ltd.). Hlavní sídlo společnosti vyrostlo na Bahamách, a vývojové se přesunulo do West Chesteru v Pensylvánii (z důvodu blízkosti továrny MOS Technologies). V roce 1980 zahájil své působení i v Evropě otevřením pobočky v německém Braunschweigu. Společnost se stala jedním z největších výrobců mikropočítačů na světě.
Druhý počítač VIC-20
Ve stejném roce byl představen mikropočítač VIC-20. Tentokrát se jednalo o velmi kompaktní počítač bez integrovaného monitoru ve velikosti klávesnice.
Commodore VIC-20
Počítač byl vytvořen jako levný nástupce modelu PET se zacílením dostat se ve větších počtech do domácností. PET byl velmi oblíben na školách díky konstrukci zvící tanku, možnosti připojit HDD a využít podpory připojení počítače do LAN. Nicméně vzhledem k absenci grafických módů a chybějící podpoře jakékoli pokročilejší formy ozvučení (většina PET byla tichá, ty vybavenější dokázaly jen pípat), byl jeho úspěch na poli domácích počítačů oslaben, neboť domácí uživatelé začali prioritizovat právě grafické a zvukové schopnosti.
VIC-20 byl postaven na stejném procesoru 6502. Obsahoval 20 KB ROM pro základní rutiny a Basic, a vzhledem k úsporám pouhých 5 KB RAM + 3,5 KB rezervovaných pro Basic. Paměť byla rozšiřitelná až na 32 KB (+ 27,5 KB pro Basic). Nicméně velkým krokem kupředu byl použitý videočip – MOS Technology VIC 6560/6561.
Čip VIC (MOS 6561).
Tento čip nabídl grafické režimy, standardní rozlišení 176×184 (na PAL variantě bylo technicky možné dosáhnout až 256×280) a až 16 barev. Čip také obsahoval DMA (Direct Memory Access – přímý přístup do paměti) a čtyřkanálový zvukový systém (3 obdélníkové generátory + šumový kanál). Zajímavostí je, že vznikl jako univerzální čip pro aplikace typu zobrazovacích terminálů, medicínských přístrojů a arkádových hracích strojů či domácích konzolí. Ze strany zákazníků ale o něj nebyl projeven valný zájem, a tak se stal nakonec srdcem grafiky a zvuku v mikropočítači VIC-20.
Jako příslušenství byl k dispozici velmi dostupný dataset (kazetový magnetofon), nicméně se hodně počítalo se softwarem a hrami distribuovanými na cartridgích.
Díky příznivě nasazené ceně, slušné grafice i zvuku se z mikropočítače stal bestseller. Byl prvním počítačem tohoto typu, kterého se prodalo přes milion kusů, ve výrobě vydržel 5 let (1980–1985) a celkově bylo vyrobeno kolem 2,5 milionu kusů.
Modely CBM-II a MAX
Roku 1982 přišel na trh model CBM-II, který byl určen jako pokračovatel řady PET. Dostupný byl ve dvou řadách (P = personal a B = business). Řada B měla integrovaný monochromatický monitor a oddělenou klávesnici. Počítače se nabízely s poměrně slušnou velikostí RAM – 128 nebo 256 kB. Grafické a zvukové schopnosti obstaraly tehdy nové čipy VIC-II a SID, které se nejvíce proslavily v počítači Commodore 64, o kterém bude zmínka na příštích řádcích. Jako CPU byl použit MOS 6509, což byla vylepšená verze klasické 6502, umožňující adresovat až 1 MB RAM s pomocí přepínání paměťových bank (stejný trik pro adresaci větší kapacity paměti používal například náš Didaktik Gama). Nicméně Commodore nikdy tuto vlastnost nevyužil, prodávané stroje končily na zmíněných 256 kB.
