Unikátnost kapely
Předně mi dovolte jen částečně související vsuvku. Osobně považuji Pink Floyd za dosti unikátní skupinu, která měnila zejména v 70. letech svět a která zažila tři naprosto rozdílná období své historie. Současně následující odstavce protknu mnoha youtubovými videi Pink Floydů a uvidíme, jestli / jak postupně budou z největší video služby mizet.
To první, syrově psychedelické, je érou Syda Barretta, jehož trápená duše tlumená masivními množstvími návykových chemických látek se skupinou vydržela jen prvních pár let. Navzdory tomu však dodnes rezonuje.
Tato éra končí s albem Ummaguma z roku 1969, na kterém se nachází „legendární“ zvučná melodie jménem Sisyphus III, jíž si pro změnu dopřejme z oficiálního kanálu skupiny.
Určitým experimentálním předělem mezi Barrettovou érou a tím, co osobně považuji za éru vrcholnou, tedy érou Rogera Waterse, je brutálně experimentální album Atom Heart Mother, vzniklé za výrazného přispění experimentálního hudebníka Rona Geesina. Dodnes je, podobně jako třeba Pavarottiho podání Pucinniho Nessun Dorma (ostatně, … ale to už odbočuji), častým cílem YouTuberů točících své reakce na hudbu. Vypichuji zde Douga Helveringa.
Album, které ani Waters, ani Gilmour nemají rádi, ale fanoušci jej téměř všichni do jednoho milují. Nezáleží, jestli milujete originální verzi, nebo živou z Hyde Parku 1970, Saint Tropez 1970, Japonska 1971 či jakoukoli jinou. Na YouTube jsou prakticky všechny.
Pojďme dál a předejme definitivně otěže Rogeru Watersovi. Jakkoli jej dnes můžeme s ohledem na komentáře k současnému konfliktu na Ukrajině či v Gaze odsuzovat (či minimálně chtít soudit), málokdo by si na základě toho dovolil označit alba jako The Dark Side of the Moon (1973) a The Wall (1979) jinak než jako přelomová. Zde pro změnu nabízím dvoudílnou Isaacovu reakci (asi zejména od Brain Damage dál).
To jsem ale s drzostí sobě vlastní přeskočil album Meddle z roku 1971, s legendárním eposem Echoes uvozujícím celý film Live at Pompeii. I ten se na YouTube potlouká ve 4k AI upscalingu/„pseudoAIremasteru“ (zvuková stopa netknuta AI).
Zeď je vděčným motivem mnoha videí na YouTube, ostatně Pink Floydi v éře po Watersovi jí značnou část hrávali na koncertech, jichž je Youtube též plný a platí to i pro koncertové album PULSE z roku 1994.
Poté už přišlo jen The Division Bell roku 1994 a před 10 lety z nepoužitých skladeb dostříhané The Endless River.
Sony jako skupovatel
Nyní máme rok 2024 a Sony Music, která postupně skupuje hudební katalogy velkých legend, jež zamířily do důchodu. V jejím vlastnictví už jsou třeba Bruce Springsteen (za půl miliardy dolarů), nositel Nobelovy ceny za literaturu Bob Dylan (za 300 miliónů) či britští Queen (za 1 miliardu). Nově tedy Pink Floyd, což třeba David Gilmour komentuje slovy, že už se nechce dál zabývat komplikacemi kolem příjmů z práv a celého dědictví, které je stále rozhádané mezi Watersem a zbytkem kapely. A nyní 78letý Gilmour tím nechce zatěžovat svoje děti.
Otázkou, která se vždy při tomto nabízí, je to, zdali Sony nezasáhne do množství a různorodosti obsahu dané kapely na YouTube. Logická úvaha říká, že když se každé album „válí“ na YouTube kompletně a zadarmo (zejména pokud uživatel blokuje reklamu či si beztak platí předplatné YouTube Premium), tak těžko Sony vydělá něco dalšího na fyzických nosičích.
Ono to ale tak žhavé nebude. Dovolím si tvrdit, že právě na fyzických nosičích už si dnes Pink Floydy skoro nikdo nekupuje. Za prvé mají všichni různá CéDéčka či eLPíčka už dávno doma, SA-CD a podobné remastery některých alb jakbysmet a ostatní online posluchači toto vše beztak mají někde v hlubinách předplatného Spotify apod.
Potud vše OK, otázkou jsou snad jedině ony různé amatérské i plně profesionální záznamy na Youtube, případně celé filmy jako The Wall a Live at Pompeii, které jsou rozesety po YouTube, z velké části přímo na neoficiálních, ale veřejně léta známých kapelových kanálech jako HDPinkFloyd a PinkFloyd4k.
Dovolím si přiklonit se spíše k úvaze, že toto vše je spíše promo, které k mladým generacím Pink Floydy dostane spíš než nějaká cílená/marketingová snaha. Za méně pravděpodobné považuji, že by Sony chtěla proti dostupnosti Pink Floydů na YouTube nějak zasáhnout, když to nijak zvlášť nečiní ani vůči jiným, dříve koupeným interpretům.
Problémem Pink Floydů je tak z mého pohledu vlastně už jen ta jejich pověstná preciznost mixu a využívání hranic nástrojů. Chce to nadprůměrně kvalitní aparaturu, ať již jde o dynamiku, kterou je schopen zesilovač protlačit do beden či sluchátek, nebo jeho charakter. Jinak zní Pink Floydi na starém tranzistorovém zesilovači s předzesilovačem pro příslušný typ přenosky připojeného gramofonu, trošičku jinak zní z CD na moderní věži, jinak zní na streamovaích službách či Youtube (kde vždy tratí trochu dynamiky z podstaty věci). A úplně jinak zní skrze bezdrátové špunty 99 % posluchačů, takže současná mladá generace vlastně ani nemůže zažít tuhle kapelu v plné kvalitě. To je škoda.
ČLÁNKY DO MAILU