Následující text je další kapitolou knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách wiki.root.cz, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat).
Stále hledáme překladatele a korektory a snažíme se dopřeložit knihu do 16. dubna 2009! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly.
Za práci na kapitole díky troolixovi a M. Douchovi!
Kapitola jedenáctá: Chiméra
(Verze z 4. března 2009, překlad troolix, Adam, korektura M. Doucha)
V jedné známé povídce H. G. Wellse horolezec jménem Nunez spadne (doslova, z ledového svahu) do neznámého izolovaného údolí v Peruánských Andách. Údolí je neobyčejně nádherné, se „sladkou vodou, pastvinami, příjemným podnebím, stráněmi úrodné půdy porostlými houštinami keřů rodících výborné ovoce.“ Obyvatelé jsou však slepí. Nunez se rozhodne toho využít. „Mezi slepými,“ říká si, „jednooký králem.“ A aby poznal královský život, začne žít mezi domorodci.
Věci ale nevycházejí přesně podle plánu. Pokusí se domorodcům vysvětlit, co znamená vidět. Oni ale nechápou. Řekne jim, že jsou „slepí“. Jenže oni takové slovo neznají. Považují ho za hlupáka. A jak postupně domorodci zjišťují, co všechno nedokáže (například slyšet zvuk kroků v trávě), pokoušejí se ho stále víc ovládat. On je zase stále víc otrávený. „Vy tomu nerozumíte,“ křičel hlasem, který měl být pevný a rozhodný, ale pak se zlomil. „Vy jste slepí a já vidím. Dejte mi pokoj!“
Domorodci ho ale na pokoji nenechají. Ani nevidí (obrazně řečeno) výhody jeho zvláštní schopnosti. Ba ani objekt jeho náklonnosti, mladá žena, která se mu zdá být „nejkrásnější bytostí celého světa,“ nechápe, jak krásné je vidět. Nunezův popis toho, co vidí, „se jí zdá nejpoetičtější z fantazií a naslouchá jeho popisu hvězd, hor a její vlastní sladké běloskvoucí krásy, jako by to byl trestuhodný požitek.“
„Nevěřila,“ vypráví nám Wells, a „rozuměla jen z poloviny, ale byla tajemně okouzlena.“
Když Nunez oznámí svou touhu oženit se se svou „tajemně okouzlenou“ láskou, otec i domorodci mají námitky. „Jak vidíš, má drahá,“ poučuje ji otec, „je to blázen. Trpí přeludy. Nic pořádně neumí.“ Odvedou Nuneze k doktorovi.
Po pečlivém vyšetření doktor řekne svůj názor: „Jeho mozek je zasažen.“
„Co to způsobuje?“ ptá se otec. „Ty podivné výrůstky zvané oči… jsou nemocné… tak, že ovlivňují mozek.“
Doktor pokračuje: „Myslím, že mohu říct s přijatelnou jistotou, že vše potřebné k jeho úplnému vyléčení je jednoduchá chirurgická operace — konkrétně odstranit tato škodlivá tělíska [oči].“
„Díky bohu za vědu!“ řekne otec doktorovi. Nunezovi oznámí tuto podmínku k povolení sňatku. (Jak to nakonec dopadlo si budete muset přečíst originálu. Věřím ve svobodnou kulturu, ale ne v prozrazování konce příběhu.)
Občas se stane, že se vajíčka dvojčat v matčině lůně spojí. Takovým spojením vzniká „chiméra“. Chiméra je jedna bytost se dvěma sadami DNA. DNA krve může být například jiná než DNA kůže. Tato možnost je málo využívanou zápletkou detektivních příběhů. „Ale DNA se stoprocentní jistotou ukazuje, že krev nalezená na místě činu nepatřila jí…“
Než jsem si přečetl o chimérách, považoval jsem něco takového za nemožné. Smyslem DNA je přece to, že je kódem jedince. Ve skutečnosti ale dva jedinci mohou mít stejnou sadu DNA (identická dvojčata), ale i jedna osoba může mít dvě sady DNA (chiméra). Naše chápání slova „osoba“ musí brát v úvahu tuto skutečnost.
Čím víc se snažím porozumět současnému boji o autorská práva a kulturu, který jsem někdy nespravedlivě a někdy ne dost nespravedlivě nazýval „válkou o autorská práva“, tím víc mi to připadá jako chiméra. Například v boji nad otázkou „Co je p2p sdílení souborů?“ mají obě strany pravdu a současně se obě mýlí. Jedna strana říká, že „Sdílení souborů je, jako když si dvě děti vzájemně kopírují nahrávky — věc, kterou jsme dělali posledních třicet let a nikomu to nevadilo.“ To je pravda, alespoň částečně. Když řeknu svému nejlepšímu příteli, aby si poslechl nové CD, které jsem si koupil, místo abych mu CD poslal, nasdílím mu obsah přes svůj p2p server, to je ve všech ohledech to samé, co určitě jako dítě dělal každý manažer každé nahrávací společnosti: sdílel hudbu.
