HDD mají stále význam
Potřebujete trvale ukládat velké objemy dat? Pak samozřejmě SSD nejsou to pravé, ale to všichni dobře víme a máme na to třeba disková pole. I se spolehlivostí to není nijak špatné, jak ukazují pravidelné statistiky Backblaze, i v éře mnohoplotnových, heliem plněných disků s kapacitami i kolem 16 – 18 – 20 TB najdeme většinu modelů jako velmi spolehlivé řešení.
Pokud dvouhodinový film zabere ve špičkové kvalitě a rozlišení 4k zhruba 100GB místa na BDXL disku, pak 20TB pevný disk pojme takto kvalitního videa klidně 400 hodin. O jakémkoli jiném méně náročném využití ani nemluvě.
Ale jinak obecně platí, že naprosté většině uživatelů dnes plnohodnotně postačí SSD, neb kapacity jako 2 – 4 – 8TB jsou na trhu a speciálně pro 1TB a 2TB kapacitu platí, že za velmi, velmi sympatické ceny.
SSD o kapacitě 1TB se dá koupit lehce přes tisíc Kč, 2TB za přesně dvojnásobek, a to včetně slušně rychlých M.2/NVMe modelů. Nebylo tomu vždy tak a proto jsem toho názoru, že éra SSD je konečně tady a běžný smrtelník již nemá důvod kupovat HDD, pokud nepotřebuje opravdu velké odkladiště pro 4k či 8k videa.
Nižší kapacita SSD není problémem
Před 20 až 25 lety probíhala zlatá éra digitalizace videa. Nejprve jsme se jali zakoupit TV tunery (případně legendární karty řad ATI All-in-Wonder Pro / 128) a nahrávat TV vysílání rovnou digitálně. Díky rostoucímu výkonu CPU a rychlosti pevných disků (přišly 7200ot. modely) jsme mohli v M-JPEGu ukládat klidně FullPAL, tedy 768×576 a to následně zpracovat do formátu DivX 3.11 (či ještě dříve MPEG-1 v polovičním PAL rozlišení).
Z této doby stále mám doma mnoho zajímavého obsahu, i řekl bych skoro kultovní kinorip filmu SW Ep 1: Skrytá hrozba, který někdo nahrál v USA v roce 1999 při premiéře v kině kamerou a následně se tato rozšířila do světa jako 2CD MPEG-1 rip. Je technicky příšerně nekvalitní, ale má atmosféru. Atmosféru dne, kdy se Hvězdné války vrátily po 15 letech do kin s premiérou nového filmu přímo od legendárního George Lucase, mimochodem prvního filmu, který byl plně natáčen digitálně, prototypem FullHD digitální kamery, kterou si George Lucas u Sony vymodlil. Občas tento rip na chvíli opráším, ač mi vedle něj leží kompletní Blu-ray kolekce původní hexalogie, zakoupená kdysi dávno v jedné předaleké galaxii (no prostě na Amazonu).
Tohle byla doba, kdy každých 10 GB kapacity HDD bylo potřeba, protože když člověk zrovna neripoval něco přímo z TV, ripoval DVD z půjčovny. Sám jsem takto v roce 2001 začal živit dvojici 80GB WD Caviarů a AMD Duron 1200 přetaktovaný na 1333 jel prakticky 24/7, aby stíhal kódovat do Xvidu + Ogg Vorbis / MKV a uvolňovat místo pro další a další a další ripy. A samozřejmě i CD-RW vypalovačka Asus pálila o 106 každý den od rána do noci a DVD-ROM mechanika Samsung zase pomocí DVD Decrypteru chroustala jeden film za druhým na diskové plotny.
Pak přišel Blu-ray. Tedy vlastně ne, pardon. Nejprve přišlo HD-DVD, nicméně s vydáním USB HD-DVD mechaniky pro Xbox 360 a prvních filmů na HD-DVD dokázal Muslix64 během pár hodin obejít ochranu AACS a tím poslal HD-DVD do propadliště dějin. Nadstavbová ochrana BD+ u Blu-ray disků odolala o něco déle, nicméně i ona byla obejita a začala se tak psát éra, kdy další generaci nadšenců ripovala filmy z Blu-ray. Toho jsem se již ovšem neúčastnil, takže nemohu přinést nostalgické vzpomínky na používané nástroje.
