První kroky československého internetu

Dvacet let se může zdát jako poměrně krátká doba. Záleží ovšem na perspektivě, kterou na tuto časovou plochu nahlížíme. Pokud jde o lidské dějiny, jde skutečně jen o kratičký mžik. Když ale uvážíme technologický pohled, jde v případě dvou dekád o celé věky. Vezměte si, jak se internet za tu dobu proměnil. Stačí si všimnout, jak se proměnil za posledních pět let, a co teprve za dvacet.

Právě dobu českých internetových začátků mělo za úkol připomenout setkání na půdě ČVUT, které pořádalo sdružení CESNET. Proběhlo včera dopoledne v posluchárně 209, tedy přímo v těch místech, kde se „to“ tenkrát odehrálo. Zároveň se ho zúčastnili lidé, kteří byli takříkajíc přímo při tom. Ať už seděli mezi posluchači nebo měli v ruce mikrofon, byli svědky prvních internetových krůčků.

Ona velká událost se stala 13. února 1992 a říkalo se jí „Připojení Československa do internetu“. Tento honosný název a vůbec oficialita celé události měly své opodstatnění. Byl to oficiální krok, protože tehdejší internet ještě nebyl tak otevřený jako dnes, prozradil v úvodu Jiří Peterka. Vůbec tehdy nestačilo jen zacvaknout kabel, jak se to běžně dělá dnes. Když chtěla akademická sféra vstoupit do internetu, musela splňovat jisté podmínky, které si tehdejší provozovatel internetu kladl.

Právě o oněch prvních krocích a následujících letech byla většina přednášek. Pojďme si společně projít, co nejzajímavějšího během výročního dopoledne zaznělo.

Václav Havlíček: nebyli jsme nijak pozadu

V úvodním slovu se rektor ČVUT zabýval tím, jak to celé začalo. Zdůraznil, že ono slavné připojení nevzniklo ze dne na den, ale mělo také svou historii a spousta věcí mu předcházela. Historie internetu samozřejmě nezačíná v roce 1992. Dokonce je to 60 let od chvíle, kdy byla založena organizace ARPA, vysvětlil Havlíček. Počátky internetové sítě byly velmi rozvleklé a trvalo dlouho, než se, z dnešního pohledu, vůbec něco začalo dít. Trvalo dalších sedm let, než byla vytvořena první síť mezi několika počítači.

Internet je tu sice s námi dvacet let, ale nedokážeme si bez něj představit studium, výzkum, práci, ani osobní život. Sám jsem nechtěl věřit tomu, že je to teprve 20 let, přiznal se Havlíček. Mám totiž pocit, že tady internet vždycky byl a musel být. Dnes bez něj vlastně nemůžeme žít, nemůžeme bez něj komunikovat.

Ve své prezentaci zdůraznil, že Československo před dvaceti lety nebylo nijak zaostalou zemí. Nebyli jsme nijak pozadu za zbytkem světa, přestože jsme tu byli 40 let devastováni. O tom svědčí například to, že ve stejném roce, kdy bylo Československo připojeno, byl připojen i Bílý dům ve Spojených státech.

Je až překvapivé, jak rychle se z novinky pro pár vědců stal běžně používaný nástroj pro komunikaci s celým světem. Václav Havlíček to doložil historkou z osobního života. Než jsem v roce 1993 odjel učit matematiku do Spojených států, zřídil jsem si domů komutovanou modemovou linku, aby se mnou mohla rodina po internetu komunikovat. Jaké bylo mé zděšení, když jsem zjistil, že na americké univerzitě ještě připojení k dispozici není a má být zavedeno za dva měsíce. Musel jsem tedy jezdit přes celé město, abych se mohl s rodinou spojit.

Poměrně rychle po prvním stabilním spoji do zahraniční vzniklo sdružení CESNET, které akademické aktivity v tomto směru převzalo a stará se o ně dodnes. V roce 1992 začal vznikat CESNET, o čtyři roky později vzniklo občanské sdružení vysokých škol. Tím ztratilo ČVUT výsadní postavení v českém internetu. Pořád se ale můžeme chlubit, že jsme byli první, dodal Havlíček.

