Říkejme tomu třeba indoktrinace
Říká se, že aby člověk měl něco za součást života, často stačí to prostě vykonávat několikrát denně. Většinou jsme v otěžích svých rituálů a je jedno, zdali jde o každodenní mini-modlitbičku u kříže po cestě z práce, každovečerní koblížek či sklenku vína, nebo třeba sjíždění Instagramu či hraní té či oné hry. Povětšinou v tom ani není fyziologická závislost, prostě jde o rituál.
Ať už tedy pětkrát denně vyznáváte určitou víru, nebo pouštíte sudo zypper dup, čím častěji, pravidelněji a celkově déle tak činíte, tím přirozenější součástí života to je. O to více, čím více lidí z vašeho okolí jede ve stejné „ideologii“. A nejinak to já mám od podzimu 2010 s Linuxem, kdy jsem opustil Windows a postupně se sžil s jinou filozofií a jinými návyky v práci s počítačem běžícím na jiném OS.
Měsíc bez Linuxu
Ten poslední měsíc jsem cíleně strávil asi tak z pětiny na Linuxu, ve svých aplikacích (Firefox, LibreOffice, Kwrite, mpv, …), ale z celých čtyř pětin ve Windows 11 s přihlášeným účtem do MS Office 365. Kdysi jsem tu žehral na to, jak šíleně zdlouhavé procesy provázejí Windows 10 či 11 v oblasti zabydlení a aktualizací. To je stále pravda, nicméně jde o procesy počáteční. Za ten měsíc jsem potkal aktualizace systému jednou či dvakrát, pokaždé proběhly hladce, bez zásadního otravování mě jako uživatele, ač trochu pomaleji než na Linuxu (na mé 20Mbit/s lince je holt znát, že aktualizace jedenáctek jsou datově poněkud větší než u typické linuxové distribuce). Když mi něco chybělo (VLC, GIMP atd.), šlo to snadno doinstalovat přímo skrze Microsoft Store, takže v tomto ohledu z hlediska uživatelské přívětivosti Microsoft konečně dohání skluz za Linuxem. A jelikož i Fedora či openSUSE už pro mnohé aktualizace beztak vyžadují restart, v tomto se „typický Linux“ přestává až tolik lišit od současných Windows.
Mimochodem, Linux mi nijak zásadně nechyběl. Windows 11 vypadají a obsluhují se zhruba stejně jako KDE Plasma, když jsem nedávno v Tumbleweedu testoval právě Plasmu 6.x, míval jsem problém na první dobrou poznat, na jaký systém vlastně koukám (a podle toho přejít na správnou klávesnici, myš a vstup monitoru). Stále ale platí, že jsou věci, které prostě má Linux, resp. majoritní desktopová prostředí, řešeny lépe. Ať už zrovna preferuji Dolphin v KDE Plasmě nebo Soubory/Nautilus v GNOME, se soubory, adresáři i archivy se na Linuxu pracuje příjemněji než v Průzkumníkovi na Windows.
Podívám-li se na platformu jako celek, tak ač mi ve většině věcí vyhovuje více LibreOffice než MS Office, jsou aspekty, které má Microsoft řešeny lépe. Třeba víceúrovňové seznamy ve Wordu či práce s podmíněným formátováním v Excelu.
Tím, jak jsem na měsíc vypadl ze své každodenní indoktrinace Linuxem, ve mně vznikl dojem, že nic zásadního se v tomto světě za měsíc nestalo a současně jsem si odnesl dojem, že Windows (aktuální jedenáctky) nejsou horší, než když jsem je opouštěl (v roce 2010 u mě šlo o Windows XP SP3). Ba naopak tu a tam narážím na aspekty, které ve Windows fungují lépe, přičemž žádný z nich není výhodou stvořenou Microsoftem, ani chybou Linuxu. Například zprovoznit AfterShotPro na Mageie je víceméně nemožné, na Windows je to primitivně jednoduché.
Sbližuje Microsoft záměrně?
Celé to ve mě vyvolává dojem, že Microsoft se záměrně snaží postupně odmazávat rozdíly Windows oproti jak macOS, tak typickému Linuxu. A tím, jak je macOS vlastně pořád stejný a jak nám Linux tu „masoxovatí“ (týká se především GNOME), tu „windousovatí“ (týká se převážně KDE Plasmy), výsledkem je právě onen můj dojem, že Windows 11 se vlastně až tak moc od mé linuxové uživatelské zkušenosti neliší.
Jistě, přetrvávají principiální problémy. Nejsem rád za sledování, kterého se na mě Microsoft skrze Windows dopouští, což platí stejně tak pro Google s Androidem. Nejsem rád za všechny zprávy, které informují o tom, jak Microsoft chystá do Windows vetkat reklamu. Ale zatím jsem osobně nic takového nepotkal.
