SD2ieC a videopřevodník
Práce se SD2ieC jednotkou je trochu jiná než s GoTekem či SIO2SD, a nemyslím jenom kvůli absenci displeje. Zatímco zmíněné alternativy pro konkurenční počítače umí obraz i rovnou nabootovat, u C64 je nutno napsat příkaz pro načtení aplikace z jednotky.
Nejdřív je třeba ale si připravit SD kartu s potřebným softwarem. Pro správu obrazů ve virtuální jednotce je k dispozici přehršel možností, já jako první narazil na CBM FileBrowser, objevil jsem na něj i pár doporučení, takže jsem se rozhodl pro něj. Je potřeba jej stáhnout z webových stránek, kde získáme .zip s množstvím variant. Pro naše potřeby musíme ze složek překopírovat na SD kartu (rovnou do kořenové složky) soubor FB64 (bez přípony).
Tímto jednoduchým krokem jsme si připravili správce obrazů. Dále je ale třeba přihodit nějaké obrazy ke zkoušení. Zdroje, odkud jsem je získal, opět uvádět nebudu. Ačkoli se jedná o software, který se už nedá koupit, tzv. opuštěný (abandonware), pořád si stažení obrazu z internetu nese nejasnosti ohledně licencí. Nicméně pro C64 opravdu není problém cokoli najít, archivů je po internetu značné množství.
Pozn: Ne všechny obrazy disket budou spolupracovat s SD2iEC.
Vybraný software uložím na SD kartu. Abych si tam udržel trochu přehled, vytvářím si složky. V CBM browseru není problém si mezi složkami listovat. Takto vytvořená SD karta je připravena pro použití, tedy je již možné ji vložit do slotu SD2ieC.
Úložiště je nyní třeba připojit k počítači. K tomu slouží zmíněný DIN konektor pro disketovou jednotku a napájecí kabel beroucí si napájení ze slotu pro dataset. Na ten pozor, v mém případě není nijak klíčovaný a lze jej zasunout oběma směry, je třeba se řídit nápisem TOP na konektoru.
Nyní je možno zapojit zbytek konektorů, tedy napájení, obraz a nezbytný joystick (protože bez něj nehnete s většinou her a software).
Zde se ještě vrátím k připojení videovýstupu, jak jsem zmínil, mnou vlastněný levný převodník si bohužel se signálem z C64 nedokázal poradit, a neustále končil na hlášce No signal. Nechtělo se mi vše zkoušet u obývákové TV, neboť tam prvotní seznamování není nejpohodlnější. Tedy jsem nejprve zkusil pohledat na internetu další podobné převodníky. Bohužel nabídka není nijak široká, většinou narazíte na ten stejný levný převodník z Číny pod různými značkami a za násobky ceny, za kterou jsem jej pořídil. Když jej vynecháme, zbudou nám prakticky jen dvě možnosti koupitelné normálně na trhu – dva převodníky AV na HDMI prodávané pod značkou PremiumCord. Jeden pod označením khcon-26 a druhý pod označením khcon-47. Jako první jsem objednal khcon-26, který má kovový kryt a lepší zpracování, čímž mi byl hned sympatičtější. Bohužel špatná volba, tento převodník nebyl schopen udržet synchronizaci obrazu a barevné složky u žádného z mých počítačů. Člověk dostal černobílý obraz pomalu rotující horizontálně po obrazovce – tedy zcela nepoužitelné. Jelikož si na podobný problém stěžovalo více lidí (s různými druhy signálu), rada je jediná – nebrat.
S trochou skepticismu jsem objednal i ten druhý model. Ten je v plastovém krytu a nepůsobí tak dobře, jako ten předchozí. Dorazil i v mnohem chudším balení, a celkově působí levněji (ačkoli oba stáli kolem 600,– Kč). Nicméně na rozdíl od stájového kolegy tento skutečně funguje. Občas má po zapnutí problém s vertikální synchronizací, nicméně stačí odpojit a připojit zdroj signálu, a převodník se chytne. Zkoušel jsem jej i s Atari 800, a tam fungoval bez problémů, tedy pokud nyní mohu doporučit nějaký převodník, je to tento. Není dokonalý, ale účel splní.
Převodník AV na HDMI.
Tedy jsem si nyní mohl již sestavit testovací stolici u sebe na pracovním stole. Další výhodou pro mne je, že nyní mám u svého hlavního PC monitor s funkcí PIP (Picture-in-Picture), což mi umožňuje mít zobrazený můj desktop spolu s obrazem z druhého počítače v menším okně. Má to výhodu, že mohu okamžitě vyhledávat informace a rovnou je zkoušet na reálném hardware, a to vše na jedné obrazovce bez přepínání. Zároveň obraz je v menším okně, což jej dělá mnohem vizuálně lepší, neboť jinak obraz ze starého počítače o rozlišení 160×200 roztažený přes 27" QHD monitor není při pohledu zblízka úplně ideální.