Jan Gruntorád: TCP/IP se prosadil díky akademické sféře

Ředitel sdružení CESNET začal také daleko před tím, než jsme se dostali k internetu. Jeho přehled začal o třicet let dříve. Zavzpomínal v krátkosti na to, jak se vyvíjela výpočetní technika v Československu. V šedesátých letech jsme měli počítač Tesla 200, na kterém mohl pracovat jeden uživatel. Přinesli jste tam děrné štítky, oni vám za týden dodali výstup, ze kterého jste zjistili, že máte chybu na třetím řádku, popsal první krušné roky.

Vývoj byl ale poměrně rychlý. Od komplikovaných strojů na štítky se velmi rychle dostal k běžnému osobnímu počítači. Průlom nastal v sedmdesátých letech, kdy mohlo více uživatelů pracovat na jednom počítači. V osmdesátých letech pak už mohl jeden člověk využívat více počítačů.

S tím, jak počítačů přibývalo, se objevila i nutnost vzájemného propojování počítačových sítí. Různé firmy měly v té době vlastní protokoly. Své řešení měly společnosti jako IBM, Xerox, Novell i Apple. Bylo nutné vytvořit jednotný standard, aby mohli všichni komunikovat se všemi. Opět vznikla řada různých protokolů, ale nakonec zvítězil protokol TCP/IP. Nakonec se protokol TCP/IP prosadil také díky tomu, že se ujal v akademické sféře, vysvětlil Gruntorád.

První internetový spoj do Lince byl sice velkým průlomem pro české akademické prostředí, byl to však velmi nákladný projekt, což už si dnes málokdo uvědomuje. Dal jsem si tu práci a zjistil jsem, kolik stál pronájem telefonního okruhu do Lince. Bylo to 173 tisíc korun měsíčně. Když si uvědomíte, že tehdejší průměrný plat byl asi 4000 Kč, pak zjistíte, že to bylo finančně velmi náročné.

V následujících letech už začal vznikat základ CESNETu, propojovala se česká univerzitní města, a to počáteční rychlostí 19,2 kbit/s. Rychlost však postupně narůstala až k dnešním gigabitům. V současné době je síť CESNET do zahraničí připojena rychlostí 45 gigabitů za vteřinu. Spojení mezi městy je analogické, takže rychlost už není pro uživatele žádným omezením.

Na závěr přednášky se Jan Gruntorád rozhovořil také o blízké budoucnosti, která akademickou síť čeká. CESNET se už připravuje technologicky na upgrade sítě na 100 Gb/s na jednom kanálu. Předpokládáme, že tento upgrade dokončíme do konce roku 2013. Největším problémem tak stále zůstává „poslední míle“, takže vývoj se dále zaměří také na zintenzivnění implementace optické infrastruktury co nejblíže ke koncovým uživatelům. Už teď je ale kapacita dostatečná prakticky pro jakékoliv projekty, uzavřel Gruntorád.

Jaroslav Bobovský: slovenské podmínky byly horší

Československá síť nemá ale jen české kořeny, ale i ty slovenské. Přestože jsme na počátku byli jeden stát, věci se v obou polovinách ubíraly mírně jiným směrem. Dalším řečníkem byl proto Jaroslav Bobovský, který je jedním ze dvou zakladatelů občanského sdružení Sanet, které už v roce 1991 postavilo na Slovensku první síť postavenou na protokolu TCP/IP.

Ani v předinternetové době nebyly podmínky pro stavbu národních sítí nijak příznivé. Na konci osmdesátých let spravoval telefonní síť státní podnik Československé spoje, který si kladl na modemová spojení velmi přísné podmínky. Museli jste například požádat o svolení, pokud jste chtěli připojit do telefonní linky modem. Zařízení vám navíc bylo odebráno, zkontrolováno a za jeho provoz jste museli platit měsíční poplatky.

Stát si také kladl zajímavé podmínky: nesměly se vytvářet spoje do zahraničí a nesměly sloužit pro komunikaci mezi lidmi. Mohly tedy vznikat spoje člověk-počítač nebo počítač-počítač, ale ne člověk-člověk. Nevím, proč to tak bylo, nebo spíš to tuším, ale důležité je, že síť tím pádem byla vlastně nepoužitelná, vysvětlil velmi složité podmínky Bobovský.

