Svobodná kultura: Majetek - část I.

Následující text je částí kapitoly knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách wiki.root.cz, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat). Stále hledáme překladatele a korektory! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly. Text neobsahuje odkazy na poznámkový aparát.

Velký kus práce na textu odvedli zejména BLECH a M. Doucha. Díky!

Nepřehlédněte: Na počátek listopadu se v Praze chystá konference o Creative Commons! Více na stránce novinek.

Jack Valenti byl prezidentem Americké filmové asociace (Motion Picture Association of America) od roku 1966. Do Washingtonu přišel spolu s vládou Lyndona Johnsona – a to doslova. Na slavné fotografii Johnsonovy přísahy na palubě Air Force One po vraždě prezidenta Kennedyho sedí Valenti v pozadí. Během čtyřiceti let ve vedení MPAA se stal snad nejvýznamnějším a nejúspěšnějším lobbistou ve Washingtonu.

MPAA je americká pobočka mezinárodní Filmové asociace (Motion Picture Association). Byla vytvořena roku 1922 jako obchodní organizace s cílem hájit americké filmy proti rostoucí domácí kritice. Nyní organizace zastupuje nejen filmaře, ale také výrobce a distributory zábavy pro televizi, video a kabelovou televizi. V jejím představenstvu zasedají ředitelé a prezidenti sedmi největších výrobců a distributorů filmů a televizních pořadů ve Spojených státech: Walt Disney, Sony Pictures Entertainment, MGM, Paramount Pictures, Twentieth Century Fox, Universal Studios a Warner Brothers.

Valenti je teprve třetím presidentem MPAA. Jenže žádný z jeho předchůdců neměl takový vliv na organizaci ani na Washington. Valenti, jako správný Texasan, dokonale ovládl nejdůležitější politickou dovednost jižanů – schopnost vypadat prostoduše až hloupě a skrývat tím svůj pohotový intelekt. Dodnes Valenti působí jako prostý, pokorný člověk. Ale tento absolvent Harvardu s titulem MBA, autor čtyř knih, který dokončil střední školu v patnácti letech a během druhé světové války nalétal více než padesát bojových misí, není žádný Pepa Novák. Když Valenti odešel do Washingtonu, osvojil si město v podstatě „po washingtoňansku“.

MPAA má velkou zásluhu na ochraně umělecké svobody a svobody slova, na kterých naše kultura závisí. Zavedením systému značení vhodnosti filmů pro mládež zabránila obrovským následkům regulace svobody slova. Je zde ale ještě jedna část jejích cílů, která je nejradikálnější a nejdůležitější. Tím je snaha této společnosti, ztělesněná každým Valentiho činem, předefinovat význam „tvůrčího majetku.“

Valentiho výpověď při slyšení před Kongresem z roku 1982 dokonale zachycuje jejich strategii:

Bez ohledu na dlouhé argumenty, bez ohledu na obvinění a protiobvinění, bez ohledu na rozruch a křik, rozumní muži a ženy se budou stále vracet k podstatě problému, ústřednímu tématu, které celou diskuzi vyvolává: Vlastníkům tvůrčího majetku musí být přiznána stejná práva a ochrana jako všem ostatním vlastníkům v této zemi. To je ten problém. To je ta otázka. To je základ, na kterém se celé toto slyšení a diskuze musí odehrávat.

Strategie tohoto proslovu, podobně jako strategie většiny Valentiho proslovů, je geniální a jednoduchá a právě díky jednoduchosti geniální. „Ústřední téma“, ke kterému se „rozumní muži a ženy“ budou vracet, zní takto: „Vlastníkům tvůrčího majetku musí být přiznána stejná práva a ochrana jako všem ostatním vlastníkům v této zemi.“ Valenti mohl pokračovat, že nejsou žádní druhořadí občané. Proto by neměli být ani druhořadí vlastníci.