Kdo neripoval, ten „sosal“ filmy jinými cestami, často skrze DC++ huby (za pomoci klienta CZDC++ či později StrongDC++ kvůli segmentovému stahování), později Bittorrentem. Nostalgicky zatlačuji slzu, když jsem vždy druhý den po premiéře v roce 2003 stahoval nejnovější epizodu Star Trek Enterprise v 960×540 pomocí torrentů – snad už je tento strašlivý zločin promlčen. Zkrátka jsme tehdy byli chudí, žádná online distribuce neexistovala a co nedávala ČT / Nova / Prima prostě jinak nešlo sehnat, i kdyby člověk chtěl i zaplatit.
Dnes je doba jiná. Dnešní študý chudent už nemusí hromadit diskovou kapacitu, aby si vytvářel vlastní filmový/seriálový archív. Stačí mu platit si pár stokorun měsíčně a má přístup k prakticky libovolné hudbě, seriálům, filmům, případně hrám skrze služby jako GeForce Now.
Velkou diskovou kapacitu tak často už ani nepotřebujeme, ostatně téměř libovolná písnička lidské historie se válí na YouTube zadarmo a legálně – podívejte se třeba na kapelu Pink Floyd: kanálů věnujících se její tvorbě jsou na YouTube spousty, tu jde o původní obsah, tu o tupý upscaling do HD/FullHD, tu o AI remaster do 4k. Ani Roger Waters, ani David Gilmour se tím nijak netrápí, naopak na YouTube sami mnohý obsah umísťují.
Ale to je jen jeden aspekt kapacitní dostatečnosti SSD. Pokud se letmo podívám, tak jsem zatím za to zhruba čtvrtstoletí nashromáždil obsah na cca 500 DVD discích a kdybych Xvid SD ripy předělal do 720p/x265, poklesl by počet DVD±R disků minimálně o stovku-dvě dolů.
Kapacitně tedy jde o zhruba 2,5 TiB dat, plus mám spoustu nezpracovaných a rozpracovaných věcí odložených na 4TB HDD. Vystačil bych si tak s rezervou řekněme s 8TB HDD, což je už kapacita, na kterou dosáhnou i SSD disky. Nehodnotím spolehlivost takového řešení, míti všechna celoživotní data na jednom HDD či jednom SSD je poukázka na opravdu velký průšvih, ale dva-tři 10TB disky v poli, to je něco, co je pro běžného smrtelníka bez potíží dosažitelné.
SSD stále zlevňují
SSD už jsou dnes velice levná. Vezměme zavděk pár velkými českými e-shopy a podívejme se, co za nejlevnější model vždy v dané kategorii je nyní nabízeno. Dovolte mi začít na kapacitě 1TB, kterou lze považovat za rozumně nejmenší pro systém/data.
1TB SSD
Pro uživatele starších PC bez M.2/NVMe slotu je tu vždy možnost osadit staré dobré SATA SSD. Rozhraní SATA nabízí rychlosti do zhruba 600MB/s, zatímco SSD pro M.2 sloty s rozhraním PCI Express typicky začínají s rychlostmi vysoko nad 1000 i 2000 MB/s i u nejlevnějších modelů.
Kolem 1100Kč lze koupit SATA SSD jako 960GB ADATA Ultimate SU630 (výrobce udává 200 TBW a 3D QLC čipy) či 1TB Transcend SSD220Q (200 TBW a QLC). TBW je stěžejní údaj u SSD, kterým výrobcem říká, kolik terabajtů dat lze na SSD zapsat, než možná začne zlobit.
TBW, DWPD a IOPS
Jde o údaj, který je jakousi neoficiální garancí výdrže NAND flash čipů při zápisu dat a často SSD vydrží i mnohonásobek této hodnoty. Údaj se často přepočítává na počet přepisů celého prostoru SSD: u 1TB SSD s 200TBW jde tedy o 200× přepis prostoru SSD.
