Svobodná kultura: Majetek - část III.

Architektura a zákon: Donucovací prostředky

Vymizení neregulovaného užití by samo o sobě byla dost velká změna, ale další důležitá změna přinesená Internetem ještě zvětšuje jejií význam. Ta další změna neovlivňuje rozsah regulace, ale jak je regulace vynucována.

Před příchodem digitálních technologií o tom, co a jak se bude regulovat autorskými právy, rozhodoval většinou zákon. Zákonem myslím soud a soudce: Nakonec to vždy byl člověk, odborník na tradici zákona a vědomý si rovnováhy podporované tradicí, kdo rozhodoval o omezení vaší svobody zákonem.

Mezi lidmi koluje historka o boji bratrů Marxů s Warner Brothers. Marxové chtěli natočit parodii filmu Casablanca. Warner Brothers měli námitky. Napsali Marxům nevybíravý dopis, kde jim hrozili vážnými právními důsledky, pokud budou pokračovat.

Na to Marxové reagovali v podobném duchu. Odepsali Warnerům, že bratři Marxové „byli bratři mnohem dříve než vy.“ Marxové tedy vlastnili slovo bratři (anglicky „brothers“ — pozn. překl.) a kdyby Warner Brothers trvali na vlastnictví Casablancy, budou Marxové trvat na vlastnictví „bratrů.“

Byla to samozřejmě absurdní a planá hrozba, protože Warner Brothers stejně jako bratři Marxové věděli, že žádný soud by se takovou směšnou žalobou nezabýval. Takový extremismus byl pro svobodu všech (včetně Warner Brothers) bezvýznamný.

Na Internetu ale žádná ochrana před nesmyslnými pravidly není, protože na Internetu o pravidlech stále více rozhoduje stroj a ne člověk: Pravidla autorského zákona, jak si je vykládá vlastník autorských práv, jsou stále častěji zabudovávána přímo do technologie, která dodává chráněný obsah. Namísto zákona vládne program. A problém regulace v programech je ten, že program, na rozdíl od zákona, se nestydí. Program by nepochopil vtip bratří Marxů. A to by mělo následky, které vůbec nejsou k smíchu.

Podívejme se například na můj Adobe eBook Reader.

Ebook je kniha v elektronické podobě. Adobe eBook není kniha vydaná firmou Adobe; Adobe vyvíjí software, pomocí kterého vydavatelé dodávají ebooky. Nabízí technologii a vydavatelé dodávají obsah pomocí této technologie.

Následující obrázek je stará verze mého Adobe eBook Readeru.

Jak vidíte, mám ve sbírce pár ebooků. Některé z těchto knih jsou kopie obsahu patřícího do veřejného vlastnictví: Například Middlemarch (kniha M. A. Evansové z roku 1872 — pozn. překl.) je volné dílo. Některé z nich jsou kopie obsahu, které do veřejného vlastnictví ještě nepatří: Moje vlastní kniha The Future of Ideas (od ledna 2008 je kniha licencována pod Cretive Commons; více zde — pozn. překl.) ještě volné dílo není.

Nejprve se podívejme na Middlemarch. Pokud na něj kliknete, uvidíte hezký přebal a pak dole tlačítko Permissions (česky „Oprávnění“ — pozn. překl.). Když na něj kliknete, uvidíte seznam oprávnění, která vám vydavatel k této knize dal.

Podle mého eBook Readeru si mohu do schránky zkopírovat deset úryvků textu každých deset dní. (Zatím jsem nic nezkopíroval.) Také mohu každých deset dní vytisknout deset stran knihy. A konečně mohu použít funkci Předčítat, abych si Middlemarch poslechl čtený počítačem.

Tady je ebook jiného volného díla (včetně překladu): Aristotelova Politika.

Podle jeho oprávnění není dovoleno nic kopírovat ani tisknout. Ale naštěstí můžete alespoň použít funkci Předčítat a knihu si poslechnout.

Nakonec (a což je nejvíc zarážející), tady jsou oprávnění k původní elektronické verzi mé minulé knihy, The Future of Ideas:

Žádné kopírování, žádný tisk a neopovažujte se tuto knihu poslouchat! Adobe eBook Reader nazývá tuto regulaci „oprávnění“ — jako by vydavatel měl moc určovat, jak můžete tato díla používat. U chráněných děl tuto moc vlastník autorských práv samozřejmě má — v rámci působnosti autorského zákona. Ale u nechráněných děl takovou moc nikdo nemá. Když tedy můj Middlemarch ebook říká, že mám povolení kopírovat jen deset úryvků textu každých deset dní, ve skutečnosti to znamená, že Adobe eBook Reader umožnil vydavateli kontrolovat, jak budu knihu na svém počítači používat, daleko za hranice dané autorským zákonem.