A takhle nyní vidím obraz ze svých počítačů. V levém horním rohu je obraz z reálného C64 pomocí technologie PIP. Na pozadí běží můj běžný desktopový počítač, na něm máme v pravém horním rohu emulátor VICE. Níže uprostřed se ležérně povaluje emulátor Atari800Plus. Na všem běží hra Action Biker.
Tedy sestava je připravena ke zkoušení, a nic nebrání počítač spustit. Jak jsem již zmínil, SD2ieC nedělá autoboot, takže se po spuštění ocitáme na běžné základní obrazovce Commodore Basicu. Pro ovládání úložiště (tedy přiřazených virtuálních obrazů) je možno použít cmd příkazy, nicméně tento způsob mi přijde zbytečně složitý. Proto jsem hned od začátku zvolil způsob pomocí zmíněného FileBrowseru, po spuštění počítače jej stačí nahrát pomocí jednoduchého příkazu:
LOAD”FB64”,8
Tento příkaz sdělí počítači, že chci nahrát aplikaci s názvem FB64 z jednotky č.8 (výchozí označení pro FDD, pomocí DIP switchů nebo příkazů na SD2ieC je možno změnit označení jednotky na 9, 10 či 11 – pak je třeba upravit číslo jednotky i v příkazu LOAD). K příkazu lze za další čárku přidat ještě jeden parametr, a ten určuje, do jaké oblasti paměti se má program nahrát (parametr 1 – program se nahraje do programem definované lokace a parametr 0 nahraje program od startovní adresy BASICu – tedy jej přepíše).
Po zadání příkazu se rozsvítí kontrolka na SD2ieC značící přístup k jednotce, a počítač vrátí zpět oznámení READY. Program je v tu chvíli nahrán v paměti, ale je třeba jej spustit příkazem:
RUN
Program si automaticky načte obsah SD karty a zobrazí výpis na obrazovce.
Takto zobrazuje aplikace FileBrowser výpis dostupných obrazů a složek na SD kartě.
Pomocí kurzorových šipek (C64 má pro šipky bohužel dedikované pouze dvě klávesy, takže pro druhý směr pohybu je nutno použít spolu se SHIFTem) lze nalistovat požadovaný obraz, pomocí ENTERu jej otevřít, a zobrazí se nám obsah „diskety”. Většinou disketa nabídne několik dostupných souborů, typicky pro boot aplikace potřebujeme ten první. Stačí jej opět pomocí kurzorových šipek vybrat a odENTERovat, načež je automaticky spuštěn.
Pokud máme rovnou spustitelné programy, lze s nimi pracovat obdobně, jako když spouštíme FileBrowser. V tu chvíli se nám může hodit příkaz, kterým můžeme na obrazovce zobrazit výpis jednotky:
LOAD”$”,8
Tento příkaz načte obsah jednotky a vrátí oznámení READY. Poté můžeme použít příkaz:
LIST
Ten nám na obrazovku vypíše obsah jednotky. Spustit jej pak můžeme upraveným příkazem LOAD, kterým jsme nahrávali FileBrowser. Tento výpis není třeba dělat pokaždé před spuštěním programu, stačí jen příkaz pro jeho nahrání. List se nám hodí, když si chceme zobrazit, co je na kartě. Samozřejmě to má své limity, nikdo u Commodoru nepočítal s tím, že budou mít na „disketě” stovky souborů, lepší je tedy pracovat s FileBrowserem, který s tím počítá a je pro to určen.
Ještě doplním základní informaci, že mezi uvozovky příkazu LOAD je možno použít zástupný znak asterisk (tj. hvězdičku *), která počítači oznámí, že chceme nahrát první soubor z diskety. To bychom typicky použili u skutečné disketové jednotky, kde chceme prostě nahrát aplikaci, která je na ní uložena.
Ohledně obrazů softwaru, je třeba zmínit, že na internetu zcela nejčastěji naleznete soubory s příponami .D64 a .T64, méně často pak .D71 a .D81. Díky těmto příponám si nesou informaci o původu obrazu, viz:
- T64 – obraz obsahu pásky pro dataset
- D64 – obraz jednostranné diskety 5,25” (tedy ekvivalent mechaniky 1541)
- D71 – obraz oboustranné diskety 5,25” (ekvivalent mechaniky 1571)
- D81 – obraz oboustranné diskety 3,5” (ekvivalent mechaniky 1581)
Pro SD2ieC nás zajímají soubory obrazů disket, tedy .Dxx. FileBrowser soubory .T64 normálně vidí a povolí snahu připojit obraz, nicméně při pokusu o otevření zůstane pouze delší dobu svítit nápis LOADING, načež po nějaké době se automaticky vrátí zpět na výpis.