V případě tříleté záruky bychom tuto hodnotu museli rozložit do 3×365 dnů = ~1000 dnů a říci, že u tohoto SSD je možné provádět jeden kompletní přepis prostoru za pět dnů, tedy 0,2 DWPD (drive writes per day). Pro podniková a serverová SSD se pak udává právě počet garantovaných přepisů denně po dobu záruky, tedy například 3 DWPD (tři přepisy celého prostoru SSD denně) po dobu 5 let = 3×365×5 = 5475 přepisů. Pro 1TB SSD by tedy šlo o hodnotu 5475 TBW.
Obecně platí, že v nejnižší cenové kategorii jde vždy o SSD s QLC čipy (nejnižší životnost, nejpomalejší zápis dat). Jako uživatel si pohlídejte, abyste pokud možno brali raději model, kde 1TB kapacita není nejmenší, ale jde například o model z řady nabízející 512GB – 1TB – 2TB – 4TB. V takové situaci je větší šance, že nejde o „sockoidní verzi“ s jediným NAND flash čipem, což pak má negativní vliv na výkon SSD (hodnoty IOPS i rychlostí zápisu).
IOPS je další zajímavá hodnota, udává počet I/O operací za sekundu, které SSD zvládá za běhu. Typicky se udává ve stovkách tisíc až miliónech, liší se dle kapacity i velikosti zpracovávaných datových bloků, ale obecně lze říci, že u SSD jde vžd o hodnotu řádově lepší než u HDD a vždy hodnotu vynikající.
Mimochodem kolem stejné cenovky jako 1TB SATA modely začínají první M.2/NVMe SSD, které nabízejí vyšší výkon a nezřídka i vyšší hodnoty TBW – například 960GB Patriot P310 s PCIe3.0, 480TBW a 1800MB/s zápisem, případně 1TB Verbatim Vi3000 s PCIe3.0, 600TBW a 2900MB/s zápisem (u obou prodejce neuvádí typ čipů) – při ceně 1200Kč, jen o 100Kč vyšší, lze očekávat lepší výkon.
Ostatně pokud vaše PC nedisponuje M.2 slotem, pouze SATA, možná se vám vyplatí využít M.2-PCIe adaptérů, které začínají s cenou kolem 200Kč a koupit rovnou M.2/PCIe řešení. Máte-li vhodný volný PCI Express slot (alespoň ×4), jde o řešení i pro budoucí upgrade PC, kde M.2 SSD jen v novém stroji osadíte do slotu na desce. A dále už se tudíž snad ani o SATA SSD moc nebavme.
2TB modely
Už kolem 2200Kč lze koupit 1920GB / 2TB SSD, ať už pro rozhraní SATA či M.2. Například již zmíněný Verbatim Vi3000 zde nabídne stejné rychlosti, ale pochopitelně dvojnásobnou hodnotu 1200 TBW. O dvě stovky výše, tedy řekněme do 2500Kč se výběr značně rozšiřuje a vybereme i mezi značkami jako Crucial, Patriot, Samsung, WD, přičemž mnohá 2TB SSD v cenové relaci mezi 2500 a 2700Kč už nejsou PCIe 3.0, ale PCIe 4.0, tedy výrazně rychlejší v sekvenčním čtení/zápisu.
Osobně ale rozdíl mezi například 3000MB/s zápisem a 7000MB/s zápisem na SSD nepovažuji za příliš důležitý pro reálné používání – ano, v testech je rozdíl opravdu takto monstrózní, ale aplikaci nebudete instalovat násobně déle, hru též nebudete spouštět násobně déle, rozdíl je poměrně zanedbatelný.
V případě, že shledáte skok z 2499Kč na 2999Kč za ještě snesitelný, otevírají se vám dveře 2TB M.2/NVMe PCIe4.0 SSD s plnohodnotným výkonem této sběrnice, tedy rychlostmi až 7000MB/s a i vyššími hodnotami TBW – například Kingston KC3000 s 1600 TBW. Vše je otázka toho, kam je člověk ochoten od oněch 2200Kč za 2TB Verbatim ještě cenově vystoupat.