Kontrola naopak přichází z programu — z technologie, ve které ebook „žije.“ Přestože to ebook označuje jako oprávnění, nejsou to „oprávnění“ jak je známe. Když puberťák dostane „svolení“ zůstat venku do půlnoci, ví (pokud to není Popelka), že může zůstat venku do 2 hodin do rána, ale když to rodiče zjistí, potrestají ho. Když ale Adobe eBook Reader řekne, že mohu zkopírovat deset úryvků, po zkopírování desátého úryvku už počítač žádné další nezkopíruje. Stejně je omezené i tisknutí: Po deseti stránkách už eBook Reader nic dalšího nevytiskne. Stejné je to i s nesmyslným omezením, které vám nedovoluje nechat si předčítat mou knihu — nikdo vás nebude žalovat, když zmáčknete příslušné tlačítko; když to u mé knihy uděláte, počítač prostě předčítat nebude.

To je omezení, ne oprávnění. Představte si, že by bratři Marxové prodávali textový procesor, ve kterém když zkusíte napsat „Warner Brothers,“ slovo „Brothers“ se smaže.

To je budoucnost autorského zákona: místo autorského zákona ochranné programy. Kontrola přístupu k obsahu nebude schvalována soudy; bude to kontrola napsaná programátory. A zatímco na kontrolu zabudovanou v zákonech vždy dohlíží soudce, na kontrolu zabudovanou v technologii nedohlíží nikdo.

Jak moc je to důležité? Není vždy možné obejít omezení zabudovaná v technologii? Software se prodával s technologiemi, které uživatelům omezovaly možnosti jeho kopírování, ale tyto ochrany bylo snadné obejít. Proč nebude stejně snadné obejít i tyto ochrany?

Zatím jsme se dotkli jen okraje celého problému. Vraťme se k Adobe eBook Readeru.

Společnost Adobe krátce po uvedení eBook Readeru na trh zažila skandál. Mezi knihami volně ke stažení ze stránek Adobe byla i kopie Alenky v říši divů. Tato skvělá kniha je volné dílo. Ale když jste klikli na Oprávnění této knihy, objevilo se následující:

Měli jste dětskou knihu, volné dílo, které nemůžete kopírovat, půjčovat, darovat a ani „předčítat!“

Skandál se týkal posledního jmenovaného oprávnění. Text totiž neříkal, že nemůžete použít funkci Předčítat. Říkal, že knihu nesmíte číst nahlas. Někteří to pochopili tak, že Adobe například omezovalo právo rodičů číst knihu svým dětem, což se zdálo, mírně řečeno, absurdní.

Adobe rychle odpovědělo, že bylo absurdní si myslet, že se snažili omezovat právo číst knihu nahlas. Samozřejmě omezovali jen možnost použít funkci Předčítat k poslechu knihy. Ale otázka, na kterou Adobe nikdy neodpovědělo, zní takto: Souhlasila by společnost Adobe s tím, aby uživatelé používali software k obejití ochran zabudovaných v eBook Readeru? Kdyby nějaká společnost (říkejme jí Elcomsoft) vyvinula program na odstranění technologických omezení zabudovaných v eBook Readeru, aby si třeba slepec mohl nechat knihu předčítat počítačem, souhlasila by společnost Adobe, že takové použití eBook Readeru je v pořádku? Adobe na tuto otázku neodpověděla, protože odpověď, jakkoli absurdní se to může zdát, zní ne.

Nechci obviňovat společnost Adobe. Naopak, Adobe patří mezi nejpokrokovější společnosti vytvářející strategie pro vyvážení otevřeného přístupu k obsahu a podpory inovací. Jenže technologie firmy Adobe umožňuje kontrolu a Adobe má motivaci tuto kontrolu bránit. Tato motivace je pochopitelná, ale její důsledky jsou často šílené.

Podívejme se na moji oblíbenou historku, kde tato myšlenka vystupuje v obzvlášť absurdních souvislostech.