Ani to ale nezabránilo technologickému rozvoji a první e-maily se do Vídně posílaly přes ilegální modemový spoj už v roce 1989. Provozovatelé se ale báli, že jim bezpečnost na tento spoj přijde, tak si uchovávali veškerou poštu, aby měli důkaz, že nešlo o žádné protistátní spiknutí, ale že si psali matematici. Zajímavé je, že k počítačům se jako první dostali právě matematici, kteří jim zřejmě nejvíce rozuměli.

Samotná síť byla pro uživatele k dispozici „zadarmo“, ale jednotlivé organizace si mezi sebou přeúčtovávaly náklady na telefonní hovory. Našel jsem staré účty a jeden kilobajt pošty stál 7 Kčs. Bez ohledu na to, zda šlo o poštu přijímanou či odesílanou. Když se vyměňovalo větší množství pošty, trvalo spojení třeba i hodinu a stálo to například 14 000 Kčs.

První maily se posílaly v rámci domény .UUCP, doména .CS vznikla až v roce 1990 a byla využívána výhradně pro výměnu pošty. První doména registrovaná v .CS byla IAC.CS a DNS pro doménu .CS běžely v Amsterodamu a provozovány byly tenkrát zadarmo. Všechno se dělalo živelně, domény se přidávaly ručně dle potřeby, takže žádné historické záznamy neexistují.

Poměrně brzy po zavedení nové domény ale došlo k rozdělení republiky a bylo třeba znovu všechno předělat. Milan Kňažko tenkrát pro Slovensko navrhoval doménu .SO, ale ukázalo se, že tu už má zaregistrovanou Somálsko, pobavil historkou Bobovský. Milan Kňažko uměl dobře francouzsky, takže později navrhoval dokonce zkratku .SQ (Slovaquie). Do poslední chvíle jsme nevěděli, jakou doménu vlastně dostaneme. Nakonec jsme v dubnu 1993 dostali domény .CZ a .SK podle ISO 3166.

Stará doména .CS se používala až do konce roku 1994. Jistou dobu používaly počítače obě domény najednou, pak došlo k přechodu na nové. Nástup v Česku byl výrazně rychlejší než přechod Slováků. Na Slovensku jsme měli výrazně horší podmínky, než jaké byly v Čechách, posteskl si Bobovský.

Perlička na závěr: Rozdělení zemí a následné zrušení domény .CS uvítali Angličané. Ti totiž v té době používali doménová jména v opačném pořadí (například uk.ac.bris.cs, dnes cs.bris.ac.uk), takže se doména .CS pletla s univerzitními odděleními Computer Science. Po zrušení .CS tak už nebyl problém s tím, zda mail patří do Anglie nebo do Československa.

Jiří Peterka: spousta služeb už dnes neexistuje

Jiří Peterka se ve své přednášce stal českým internetovým historikem a nabídl ukázky z používání internetu z počátku devadesátých let. Šlo prakticky o něco úplně jiného, než co si dnes pod pojmem internet představí většina jeho uživatelů. Základem byla řada nekompatibilních služeb, ke kterým se muselo přistupovat jednoúčelovými klienty.

Asi nejznámější je hypertextová služba Gopher. Služba Gopher vznikla o maličko dříve než WWW. Z počátku to také vypadalo, že bude úspěšnější, protože rostl podstatně rychleji. V roce 1994 bylo v síti CESNET pětadvacet Gopher serverů a jen pět WWW. Dnes už se Gopher prakticky nepoužívá a většina uživatelů už jej ani nezná. Pravděpodobně byl pro uživatele podstatně méně intuitivní, byl čistě textový a nebyl prostě tak ‚sexy‘ jako WWW.

Příkladem další speciální služby je Archie, který se využíval pro vyhledávání souborů na různých serverech. Ve zvláštní aplikaci jste zadali název souboru a na kterém serveru jste jej chtěli vyhledat. Program vám pak rovnou umožňoval nalezené soubory stáhnout. V Čechách se Archie nepoužíval, prý kvůli drahé licenci. Místo toho později vznikl český Nosey Parker, který se už ale ovládal přes web.

Později se všemožné samostatné služby ‚přestěhovaly‘ na WWW jako na univerzální platformu. Už nebylo třeba používat speciální klienty, učit se ovládat konkrétní službu. Dnes už vlastně ani nevnímáme rozdíl mezi jednotlivými servery, které tak vlastně ztratily kus své identity. Vše je dnes WWW.