Toto tvrzení zřetelně a silně manipuluje. Je vysloveno tak jasně, aby vypadalo stejně samozřejmé, jako že senátory vybíráme ve volbách. Toto Valentiho tvrzení je ale ve skutečnější nejextrémnější vážně myšlený názor v celé debatě. Jack Valenti, jakkoliv je příjemný a bystrý, je snad největší extrémista v celé zemi, když jde o povahu a rozsah „tvůrčího vlastnictví“. Jeho názory nemají žádný smysluplný vztah k naší skutečné právní tradici, přestože ji, alespoň ve Washingtonu, nenápadný vliv jeho texaského kouzla změnil.

Přestože „tvůrčí majetek“ je jednoznačně „majetek“ v intelektuálském a absolutním smyslu, který se právníci učí chápat, nikdy neplatilo, a ani by nemělo, že by „vlastníkům tvůrčího majetku“ byla „přiznána stejná práva a ochrana jako všem ostatním vlastníkům v této zemi.“ Vskutku, kdyby vlastníkům tvůrčího majetku byla přiznána stejná práva jako všem ostatním vlastníkům, znamenalo by to obrovskou, a obrovsky nežádoucí, změnu naší tradice.

Valenti to ví. Ale mluví za průmyslové odvětví, které kašle na naši tradici a hodnoty, jež představuje. Mluví za průmyslové odvětví bojující za opětovné nastolení tradice, kterou Britové zavrhli roku 1710. Ve světě vzniklém z Valentiho změn by hrstka mocných měla obrovský vliv na vývoj naší výtvarné kultury.

Tato kapitola má dva cíle. Prvním je přesvědčit vás, že historicky vzato je Valentiho tvrzení naprostý nesmysl. A druhým je přesvědčit vás, že by bylo obrovskou chybou historii zavrhnout. Vždy jsme s právy k tvůrčímu majetku zacházeli jinak než s právy danými všem ostatním vlastníkům. Nikdy nebyla stejná. A nikdy by neměl být stejná, protože, jakkoliv nelogické se to může zdát, jejich sjednocení by hluboce omezilo možnosti tvorby pro nové tvůrce. Tvorba závisí na neúplnosti kontroly vlastníků.

Organizace jako MPAA, jejichž vedení tvoří ti nejmocnější ze staré gardy, mají bez ohledu na jejich tvrzení jen pramalý zájem nechat se nahradit novými. Žádná organizace nemá. Nikdo nemá. (Ani já ne.) Jenže co je dobré pro MPAA, nemusí být nutně dobré pro Ameriku. Společnost hájící ideály svobodné kultury musí zajistit právě možnost, aby nová tvorba mohla nahradit starou.

Pro příklad, že ve Valentiho argumentech je zásadní chyba, se stačí podívat třeba do ústavy Spojených států.

Tvůrci americké ústavy milovali „majetek“. A to natolik, že do ústavy zapsali jednu důležitou podmínku. Pokud vám vláda vezme majetek – pokud vám zabaví dům nebo vyvlastní kus pozemku z vaší farmy – musí vám, dle „Článku o vyvlastnění“ Pátého dodatku, zaplatit „spravedlivou kompenzaci“. Ústava tím zaručuje, že majetek je v jistém smyslu nedotknutelný. Nemůže být vlastníku jen tak odebrán, aniž by vláda za tuto výsadu nezaplatila.

Jenže ta samá ústava o tom, co Valenti nazývá „tvůrčím vlastnictvím“, hovoří zcela jinak. V klauzuli dávající Kongresu právo stvořit „tvůrčí vlastnictví“ ústava vyžaduje, aby po „omezené době“ Kongres udělená práva opět odebral a změnil tento „tvůrčí majetek“ ve volné dílo. Ale když to Kongres udělá, když vyprší vaše autorská práva a vaše tvorba se změní ve volné dílo, Kongres vám za toto vyvlastnění nemusí platit žádnou „spravedlivou kompenzaci“. Místo toho ta samá ústava, která vyžaduje náhradu za vaši půdu, nařizuje odebrání práv k vašemu „tvůrčímu vlastnictví“ zcela bez náhrady.