4TB modely
4TB sféra se otevírá kolem 4500 až 5000Kč – povšimněte si, že v sekvenci 1100Kč/1TB – 2200Kč/2TB – 4500Kč/4TB už klesá výhodnost, ale to je dáno skutečností, že v kapacitách od 4TB výše už se primárně bavíme „exkluzivnějších kapacitách pro majetnější“.
Za 4500Kč tak získáte spíše SATA SSD (Samsung 870 QVO s pouze 1440W TBW) či starší PCIe3.0 M.2/NVMe model (Crucial P3 s dokonce pouze 800 TBW!), u plnohodnotných 4TB M.2/NVMe PCIe4.0 SSD se bavíme o cenách kolem 5–6–7 tisíc Kč, kterým již bude odpovídat maximální výkon kolem 7500MB/s a vysoké hodnoty TBW, ale také vyšší spotřeba, vyšší počet NAND flash čipů a nutnost takové SSD chladit (často mívají vlastní přídavný chladič).
Generace PCI Express
U SSD pro rozhraní PCI Express se víceméně začalo používat až rozhraní PCIe 3.0. Vedle SSD pro M.2, která disponují rozhraním PCIe a podporou protokolu NVMe, existují též M.2/SATA SSD. Na trhu je jich stále několik modelů a pokud vysloveně nepotřebujete takový typ, vyhněte se jim. Stejné platí pro dřívější standard mSATA, který má svoje dávno odslouženo (M.2 jej nahradil).
U PCI Express 3.0 SSD bývá v závislosti na daném modelu uveden rychlostní strop sekvenčního čtení/zápisu kolem 3500MB/s. Pro PCI Express 4.0 SSD platí strop kolem 7500MB/s. Pro PCI Express 5.0 SSD zatím strop neznáme (teoretický ano, reálné modely se tepve letos začaly objevovat na trhu a udáváno je u nich typicky 12400MB/s).
Dlužno ale doplnit, že s každou další generací rostou nároky na chlazení SSD, pro PCIe5.0 je víceméně doporučeno aktivní chlazení, případně velký pasiv a pohyb vzduchu ve skříni – uvidíme, jak na tom budou výhledově notebooky.
Další možná rozhraní
Díky flexibilitě NAND flash samozřejmě existují spousty dalších možností, jak SSD připojit k systému. Vedle 2,5" SATA a M.2 kartiček délek 2240, 2280 a 22100 je to form factor / konektor /protokol U.2 (též známý jako SFF-8639; občas bývá na některých hi-end základních deskách pro běžné spotřebitele k vidění), dále přímo slot PCI Express, serverové řešení HHHL a samozřejmě staré dobré rozhraní SAS (12,0Gbit či 24,0Gbit).
V minulosti se také používala SSD pro různé varianty ATA (například pro náhrady za 1,8palcové HDD s konektorem ZIF PATA). Zatímco v desktopech typicky končíme na 4TB M.2, resp. 8TB SATA, SSD pro jiné formáty, serverové nasazení a s cenovkami i ve stovkách tisíc Kč, dokáží nabídnou i 30,72TB či dokonce 61,44TB kapacitu – zde s 65200 TBW, tedy 65,2 PBW.
Co si při výběru SSD pohlídat
Předně kvalitu výrobku, tedy jinak řečeno renomé výrobce. Následující berte jako moji osobní zkušenost: jsou značky, které jsou chronicky méně spolehlivé, jakkoli mohou mít i kvalitní řady výrobků (z osobní zkušenosti mě napadá třeba ADATA).
Jsou značky, kde občas zlobí firmware nebo některá konkrétní řada SSD, ale jinak se výrobce snaží, aktualizuje firmwary a obecně je spolehlivým řešením (například Samsung, který sám NAND flash čipy vyrábí) a jsou značky, které mě nikdy nezklamaly, ani s DIMM DDR1/2/3/4, ani s USB flash, ani s SDHC/SDXC, ani se SATA i NVMe SSD (to je třeba Kingston či SanDisk/Toshiba).
