Současné stroje mají dost výkonu na to, aby řešily X tahů hrubou silou. Takže i poměrně obstarožní algoritmy po doplnění "a pak zkus, jak to dopadne do 4 tahů" fungují znatelně lépe než dřív.
Podívejte se někdy proto na záznam hry počítače a velmistra. Zatímco ze začátku velmistr často vede a počítač drtí, tak v koncovkách má problém. Počítač není vůbec snadné nachytat na švestkách a jak ubývá figur, tak je to stále těžší. Ve chvíli, kdy počet figur a možných tahů klesne pod určitou hranici, dokáže počítač ověřit všechny možnosti a pak už jde na jistotu. Sice ještě nemá vyhráno, ale už netaktizuje a přesně ví, co vede ke stavu, kdy už prohrát nemůže. Ona to není náhoda, že drtivá většina těch partií se dostane do stavu typu "černý dá nevyhnutelně mat nejpozději sedmým tahem". Počítač vidí tak daleko a ví, že v tom stavu už defakto vyhrál. Člověk to ještě neví, proto se tomu stavu nevyhnul. Ostatně to je taková perlička těhle algoritmů - ony se nesnaží vyhrát, ony se snaží neprohrát. Nejdou po stavu "do tří tahů můžu", ale vyhýbají se stavu "do tří tahů mi hrozí".
Kdybych vás měl parafrázovat tak: stroj umí jen vše, co může být.