V ústavě se tedy tvrdí, že se k těmto dvěma formám majetku nemají vázat stejná práva. Prostě se mezi nimi má rozlišovat. Valenti tedy nežádá jen změnu naší tradice, když navrhuje přiznat vlastníkům tvůrčího majetku stejná práva jako všem ostatním vlastníkům. Zároveň žádá o změnu samotné ústavy.

Snažit se změnit ústavu ale nemusí být vždy špatné. V naší původní ústavě toho bylo špatně víc. Ústava z roku 1789 sice zrušila otroctví, ale třeba senátoři byli jmenováni místo voleni, umožňovala, aby množství hlasů určilo jak prezidenta, tak i viceprezidenta (jako tomu bylo v roce 1800, kdy byl prezidentem zvolen John Adam a jeho viceprezidentem jeho oponent Thomas Jefferson). Zakladatelé byli výjimeční muži, o tom není pochyb, ale i oni chybovali. Už jsme opravili několik těchto chyb a jsou zde i jiné, které by si zasloužili pozornost. Mým argumentem tedy není, že by to tak mělo být už proto, že to tak pan Jefferson napsal.

Naopak, protože to Jefferson napsal, tak bychom se měli alespoň pokusit pochopit, proč. Proč si zakladatelé dali tu práci a nenechali ke kreativnímu vlastnictví stejná práva jako k ostatním druhům vlastnictví? Proč požadovali, aby bylo toto vlastnictví veřejným?

Abychom mohli tuto otázku odpovědět, potřebujeme větší náhled do historie těchto vlastnických vztahů a kontroly, která byla nastavena. Když nyní vidíme jasně, jaký je rozdíl mezi definicemi těchto statků, můžeme si položit základní otázku: Ne jestli, ale jakým způsobem by měl být kreativní majetek chráněn? Ne jestli by měla být vlastníkům upravena jejich práva, ale jaký delikátní koktejl těchto práv by měli mít? Ne jestli by měl umělec dostat zaplaceno, ale jestli by měly instituce, hájící jeho zájmy, také rozhodovat o tom, jakým směrem se bude tato kultura ubírat.

K odpovědi na tyto otázky bude potřeba si lépe ukázat, jak je majetek chráněn. Přesněji, potřebujeme jasnější výklad než ten, který nám dávají právnické fráze. V Code: And Other Laws of Cyberspace jsem k zobrazení tohoto vztahu použil jednoduchý model. Pro každé jednotlivé pravidlo nebo regulaci tento model ukazuje, jak čtyři další formy reagují na jejich zesílení či zeslabení. Reprezentoval jsem to tímto diagramem:

Ve středu tohoto obrázku je regulační bod: osoba nebo skupina, která je cílem regulace, nebo majitelem práv. (V každém případě je můžeme nazvat buď předpisy, nebo právy. Pro jednoduchost budu mluvit pouze o předpisech.) Ovály reprezentují čtyři směry, v nichž může být sledovaná osoba nebo skupina regulována, omezována, nebo jim poskytnuta volnost. Zákon je omezením nejzřetelnějším (alespoň pro advokáty). Pod pohrůžkou trestu za porušení pravidel v předstihu omezuje jejich porušování. Například pokud svévolně porušíte autorská práva Madonny tím, že si písničky z jejího posledního alba vystavíte na webu, tak vám za to může být udělena pokuta až $150,000. Tato je následným potrestáním za předchozí porušení pravidel. Zákony jsou tvořeny státem.