Podobně se vyvinulo i vyhledávání, které považujeme za naprosto běžnou službu. Dnes běžné fulltextové vyhledávání, kdy s Google vlastně hledám ‚všude‘, také ještě neexistovalo. První služba pro fulltextové vyhledávání WAIS pracovala s konkrétními databázemi. Museli jste tedy nejprve vybrat zdroje dokumentů a pak teprve jste mohli vyhledávat.

Jiří Peterka se internetovou archeologií zabývá dlouhodobě a soustavně a jeho „vykopávky“ datované převážně do období 1994 – 1999 naleznete na www.muzeuminternetu.cz. Najdete tam videa, zrekonstruované weby, unikáty, screenshoty, články o historii, informace o zapomenutých službách a další materiál ke studiu. Je tam první web na světě, úplný Seznam zdrojů CESNETu, první web SPT Telecom a další archeologické vykopávky.

Ondřej Filip: začalo to v Žižkovské věži

Ondřej Filip je ředitelem sdružení CZ.NIC a členem představenstva příbuzné organizace NIX.CZ. Obě tyto instituce sehrály a hrají významnou technologickou roli nejen v prostředí českého internetu. Jejich historie i současnost je úzce propojená, obě řešily a řeší technologické problémy z počátků internetu.

V úplných počátcích české sítě neexistovala žádná pravidla a poskytovatelé se propojovali naprosto nekoordinovaně a výhradně bilaterálně. Data tak chodila často přes zahraničí. To znamenalo velkou ztrátovost, dlouhé odezvy a nakonec nespokojenost uživatelů. Stejně tak doména .CZ byla spravována na akademické půdě. Sice byla zadarmo, ale pravidla pro její registraci byla velmi rigidní.

Organizace NIX.CZ vznikla v roce 1996, kdy sedm zástupců členů sdružení podepsalo zakladatelskou smlouvu. Ale až v roce 1997 začal fungovat samotný peering. Organizace měla za úkol nabídnout jednotný bod, do kterého by se připojily velké české firmy. V tomto bodě by si data vyměňovali všichni mezi sebou a nebylo by tak třeba budovat spoje stylem „každý s každým“.

Vše začalo hodně vysoko, v desátém patře Žižkovské věže. To vypadalo jako výborný nápad, protože tenkrát byla většina internetu tahaná vzduchem. Linky vedoucí do NIXu měly na dnešní poměry směšnou kapacitu 64 Kbit až 2 Mbity. Později se internet přesunul pod zem, takže dneska je NIX vlastně u paty věže a na několika dalších místech v Praze.

O něco později vznikla také druhá organizace, která měla zase za úkol udělat pořádek v českých doménách. V květnu 1998 podepsalo 16 zástupců poskytovatelů zakladatelskou smlouvu a byl založen CZ.NIC. O rok později došlo také ke zpoplatnění domén. Původně stála doména 1600 Kč, dnes si ji pořídíte za méně než desetinu.

NIX.CZ je dnes jedním z patnácti největších peeringových uzlů na světě. Pravděpodobně nám v tom pomáhá i velmi výhodná poloha ve středu Evropy. Organizace má dnes 8 zaměstnanců a její uzly přenášejí toky přes 200 Gbps. CZ.NIC v současnosti spravuje 900 000 českých domén, má 50 zaměstnanců, provozuje mnoho různých služeb a podporuje open-source projekty. Jsme také velmoc v implementaci DNSSEC. Podepsaných máme 35 % domén.

Český internet má našlápnuto dobře

Ze zmíněných slov vyplývá, že začátky nebyly jednoduché, ale vše se podařilo poměrně rychle vyřešit a český internet tak mohl růst a rychle se dostal mezi dnešních šest milionů uživatelů. Také po technologické stránce jsme na tom velmi dobře. Akademická síť CESNET je velmi robustní a čeká ji další růst.

Zdá se tedy, že za dvacet let je český internet skutečně dospělý. Pomohli k tomu právě ti lidé, kteří stáli u jeho úplných začátků. Opět se s nimi sejdeme za dalších pět let, jak v závěru slíbil Jiří Peterka. Do té doby nás snad čekají jen samá pozitiva a internetové jistoty.

(Foto Jakub Havel, CESNET)