Ale tento popis je také částečně chybný. Protože když je můj p2p server na síti, skrz kterou má každý přístup k mé hudbě, tak k ní samozřejmě mají přístup i mí přátelé, ale říct, že přístup má „mých deset tisíc nejlepších přátel,“ mění význam slova „přítel“ k nepoznání. Ať už „jsme vždy měli povoleno“ sdílet hudbu se svými přáteli nebo ne, neměli jsme povoleno sdílet hudbu s „deseti tisíci svých nejlepších přátel.“
Podobně když druhá strana říká, že „Sdílení souborů je jako jít do Tower records, vzít si z regálu CD a odejít bez placení,“ je to částečně pravda. Pokud, až (konečně) Lyle Lovett vydá nové album, si ho na Kazaa (Kazaa je starší peer-to-peer síť pro sdílení souborů — pozn. překl.) najdu a stáhnu zadarmo, místo abych si ho koupil, je to skoro jako ukrást ho v Tower records.
Ale není to úplně jako krádež z Tower records. Přece jen, když si z Tower records odnesu CD, mají na prodej o jedno CD míň. A když si odnesu CD, získám kus plastu, obálku a něco, co můžu vystavit na své poličce. (A když už jsme u toho, můžeme si také všimnout, že když ukradnu CD z Tower Records, alespoň podle kalifornských zákonů mohu dostat pokutu nejvýše 1000 dolarů. Oproti tomu podle RIAA, když si stáhnu CD s deseti písničkami, mohou mě žalovat o náhradu škody ve výši 1 500 000 dolarů.)
Problémem není, že je to jinak, než obě strany popisují. Problém je, že je to obojí — zároveň jak to popisuje RIAA i jak to popisuje Kazaa. Je to chiméra. A místo popírání tvrzení druhé strany musíme začít přemýšlet, jak se s touto chimérou vypořádat. Jaká pravidla by pro to měla platit?
Mohli bychom reagovat předstíráním, že o chiméru nejde. Mohli bychom spolu s RIAA rozhodnout, že každé sdílení souborů je zločin. Mohli bychom žalovat rodiny o milióny dolarů, protože se na jejich počítačích sdílely soubory. A mohli bychom po univerzitách požadovat monitorování veškerého provozu počítačů, abychom zajistili, že žádný počítač nebude použit k tomuto zločinu. Tyto reakce mohou být extrémní, ale každá z nich byla buď navržena nebo skutečně zrealizována.
Nebo bychom mohli na sdílení zareagovat tak, jak spousta dětí dělá, jako bychom už zareagovali. Mohli bychom sdílení zcela legalizovat. Zrušme veškerou právní odpovědnost, trestní i občanskoprávní, za zpřístupnění chráněného obsahu na Internetu. Chovejme se ke sdílení souborů jako k drbům: ať je regulované, pokud vůbec, společenskými normami a ne zákonem.
Oba postoje jsou možné. Podle mne by oba byly chybou. Spíše než přijmout jeden z těchto dvou extrémů bychom měli přijmout něco, co uznává pravdivost obou. A zatímco zakončím tuto knihu nástinem přesně takového systému, cílem následující kapitoly je ukázat, jak strašné by pro nás bylo přijmout extrém v podobě nulové tolerance. Věřím sice, že každý extrém by byl horší než rozumná alternativa. Ale zároveň věřím, nulová tolerance by byla ten horší z obou extrémů.
Přesto se nulová tolerance stále více stává naší vládní politikou. Uprostřed chaosu způsobeného Internetem probíhá loupež. Právo a technologie jsou měněny, aby dali majitelům obsahu takovou kontrolu nad naší kulturou, jakou nikdy dříve neměli. A kvůli takovému extremismu bude ztracena spousta inovativních a tvůrčích příležitostí.
Nemluvím o příležitostech pro děti, aby mohly „krást“ hudbu. Středem mé pozornosti jsou naopak komerční a kulturní inovace, které tato válka také zničí. Ještě nikdy jsme nezažili moc inovovat tak široce rozšířenou mezi lidmi a teprve začínáme tušit, jaké inovace by mohla přinést. Přitom už Internet zažil zastavení první vlny inovací kolem technologií pro distribuci obsahu. Mohl za to zákon. Dobře to popsal viceprezident pro globální veřejnou politiku u jednoho z těchto nových inovátorů, společnosti eMusic.com, když kritizoval posílení ochrany obsahu v DMCA:
„eMusic.com je proti hudebnímu pirátství. Jsme distributorem chráněného materiálu a chceme tato práva bránit.
Jenže vybudování technologické pevnosti, která bude bránit zájmy velkých nahrávacích společností, není zdaleka jediným způsobem ochrany autorských zájmů, a ani nutně tím nejlepším. Prostě je příliš brzy na vyřešení tohoto problému. Tržní síly mohou zcela přirozeně dospět ke zcela odlišnému průmyslovému modelu.
To je zásadní věc. Rozhodnutí, která průmyslová odvětví vzhledem k těmto systémům udělají, budou mnoha způsoby přímo ovlivňovat trh digitálních médií a způsob jejich distribuce. To pak přímo ovlivní možnosti dostupné zákazníkům, jak v rámci snadné dostupnosti digitálních médií, tak i nutného technického vybavení. Špatná rozhodnutí učiněná tak brzy zpomalí růst tohoto trhu, čímž poškodí zájmy všech.“
V dubnu 2001 byla společnost eMusic.com zakoupena Vivendi Universal, jednou z „velkých nahrávacích společností.“ Dnes už na tento problém zastává jiný názor.
Zrušení naší tradice tolerance nerozdrtí jen pirátství. Obětujeme tím hodnoty důležité pro naši kulturu a zničíme příležitosti, které by mohly být neobyčejně cenné.