Normy jsou jiným druhem omezení. Také trestají jednotlivce za porušení pravidel, ale tento trest je ukládán komunitou a ne (nebo ne pouze) státem. Nemusí zde být žádný zákon proti plivání, což ale neznamená, že nebudete potrestáni, když ve frontě na lístky do kina budete plivat na zem. Na komunitě pak záleží, jak tvrdý postih bude; nemusí být tvrdý, ale také může být mnohokrát tvrdší než trest nařízený státem. Rozdíl není v samotných pravidlech, ale v povaze, ze které vycházejí.

Trh je třetím typem omezení. Jeho omezení je provedeno prostřednictvím podmínek: můžete si dělat X, pokud zaplatíte Y, případně dostanete zaplaceno M, pokud uděláte N. Tyto podmínky jsou závislé na zákonech i normách. V majetkovém zákoně je řečeno, co je potřeba udělat, aby byl obchod legální, a normy zase říkají, jaký je správný způsob prodeje. Pokud ale vezmeme stranou sadu norem a majetkový zákoník společně s obchodním, pak trh vytváří pro jednotlivce či společnost další omezení.

Nakonec, a pro tuto chvíli možná trochu tajemně, tu máme „architekturu“ – fyzikální svět – který je posledním omezením. Spadlý most může omezit vaši schopnost dostat se přes řeku. Absence železničních kolejí by třeba mohla narušit společenský život nějaké komunity. Tak jako trh, architektura neomezuje formou následného trestu. Místo toho, stejně jako trh, omezuje prostřednictvím několika podmínek. Tyto podmínky nejsou uloženy soudy prosazujícími podmínky smlouvy, nebo potrestání krádeže policisty, ale ve své podstatě „architekturou“. Jestliže vám cestu blokuje 500 liber těžký balvan, tak je to omezení prosazené zákonem gravitace. Pokud to je $500 na vaši letenku do New Yorku, pak je za tímto omezením trh.

Takže první bod těchto čtyř způsobů regulace je zřejmý: jsou ve vzájemné interakci. Omezení dané jedním způsobem může být posíleno dalším. Nebo omezení dané jedním může být kompenzováno druhým.

Druhý bod vyplývá přímo: Pokud chceme pochopit, jaké možnosti volby máme v určitý moment, tak musíme vědět, jak se tyto čtyři způsoby vzájemně ovlivňují. Pokud existují další omezení (určitě by se další našla), pak tato čtyři patří mezi nejvýznamnější, a každý regulátor (zda je ovládající nebo osvobozující), je musí brát v potaz a to i jejich vzájemnou interakci.

Vezměme například „svobodu“ řízení vozu vysokou rychlostí. Tato svoboda je částečně omezena právními předpisy jako omezení rychlosti, říkajícími, jak rychle můžete jet v konkrétních místech a v konkrétní dobu. Také je částečně omezena architekturou: stav vozovky, pomalejšími a nejracionálnějšími řidiči; guvernéry v autobusech; maximální rychlostí vašeho vozu. Dále je částečně omezena trhem: jak se zvyšuje rychlost, tak účinnost paliva klesá a cena benzínu nepřímo omezuje vaši rychlost. A konečně, normy společnosti také mohou nebo nemusí omezovat svobodu rychlosti. Okolo školy v blízkém okolí jezděte 80 km/h a sousedi vám pravděpodobně brzy sdělí svůj názor. Stejné normy se liší od města k městu, nebo mají jinou platnost v noci.

Závěr tohoto jednoduchého modelu by měl být poměrně jasný: i když tyto čtyři vlivy jsou analyticky nezávislými, zákon má zvláštní roli ovlivňovat zbylé tři. Zákon jinými slovy někdy působí na zvýšení nebo snížení omezení jednotlivých vlivů. Protože zákon může být použit na zvýšení daní z benzínu, aby byli řidiči motivováni jezdit pomaleji. Zákon by mohl být použit k vytvoření retardérů a tak zvýšit obtížnost rychlé jízdy. Zákon by mohl být použit na financování reklam, které budou varovat před bezohlednou jízdou. Nebo by mohl být zákon použit k vytvoření nových zákonů vyžadujících, aby postihy federálních zákonů byly přísnější, a tím snížit přitažlivost rychlé jízdy.