Co je asi nejzajímavější, byla možnost použít rozšiřující kartu s procesorem Intel 8088 či Zilog Z80A, které by umožnily provozovat na počítači operační systém CP/M, s 8088 dokonce i MS-DOS. Nicméně pokud jde o kartu s Z80A, tak ta se nikdy neobjevila, a karta s 8088 se nikdy nedostala přes fázi prototypu díky technickým problémům. Bylo to z toho důvodu, že řada CBM-II vydržena na trhu jen krátce, takže nebyl čas nebo zájem doladit příslušenství, či dodat na trh provedení s rozšířenou pamětí.
Commodore CBM-II
Dále se v roce 1982 se na trh dostal model MAX, ten nabídl vylepšený hardware oproti VIC-20, nicméně se jednalo o počítač na pomezí konzole. Klávesnice byla nahrazena nepříliš kvalitní a nepohodlnou membránovou a jako úložiště se plně počítalo s použitím cartridgí, k tomu byla silně omezena rozšiřitelnost zařízení. Počítač sice obsahoval lepší grafický (VIC-II) a zvukový čip (SID), nicméně RAM byla snížena na pouhé 2 KB + 0,5 KB paměti pro barvy. Počítač neměl úspěch, prodával se špatně a ještě týž rok byla výroba ukončena.
Commodore MAX
Legendární Commodore 64
Nicméně ve stejném roce vyšla ještě větší hvězda osmibitového nebe, než byl VIC-20 – počítač Commodore 64. Ten designově navazoval na svého úspěšného předchůdce, nabídl výrazně lepší zvukové schopnosti díky čipu SID, lepší grafické schopnosti s čipem VIC-II (oboje byly využity už u typu MAX a CBM-II) a procesor MOS 6510 (MAX používal také), což jak již dříve bylo zmíněno, se jednalo o klasický CPU 6502 doplněný o další integrované rozhraní. Paměť RAM tentokrát nebyla podceněna a počítač nabídl celých 64 KB. To sice znamenalo navýšení ceny počítače, nicméně tato kapacita umožnila mnohem lépe využít schopnosti čipové sady a procesoru. Dále počítač obsahoval již standardních 20 KB ROM pro základní rutiny a Basic. Detailům hardware počítače se budeme věnovat v seriálu později.
Commodore 64
Commodore 64 byl masivní hit, počet prodaných kusů se odhaduje mezi 12,5 až 17 miliony jednotek. Je také zaznamenán v Guinessově knize rekordů jako nejprodávanější model počítače všech dob. C64 byl postupně dostupný v několika variantních modelech. Na obrázku výše je vidět první provedení počítače přezdívané „Breadbox“ (= chlebník). Tento design vycházel z předchozího VIC-20, počítače jsou si vzhledově velmi podobné.
Další z variant počítače byl Commodore Educator 64. Toto provedení vycházelo z designu počítače PET a bylo určené především do škol. Mělo integrovaný monochromatický monitor a díky této konstrukci mělo být žactvu odolnější, tedy především odolnější vandalismu a krádeži, než samostatný malý počítač. Nicméně se na školách příliš neuchytil, monochromatický displej u stroje s pokročilou barevnou grafikou byl brán jako krok zpět, navíc na školách byl už nějakou dobu preferován model Apple II. Bylo vyrobeno a prodáno jen málo kusů a tato varianta upadla brzy v zapomnění.
Commodore Educator 64
O něco větší úspěch měla jiná varianta známá jako SX-64 (též jako Executive 64). To byla „kufříková“ přenosná varianta dostupná na trhu od roku 1984. Počítač byl umístěn v obdélníkovém boxu, jeho součástí byla drobná 5" obrazovka (nicméně barevná) a disketová jednotka na 5.25" diskety. Panel s obrazovkou šlo zakrýt víkem, jehož součástí byla klávesnice. Zařízení mělo i integrovaný reproduktor, tedy jej stačilo pouze připojit k napájení. Napájet počítač bylo možné pouze z elektrické sítě, bateriové napájení bylo nemyslitelné kvůli vysoké spotřebě. I bez použití baterií vážilo zařízení poměrně masivních 10,5 kg.