Dobré je volit SSD s co nejvyšší udávanou hodnotou TBW. Není to údaj, který by ve spotřebitelském segmentu výrobce vysloveně garantoval, ale udává jej – a pokud jej udává, je to oproti výrobci, který hodnotu TBW neuvádí, jasný indikátor, co koupit).
Dobré je nezabývat se vysloveně rychlosti sekvenčních zápisů a čtení, případně IOPS – jakékoli dnešní SSD má tyto hodnoty velmi luxusní. Podstatné je, jak se chová pod zátěží, tedy například při počátečním zápisu jednotek či desítek GB dat. V minulosti jsem měl například levné SSD Transcend, které při zápisu dat po překročení 4GB meze doslova brutálně zpomalio zápis, až se PC stávalo nepoužitelným.
Naproti tomu SSD Samsung, zhruba o 40 % dražší než Transcend při stejné kapacitě/typu, zvládalo souvislý zápis mnoha a mnoha desítek GB, doslova až stovek GB dat bez nějak podstatného zpomalení zápisu a hlavně bez vlivu na svižnost používání PC.
Dobré je též neopomenout, jak dlouho záruční dobu výrobce nabízí. Levné SSD s povinnou zárukou v délce 2 roky neslibuje takovou životnost jako SSD, za které výrobce ručí 5 let při současně násobně vyšší hodnotě TBW.
Trocha osobní historie
Mým nejstarším SSD je 128GB SATA MLC model Kingston V+100, který jsem podědil po bývalém kolegovi snad někdy před 10 lety, ale sloužilo nám od roku 2011. Slouží dodnes, pokud vím a slouží bez chyb. Já jsem se osobně dlouho držel HDD, než jsem v roce 2015 přešel na své první SSD, 60GB SATA MLC Patriot, který donedávna bezchybně sloužil v jednom kancelářském PC a pokud vím slouží dodnes.
Poté následovalo v roce 2018 již zmíněné SSD Transcend, 240GB SATA TLC model. Slouží dodnes se ctí. Následné 500GB SATA SSD Samsung s TLC čipy z roku 2021 pochopitelně též stále slouží, však je teprve v polovině své záruční doby. Vyřazoval jsem jej kvůli přechodu na low-end M.2/NVMe PCIe3.0 ×2 SSD WD s kapacitou 128GB za neodolatelnou cenu 99Kč, které mi slouží poslední měsíce, též bez chyby. Na uživatelská data používám 960GB SATA QLC Kingston, který je neméně tak svižný jako TLC Samsung.
Jinými slovy: za posledních více než 10 let jsem používal několik různých SSD (a k dalším jsem měl přístup) a nikdy jsem nepotkal SSD, které by selhalo či dokonce přišlo o data. Totéž platí i o všech USB flashkách, SD/SDHC/SDXC kartách, microSDXC kartičkách či eMMC čipech ve smartphonech.
Samozřejmě toto mohu tvrdit jen do prvního selhání flashového úložiště, ale takový je zkrátka stav věcí. Ostatně jsem myslím ani nikdy v životě nepřišel o data v důsledku selhání HDD, za posledních 30 let mi selhal pouze jeden USB HDD, 640GB ADATA, který sloužil jen pro přenášení dat zálohovaných jinde.
Osobně jsem tedy toho názoru, že není důvod se bát spolehlivosti dnešních levných SSD, jen bych možná doporučoval nerozhlížet se v úplně nejlevnějších, jakkoli lákavých vodách. Neboť QLC SSD bez SLC či DRAM cache může působit to trápení, že si člověk bude neustále říkat, že si měl těch pár stovek za vyšší model připlatit.
Tak či onak ale flashová SSD s více než stovkou NAND flsh vrstev v TLC a QLC čipech jasně ukazují, proč nemohla uspět technologie 3DXPoint. Je to tak neskutečně levné, že těžko předpokládat nějakou novou technologii pro běžná uživatelská datová úložiště.
ČLÁNKY DO MAILU