Tyto překážky se mohou měnit, a mohou být změněny. Chceme-li pochopit účinnou ochranu svobody nebo ochranu majetku v každém konkrétním okamžiku, musíme sledovat tyto změny v čase. Omezení uložené jedním vlivem by mohlo být vymazáno jiným. Svoboda povolená jedním z vlivů může být nahrazena vlivem jiným.

Proč má Hollywood pravdu

Nejviditelnějším bodem, který tento model ukazuje, je jen proč, nebo právě jakým způsobem má Hollywood pravdu. Bojovníci za autorská práva zatlačili Kongres a soudy k jejich obhajobě. Tento model nám pomáhá vidět, jaký má jejich snaha smysl.

Řekněme, že tento diagram znázorňuje stav autorských práv před příchodem internetu:

Existuje zde rovnováha mezi právními předpisy, normami, trhem a architekturou. Zákon omezuje schopnost kopírovat a sdílet obsah uvalením sankcí na ty, kteří kopírují a sdílejí obsah děl. Tyto sankce jsou posíleny technologií, díky nimž je těžké obsah kopírovat (architektura), a nákladností sdílet obsah (trh). A nakonec, tyto sankce byly zmírněny všeobecně známými normami, kdy například děti dělaly kopie záznamů ostatním dětem. Takové použití materiálů chráněných autorskými právy může být shledáno jako protiprávní jednání, ale naše společnost (alespoň v éře před internetem) s touto formou porušení zákona neměla žádný problém.

Nyní vezměme internet, nebo přesněji technologie jako jsou MP3 a p2p sdílení. Omezení architekturou se dramaticky mění, a zrovna tak se mění omezení trhu. A protože se trh i architektura pokoušejí rozvolnit regulaci autorského práva, tak přibývají normy. Ze šťastného rovnovážného stavu před příchodem internetu (alespoň podle bojovníků za autorská práva) se po příchodu internetu skutečným stavem stává anarchie.

To je tedy smysl a ospravedlněním reakcí těchto bojovníků. Tvrdí, že technologie šla kupředu a tato změna měla dopad na oddělení trhu a norem a tím byla ztracena rovnováha mezi ochranou a právy majitelů.

Toto je Irák po pádu Saddáma, ale v tomto případě žádná vláda neospravedlňuje následné rabování.

Pro „bojovníky“ není tato analýza, ani závěry, které z ní vyplývají, ničím novým. Dokonce v „Bílé knize,“ kterou zpracovalo Ministerstvo obchodu (silně ovlivněné bojovníky za autorská práva) v roce 1995, byla již tato kombinace regulačních postupů identifikována a to společně s návrhem patřičných kroků, jak danou situaci řešit. V reakci na změny vyvolané příchodem internetu Bílá kniha navrhuje, že (1) Kongres by měl posílit práva duševního vlastnictví, (2) podniky by měly přijmout inovativní marketingové techniky, (3) technologové by měli usilovat o vyvinutí metod k ochraně materiálů chráněných autorskými právy a (4) školy by měly vychovávat děti k respektování autorských práv.

Tato smíšená strategie je přesně to, co je potřeba k obnovení rovnováhy, která tu byla před změnou vyvolanou příchodem internetu. A od průmyslu bychom očekávali, že právě o tohle se zasadí. Je to tak americké jako jablkový koláč, máte právo na šťastný život a máte právo na ochranu v případě, že něco váš šťastný život ohrožuje. V záplavových oblastech nemají majitelé domů po ničivých záplavách (architektura) žádný problém stále dokola žádat na vládě obnovu svých nemovitostí (právo). Zemědělci, v případě neúrody (architektura) neváhají žádat náhradu sklizně po vládě. Odbory se dovolávají vlády, aby uvalila dovozní cla na dovoz (trh) železa, který by zničil americký ocelářský průmysl.