Blíží se konec převratných změn?
Po návratu k Linuxu jako primárnímu OS mohu říci, že jak jsem téměř netrpěl přechodem na Windows, nepociťuji ani kdysi běžný pocit „jistoty a bezpečí“ z návratu k Linuxu. Je fajn být zpátky ve svém, ale není to zásadně odlišný pocit od používání Windows. Doby řekněme před 10 lety, kdy bylo možné oba světa jasně rozpoznat díky radikálně odlišným koncepcím, jsou nejspíš pryč.
Ostatně toto se projeví i u nejbližšího vydání Ubuntu, které vyjde příští týden. Půjde o LTS vydání, u kterého budeme víceméně moci konstatovat, že je to pořád Ubuntu, pořád s GNOME, pořád se Snapem, s nějakou novější verzí jádra, ale jinak to bude veskrze nuda. Což je vlastně v pořádku.
Když nad tím tak přemýšlím, co vlastně může Ubuntu (nebo Fedora, SUSE, …) udělat lépe? Systém se snadno instaluje, snadno používá, je v podstatě blbuvzdorný a i kdyby něco drhlo, tak vývojáři GNOME to vyřeší, přímo problém tvůrců distribuce to typicky nebývá. Stejné platí pro linuxové jádro v podhoubí a tak dále.
Došli jsme vrcholu
To mě přivádí k logické myšlence, která podporuje moji spokojenost s W11 i Linuxem: asi jsme došli vrcholu. Když zrovna něco nezlobí, tak je vlastně uživatel naprosto spokojen. Když neselže SSD či jiná hardwarová komponenta stroje, když nenastane zásadní chyba v nastavení systému (což se občas stává a i Microsoft často pošle do aktualizačních kanálů věci, co leccos rozbijí), když prostě vše funguje, jak to tvůrci systému a aplikací zamýšleli, tak asi není co radikálně měnit.
Dokazují to třeba tvůrci GNOME, kteří od přechodu na trojkovou řadu vlastně jen evolučně vylepšují a postupně mění architekturu věcí uživateli skrytou (systemd, Wayland, GTK4, PipeWire atd.). Dokazují to tvůrci KDE, kteří sice přišli s novou verzí Plasmy, která přinesla přechod na Qt6 a Wayland, ale víceméně ponechali 99 % věcí beze změny.
Vlastně je to Microsoft, který se ještě stále rochní ve věcech tak, že dělá větší změny. Dokazují to ostatně i Windows 11, které předělaly hlavní lištu, menu i mnoho dialogů, zatímco jiné jsou pořád stejné už snad od Windows 2000. Ale i zde je cítit, že doba revolučních skoků je pryč, naopak historický omyl osmiček, tedy celoobrazovková nabídka Start ve stylu zvaném Metro, byla ve Windows 10 značně umírněna a s Windows 11 nastal ještě větší návrat ke klasickým ikonám.
Takže dosáhli jsme vrcholu? Dle mého ano, vždyť i macOS je od dob vydání první verze Mac OS X před téměř čtvrt stoletím tak nějak pořád podobný (Mac OS X 10.0 vyšel v březnu 2001).
Just Works
Prostě to funguje. Tohle heslo, které s oblibou používal Jen-Hsun Huang z Nvidie a po ně i Todd Howard z Bethesdy, se dobře hodí jak na běžnou linuxovou distribuci, tak Windows. V tomto faktoru konečně Linux srovnal krok se světem macOS a jediné, co mu k ideálu chybí, je širší podpora ze strany vývojářů aplikací, ale to třeba také někdy přijde.
Dík zde patří jak všem programátorům vyvíjejícím všechny komponenty tvořící moderní linuxový systém, tak tvůrcům desktopů (a také toolkitů jako Qt a GTK), tvůrcům základních aplikací v podhoubí (namátkou třeba ffmpeg) a stavitelům distribucí, kteří všechny ty nesourodé prvky poslepují dohromady tak, že běžný řadový uživatel PC nemusí řešit téměř nic a soustředí se jen na vlastní práci či zábavu místo obsluhy stroje. Systémy Linux i Windows konečně dosáhly fáze automobilu s automatickou klimatizací, převodovkou, navigací a bambiliónem různých asistentů, které umožní dobře řídit i lidem poměrně nezkušeným a nejistým. Důsledkem toho však je i ona unifikace, ke které svět směřuje, jakkoli se jí Apple stále brání. Microsoft už to z nemalé části vzdal a přidal se. Není čas konečně hodit za hlavu dávné hříchy a soustředit se na to, co máme společné?