Commodore SX-64
Co je zajímavé, počítač byl ve výchozím stavu nastaven na práci s disketovou jednotkou, a nebylo vůbec možné použít dataset pro C64, jelikož nebyl dostupný interface. Tedy tento stroj umožňoval nahrát software pouze z diskety nebo cartridge.
Konstrukce počítače působila také provozní problémy, uvnitř nebyla jedna deska obsahující veškeré obvody, nýbrž několik desek vzájemně spojených konektory. Tyto konektory neměly aretaci, takže občas při přesunech docházelo k jejich povysunutí, ztrátě kontaktu a tím funkčním problémům. Oprava byla nicméně snadná – sundat kryt počítače a desky opět sestykovat. Druhým problémem bylo chlazení, jelikož v boxu byly veškeré komponenty včetně zdroje a buzení obrazovky, bylo tam nepoměrně více zdrojů tepla a nepříliš prostoru k dobrému chlazení komponent, a počítač neobsahoval ventilátor pro nucené proudění. Použité MOS čipy nepříliš dobře snášejí teplo, a i ve standardním „breadboxu“ se uměly upéct natolik, že přestaly fungovat či projevovaly různé závady. Jak se takové čipy zachovají v dobře vytápěném a nepříliš větraném prostoru netřeba zdůrazňovat.
Další modely
Ve stejné období, tedy v roce 1984, se na trh dostal také model Commodore 16. Byl zamýšlen jako nízkonákladová náhrada VIC-20 a levná alternativa k C64. Postaven byl na CPU kompatibilním s 6502 (použit byl buď MOS 7501 nebo 8501), nabídl jen 16 KB RAM a grafické i zvukové schopnosti převzal čip s názvem TED (= Text Editting Device, označení MOS 7360). V kontrastu s jeho názvem se nejednalo o čip umějící jen textové módy, ale nabídl grafický mód až o rozlišení 320×200, tedy stejně jako VIC-II v C64, na rozdíl od něj ale postrádal podporu spritů. Jeho zvukové schopnosti byly také omezené, uměl pouze dva kanály, z toho první obdélníkový a druhý měl volitelný režim funkce – buď také obdélníkový nebo jako generátor šumu.
Commodore 16
Nabízela se také varianta Commodore 116, která srážela cenu použitím levné (a horší) membránové klávesnice. V USA nebyl o tento model prakticky zájem, nicméně se mu relativně dařilo v Mexiku a v Evropě.
Commodore 116
Ve stejném roce se také objevil na trhu model Commodore Plus/4. Ten byl interně postaven na stejných čipech jako model C16, nabídl ale 64 KB RAM. Tento model byl zamýšlen do produkčního prostředí, neboť obsahoval čtyři kancelářské aplikace (textový procesor, tabulkový procesor, databázi a tvorbu grafů) spustitelné přímo z ROM počítače, která díky tomu nabrala plných 64 KB. Počítač měl drobný úspěch v Evropě, na ostatních trzích selhal.
Commodore Plus/4
Ani jeden z těchto tří výše počítačů nebyl kompatibilní s již zavedeným a oblíbeným C64.
Commodore 128
V roce 1985 vyšlo na trh velmi zajímavé zařízení pod názvem Commodore 128. Tento počítač byl plně kompatibilní s C64, obsahoval mikroprocesor MOS 8502, což byla vylepšená verze původní 6510 (lepší výrobní proces znamenající menší zahřívání a možnost bezproblémově běhat na vyšších frekvencích). Zároveň ale obsahoval procesor Zilog Z80, tedy se jednalo o plně dvouprocesorový počítač.
Díky Z80 (tento CPU běhal na 4 MHz, tedy na 2–4× vyšší frekvenci, než původní MOS) bylo možné na C128 spouštět operační systém CP/M. Počítač také v základu měl celých 128 KB RAM rozšiřitelných až na plných 640 KB. ROM byla zvětšena na 72 KB, aby se vešel jak původní BASIC, tak nové obslužné rutiny pro oba CPU. Jako videočip sloužil známý VIC-II (pro plnou kompatibilitu s C64) doplněný o MOS 8563, díky kterému počítač nabídl rozlišení až 640×200 v šestnácti barvách (oproti 320×200 původního VIC-II). V ozvučení se nic nezměnilo, počítač používal dále pouze osvědčený SID.