Představte si robotického psa od Sony zvaného „Aibo“. Aibo se učí triky, tulí se a běhá za vámi. Krmí se pouze elektřinou, a tak nedělá nepořádek (aspoň ne ve vašem domě).

Aibo je drahý a oblíbený. Jeho fanoušci z celého světa založili kluby, aby se mohli dělit o příběhy. Jeden z nich dokonce založil webovou stránku na sdílení informací o Aibovi. Nazval ji aibopet.com (a aibohack.com, ale to je jiný název stejné stránky) a napsal tam, jak Aiba naučit i jiné triky, než ho naučilo Sony.

„Naučit“ má ale tentokrát zvláštní význam. Aibo je jen roztomilý počítač. Počítač něco naučíte tak, že ho přeprogramujete. Takže když aibopet.com nabízel informace, jak Aiba naučit nové triky, vlastně to znamená, že na aibopet.com byly pro uživatele Aiba informace, jak svého počítačového „psa“ hacknout, aby dělal nové triky (proto aibohack.com).

Nejste-li programátor a moc programátorů neznáte, slovíčko „hack“ vám může znít nepříjemně. Neprogramátoři sekají křoví nebo plevel („sekat“ je jeden z významů slova „hack“). Neprogramátoři v hororech dělají ještě horší věci. Jenže pro programátory, nebo kodéry, jak jim říkám, má slovo hack mnohem pozitivnější význam. Hack je kus kódu, který umožní programu dělat věci, pro které původně nebyl určen. Když si ke starému počítači koupíte novou tiskárnu, může se vám stát, že počítač tiskárnu nebude umět ovládat. Pokud se vám to stane, budete mít radost, až na Internetu objevíte hack od někoho, kdo pro váš počítač napsal ovladač oné tiskárny.

Některé hacky jsou jednoduché. Některé jsou neuvěřitelně těžké. Hackeři jako komunita rádi berou stále těžší úkoly jako výzvu. Talentovaní hackeři pak sklízejí uznání. Za dodržování morálních zásad při hackování je uznání zasloužené.

Zmíněný fanoušek Aiba prokázal obojí, když hacknul program a nabídl světu kus kódu, který Aiba naučil tancovat na jazz. Aibo na to původně nebyl naprogramovaný. Chytrá úprava tomuto psovi přidala oproti původní výbavě od Sony nové schopnosti.

Vyprávěl jsem tento příběh při mnoha rozličných příležitostech, v USA i v zahraničí. Jednou se mě jeden zmatený posluchač zeptal, jestli ve Spojených státech smí psi tancovat na jazz. Často zapomínáme, že historky ze zapadákova stále ještě kolují světem. Takže to ujasním, než budu pokračovat: Nikde (už) není zločin tančit na jazz. Stejně tak by nemělo být zločinem (i když tohle budeme řešit až za chvíli) naučit to vašeho psa. Tancování na jazz je prostě zcela legální činnost. Snadno si představíme, co si myslel majitel aibopet.com: Co by komu vadilo, když naučím robotického psa tancovat?

Ponechme ale Aiba na chvíli stranou a podívejme se na článek napsaný pro jednu konferenci akademikem Princetonské univerzity Edem Feltenem. Tento akademik je známý a uznávaný. Vláda ho najala při procesu s Microsoftem, kde měl oponovat tvrzení Microsoftu, co se dá nebo nedá dělat s jeho vlastními programy. Během procesu předvedl svou genialitu a klid. I pod těžkou palbou právníků Microsoftu trval na svém. Nenechal se zastrašit k mlčení o něčem, co dobře znal.

Feltenova statečnost ale prošla skutečnou zkouškou až v dubnu 2001. Spolu s kolegy tenkrát připravoval článek pro jednu konferenci. Článek měl popisovat slabinu šifrovacího systému vyvíjeného skupinou Secure Digital Music Initiative (SDMI) jako nástroj pro kontrolu distribuce hudby.

Uskupení SDMI mělo za cíl vývoj technologie, který by vlastníkům obsahu umožňovala mnohem lepší dohled nad svým obsahem, než jaký původně nabízel Internet. Pomocí šifrování chtěli vyvinout standard, který by majiteli obsahu umožnil říci „Tato hudba se nesmí kopírovat,“ a počítač by toto nařízení respektoval. Technologie měla být součástí tzv. „důvěryhodného systému“ (trusted system — pozn. překl.), který měl dát vlastníkům obsahu větší důvěru v systém Internetu.