Při pokusu o otevření správného obrazu se po chvíli načítání zobrazí obsah „diskety”. Ten bývá různý, někdy se jedná o jediný soubor, typicky cca 4–5 souborů, někdy i desítky. V naprosté většině případů je spustitelný ten první z nich, tedy jej stačí vybrat a opět odENTERovat. To spustí načítání softwaru, a stačí jen vyčkat. Nicméně tady má SD2ieC oproti ostatním zařízením (GoTek, SIO2SD) velkou nevýhodu, neboť tímto způsobem je možno otevřít pouze takový SW, který je distribuován na jedné disketě, tj. obraz není na více částí. Touto metodou totiž načtete první disk, a dále již nemáte možnost prohodit diskety ve virtuální mechanice, neboť FileBrowser je v ten moment pryč.
Nicméně autoři nejsou hloupí, aby funkcionalitu omezili pouze na jednodisketové verze softwaru, je tu i možnost, jak prohazovat obrazy za chodu, nicméně to vyžaduje bohužel trochu prvotních příprav. Jak tedy na to?
- Připravíme si obrazy potřebného softwaru.
- SD kartu připojíme do čtečky v počítači.
- Na SD kartě vytvoříme složku, ve které budeme mít pouze zvolenou vícedisketovou aplikaci. Na kartě potřebujeme mít tou dobou také funkční FileBrowser (viz výše).
- Do této složky nakopírujeme obrazy disket.
- Pomocí textového editoru vytvoříme ve složce textový soubor, do něhož vepíšeme názvy obrazů včetně přípony, každou disketu na nový řádek, tedy v tomto duchu (kde samozřejmě DISKx nahradíme skutečnými názvy obrazů – např. DISK1.D64, DISK2.D64…).
- Soubor uložíme, a poté jej přejmenujeme na „AUTOSWAP” a příponu změníme na .LST, tedy ve složce nám zůstane soubor AUTOSWAP.LST se seznamem disket.
- SD kartu vrátíme do SD2ieC, nabootujeme C64 a běžným způsobem nahrajeme FileBrowser (LOAD”FB64”,8 a poté RUN).
- V Browseru nalistujeme vytvořenou složku s obrazy disket a souborem autoswap, nicméně pouze složku otevřeme, nic nespouštíme.
- Stiskneme Q, čím zavřeme FileBrowser.
- Na SD2ieC stiskneme tlačítko DiskSwap (které to je záleží na provedení, v mém případě je to levé tlačítko na předním panelu). Tento krok načte první disk ze složky a seznam.
- Spustíme příkaz pro načtení aplikace, jako bychom chtěli nahrát software z běžné diskety (LOAD”*”,8,1) a vyčkáme na oznámení READY.
- Aplikaci spustíme pomocí příkazu RUN.
V momentě, kdy software začne vyžadovat další disk, stiskneme tlačítko DiskSwap, a SD2ieC přeskočí na další obraz ze seznamu v souboru autoswap.
Tímto způsobem můžeme pracovat s vícedisketovými obrazy, DiskSwap funguje tak, že po každém stisku tlačítka vybere následující řádek ze seznamu a načte obraz. Jakmile se dosáhne konce seznamu, po dalším stisku skočí na první řádek a jede opět dokola.
K systému nahrávání souborů bych ještě chtěl zmínit, že podobně, jako má Atari systém TURBO pro rychlejší nahrávání dat z magnetofonu, u C64 existuje obdobný systém pro FDD, a funguje i s SD2ieC – Epyx Fast Load cartridge. Jedná se o cartridge, kterou vydala firma Epyx v roce 1984, a nabízí zrychlené načítání souborů a několik dalších nástrojů. Tato cartridge se stala velmi populární, prodalo se jich kolem 600 000 kusů, a dnes je k dispozici i značné množství replik, které lze zakoupit. Mnohé z nich obsahují i velmi užitečné tlačítko – RESET, neboť bohužel samotný C64 žádnou možnost resetu nenabízí, pouze vypnutí hlavního spínače. Fast Load se dá jinak nahrát i z diskety, nicméně to obnáší další program pro nahrání po každé inicializaci. Já v tuto chvíli mám Fast Load cartridge na cestě, bohužel s velmi dlouhou dodací dobou.
Epyx Fast Load cartridge.
Dají se zakoupit i Fast Load cartridge, které obsahují rovnou slot pro SD kartu, tak je možné mít moderní úložiště i FL v jednom zařízení.
ČLÁNKY DO MAILU