Commodore 128
Vzhledem k hardwarové výbavě (jednalo se prakticky o dva počítače v jednom) byla cena znatelně vyšší, nicméně i přes to byl tento model oblíbený. Na trhu vydržel celé čtyři roky a s 5,7 miliony prodaných kusů po celém světě se jednalo o úspěch.
Commodore 128 měl ještě jednu výrobní variantu známou jako C128D. jednalo se o desktopové provedení s oddělenou klávesnicí a integrovanou FD mechanikou. Design byl ve stejném duchu jako u modelu Amiga 1000.
Commodore 128D
Další variantou, nebo v tomto případě spíš „faceliftem“ byla varianta Commodore 64C (nebo též C64-II), která se na trh dostala v roce 1986. Funkčně se jednalo o identické zařízení s původním Commodore 64 v nové designové podobě vycházející z Commodore 128. Ačkoli parametricky nebyl oproti původní C64 rozdíl, tak interně dostalo „céčko“ nové vylepšené varianty čipů. Nicméně drobné rozdíly to znamenalo, neboť použitý vylepšený SID mohl znít jinak než jeho původní provedení (bylo změněno napájení a chování vnitřních filtrů).
Commodore 64C (64-II)
V roce 1990 přišla na trh varianta Commodore 64 Game System, což byla pozdní reakce na Atari XEGS z roku 1987. Zatímco XEGS mělo velmi slabé prodeje, C64GS byl naprostý propadák. Už v době vydání systému Atari byly osmibity poněkud za zenitem, natož o další tři roky později. Zatímco XEGS umožnilo připojit klávesnici a provozovat konzoli prakticky jako plnohodnotný počítač, tak C64GS neumožnilo klávesnici připojit vůbec, takže software jí vyžadující nebyl s touto konzolí kompatibilní.
Commodore 64GS
Commodore měl v plánu ještě jednoho následníka osmibitové řady počítačů, známý jako Commodore 65. Mělo se jednat o pokročilý osmibit, podobně jako u konkurenčního Wozniakova díla – Apple IIgs. Nicméně vzhledem k tomu, že osmibity již byly považovány za dávno překonané, byla výroba tohoto stroje zavržena a nikdy se nedostal přes fázi prototypu.
Dále se již firma Commodore soustředila na výrobu počítačů s vyšším potenciálem – Amiga. Zde si dovolím zastavit, neboť historii této řady a slavně neslavný konec značky Commodore jsem již popsal ve své předchozí sérii o Amize 500+.
Zdroje
- https://en.wikipedia.org/wiki/Commodore_International
- http://willdavis.org/commodore.html
- https://en.wikipedia.org/wiki/Commodore_PET
- https://en.wikipedia.org/wiki/Commodore_VIC-20
- https://en.wikipedia.org/wiki/Commodore64
- https://en.wikipedia.org/wiki/Commodore_MAX_Machine
- https://en.wikipedia.org/wiki/Commodore_Educator64
- https://en.wikipedia.org/wiki/Commodore_SX-64
- https://en.wikipedia.org/wiki/Commodore128
- https://en.wikipedia.org/wiki/Commodore64_Games_System
- http://archive.6502.org/datasheets/mos_6562_6563_vic.pdf
- https://en.wikipedia.org/wiki/MOS_Technology
- https://en.wikipedia.org/wiki/Motorola_6800
- https://en.wikipedia.org/wiki/MOS_Technology_6502
- https://en.wikipedia.org/wiki/MOS_Technology_6510
- https://www.c64-wiki.com/wiki/MOS_Technology_Products
- https://en.wikipedia.org/wiki/MOS_Technology_CIA
ČLÁNKY DO MAILU