Takže na snaze průmyslu obsahu bránit se před škodlivými následky technických inovací není z jejich pohledu nic špatného, ani překvapivého. A určitě nejsem z těch co tvrdí, že nové technologie internetu nemají v průmyslu významný vliv na jeho způsoby podnikání, nebo jak to popisuje John Seely Brown, jeho „architekturu příjmů“.

Ale to přece neznamená, že pokud zde jedna zájmová skupina žádá vládu o podporu, tak by jí měla být automaticky udělena. Když nová technologie oslabila konkrétní způsob podnikání, tak to neznamená, že by vláda měla zasáhnout na podporu tohoto starého způsobu podnikání. Například Kodak ztratil díky příchodu digitálních fotoaparátů možná i 20 procent ze svého tradičního trhu. Myslí si snad někdo, že by vláda měla kvůli Kodaku zakázat digitální fotoaparáty? Dálnice ztěžují železnicím podnikání v nákladní přepravě. Myslí si snad někdo, že bychom měli vykázat kamiony ze silnic za účelem ochrany železnic? Abychom se vrátili blíže k tématu této knihy, dálkové ovladače omezili „vlezlost“ televizní reklamy (když je reklama nudná, je jednoduché přepnout), dost možná tato změna oslabila televizní reklamní trh. Ale myslí si snad někdo, že bychom měli regulovat televizní ovladače k posílení vlivu komerčních televizí? (Třeba omezit počet přepnutí na jedno za sekundu, nebo změnu kanálů na pouhých deset za hodinu?)

Zjevná odpověď na tyto zjevně řečnické otázky je záporná. Ve svobodné společnosti s volným trhem a podporou svobodného podnikání a obchodu vláda nemůže podporovat jeden druh podnikání proti ostatním. Její role není vybírat vítěze a chránit je před ztrátou. Pokud by vláda takto obecně postupovala, pak bychom nikdy nedosáhli žádného pokroku. Jak napsal předseda společnosti Microsoft Bill Gates v roce 1991 ve zprávě kritizující softwarové patenty, „zavedené firmy mají zájem na vyloučení budoucích konkurentů.“ A v závislosti na zahájení své činnosti, zavedené firmy také disponují prostředky. (Vezměme si třeba RCA a FM rádio.) Svět, ve kterém konkurenti s novými nápady musí bojovat nejen na trhu, ale také s vládou, je světem, ve kterém konkurenti s novými nápady neuspějí. Je to svět, který stagnuje a zastavuje se čím dál víc. Je to svět Sovětského svazu za Brežněva.

Je pochopitelné, že se průmysl ohrožovaný novými technologiemi měnícími způsob jeho podnikání, dovolává ochrany od vlády. Pak je ale povinností zákonodárců se zaručit, aby se tato ochrana nestala brzdou dalšího vývoje. Jinými slovy, povinností zákonodárců je zajistit, aby změny, připravované v reakci na požadavky těch, kteří trpí ztrátami způsobenými pokrokem technologie, byly změnami zachovávajícími motivaci a příležitosti pro inovaci a změny.

V kontextu právních předpisů upravujících svobodu projevu – mezi něž patří pochopitelně autorské právo – by měla být opatrnost ještě větší. Zákonodárci by se měli mít především na pozoru, když od nich průmysl, stěžující si na měnící se technologie, požaduje reakci, která by omezovala svobodu projevu a kreativity. Zahrávat si s regulací svobody projevu na trhu je pro vládu vždy problematické. Rizika a nebezpečí této hry jsou přesně tím důvodem, proč zakladatelé ústavy zapsali její První dodatek: „Kongres nevytvoří žádný zákon … omezující svobodu projevu“. Takže pokud je Kongres žádán o vytvoření zákona „omezujícího“ svobodu projevu, měl by pečlivě prověřit, zda je takové nařízení ospravedlnitelné.

Mé tvrzení však nemá nic společného s tím, zda změny tlačené do autorského práva válečníky, jsou „ospravedlnitelné“. Můj výrok je o jejich účinku. Protože ještě než se dostaneme k otázce ospravedlnitel­nosti, což je těžká otázka závisející především na vašich hodnotách, měli bychom se nejprve zeptat, zda chápeme důsledky změn požadovaných průmyslem obsahu.

Zde je příklad, na kterém si ukážeme argument hodný následování. V roce 1873, bylo poprvé chemicky syntetizováno DDT. Švýcarský chemik Paul Hermann Müller získal v roce 1948 Nobelovu cenu za prokázání insekticidních vlastností DDT. V letech 1950–1960 byl tento insekticid široce používán po celém světě s cílem hubit hmyz přenášející choroby. Rovněž se ho využívalo ke zvýšení zemědělské produkce.

Nikdo nemá pochybnosti o tom, že zabíjení hmyzu přenášejícího choroby nebo zvýšení zemědělské produkce je dobrá věc. Nikdo nemá pochybnosti o tom, že práce pana Müllera byla důležitá, cenná a pravděpodobně jeho objev nejspíše zachránil spoustu životů, možná i miliony.

Ale v roce 1962 Rachel Carson zveřejnila knihu Silent Spring, která tvrdila, že DDT má vedle jeho přínosů také nezamýšlené vedlejší účinky na životní prostředí. Ptáci ztráceli schopnost se rozmnožovat a celé ekologické řetězce byly ničeny.

Nikdo samozřejmě neměl v úmyslu ničit životní prostředí. A cílem Paula Müllera jistě nebylo škodit ptákům. Ale úsilí o vyřešení jednoho souboru problémů vedlo k vytvoření nového, který byl podle některých názorů daleko horší než problémy předešlé. Nebo přesněji, problémy způsobené DDT byly horší, než ty, které mělo vyřešit, přinejmenším vezmeme-li v úvahu jiné ekologicky šetrné způsoby řešení těch problémů, které mělo řešit DDT.

Tento obraz popisuje James Boyle z Duke University, když tvrdí, že potřebujeme „environmentální“ přístup ke kultuře. Jeho poznámka – a tu bych rád v této kapitole rozvinul v zájmu vyvážení – není o tom, že by cíle autorského práva byly špatné. Nebo že by autoři neměli být za svou práci placeni. Nebo že by hudba být k dispozici „zdarma“. Jde o to, že některé ze způsobů, kterými bychom mohli chránit autory, mohou mít nezamýšlené důsledky pro naše kulturní prostředí, podobně jako mělo DDT vliv na životní prostředí. A stejně jako kritika DDT neschvaluje malárii nebo poškození zemědělců, tak je taky kritika jednoho konkrétního souboru předpisů na ochranu autorských práv neznamená schválení anarchie nebo útoků na autory. V případě kreativity se jedná o hledání celého prostředí, a měli bychom si být vědomi všech důsledků našeho jednání na toto prostředí.

Mým cílem, v zájmu vyváženosti této kapitoly, je pokusit se zmapovat přesně tento efekt. Nepochybuji o tom, že technologie internetu měla a má dramatický vliv na schopnosti majitelů autorských práv chránit svůj obsah. Ale mělo by zde být také trochu pochyb o tom, zda – pokud se ke změnám autorského práva provedeným v průběhu času přidají další změny v technologii, kterými Internet prochází právě teď – dopadem těchto změn bude skutečně pouze účinná ochrana autorského díla. A také, což je obecně pomíjeno, vedlejším efektem tohoto masivního zvýšení ochrany bude ničivý účinek na prostředí tvořivosti.

V jedné větě: abychom zabili komára, používáme DDT s následky pro svobodu kultury, jež jsou daleko více zničující, než je prospěch z toho, že komár bude zabit.