Když se SDMI domnívala, že je standard na dosah, vyhlásila soutěž. Soutěžící dostali kus zašifrovaného obsahu, měli se pokusit šifru prolomit, a pokud se jim to povedlo, problém nahlásit konsorciu.

Felten se svým týmem systém rychle rozlouskli. Slabina jim připadala typická: Spousta dalších systémů by měla podobný problém, takže považovali za správné tuto slabinu předvést ostatním, kteří se zabývají kryptografií.

Posuďme, co Felten vlastně dělal. Opět jsme ve Spojených státech. Máme princip svobody slova. Nemáme ho jen proto, že je to zákon, ale protože je to opravdu skvělá věc. Dobře pěstovaná tradice svobody slova podporuje širokou kritiku. Kritika následně přináší zlepšení kritizovaných systémů, lidí, myšlenek.

Felten s kolegy dělal to, že připravoval článek popisující technologickou slabinu. Nešířili hudbu zdarma, ani tu technologii nevyvíjeli ani nepoužívali. Článek byl akademický text, nesrozumitelný pro většinu lidí. Jenže jasně ukazoval slabinu systému SDMI a proč by v současné podobě nefungoval.

Co spojuje tyto dva příběhy, aibopet.com a Feltena, jsou dopisy, které následně obdrželi. Aibopet.com dostali dopis od Sony o popsaném hacku. Přestože pes tancující na jazz je naprosto v pořádku, Sony napsalo:

„Vaše stránka obsahuje informace umožňující obejití protokolu ochrany proti kopírování AIBO-waru, což je v rozporu s ustanoveními Digital Millenium Copyright Act.“

(DMCA; „Autorský zákon digitálního věku“ — pozn. překl.)

A přestože akademický článek popisující slabinu šifrovací technologie by měl být také legální, Felten obdržel dopis od právníka RIAA v následujícím znění:

„Zveřejnění informací získaných účastí v Soutěži je mimo rozsah činností povolených Smlouvou a vystavuje Vás a Váš výzkumný tým stíhání podle Digital Millennium Copyright Act („DMCA“).“

V obou případech byl tento podivný orwellovský zákon použit proti šíření informací. Digital Millennium Copyright Act udělal z šíření takových informací zločin.

Zákon DMCA byl prosazen jako odpověď na prvotní strach majitelů autorských práv z kyberprostoru. Ti se báli, že ochrana autorských práv přestala fungovat; bylo třeba najít technickou náhradu. Měly to být technologie na ochranu autorských práv — technologie na kontrolu množení a šíření chráněného materiálu. Byly navrženy jako programy měnící původní kód internetu, aby vlastníkům autorských práv vrátily část ochrany.

Cílem zákona DMCA bylo chránit programy určené k ochraně chráněného materiálu. Dalo by se říct, že je to „právní kód“ podpírající „softwarový kód“, který má za úkol chránit „právní kód“ autorského zákona.

Jenže zákon DMCA nebyl navržen jen na ochranu chráněných děl tak, jak to dělá autorský zákon. Jeho ochrana jde daleko za hranice, kde končí autorský zákon. DMCA reguluje i zařízení navržená k obejití ochranných technologií. Byl vytvořen, aby tato zařízení zakázal, bez ohledu na to, jestli použití umožněné obejitím ochrany porušuje autorská práva nebo ne.

Případy Aibopet.com a Felten to ilustrují. Aibo hack obešel ochranný systém, aby naučil psa tancovat na jazz. Při tom byl samozřejmě použit chráněný materiál. Ale protože aibopet.com byla nekomerční stránka a zmíněné použití neumožňovalo následné porušení autorských práv, ten hack bezpochyby patřil mezi „fair use“ chráněného materiálu Sony. Jenže „fair use“ pro DMCA není obhajoba. Nejde o to, jestli použitím chráněného materiálu byla porušena autorská práva. Otázka teď zní, jestli byl prolomen systém na ochranu autorských práv.

Hrozba proti Feltenovi byla sice mírnější, ale ve stejném duchu. Zveřejněním článku popisujícího postup k prolomení systému na ochranu autorských práv, jak naznačoval právník RIAA, sám Felten šířil technologii na prolamování. Takže ačkoli sám ničí autorská práva neporušoval, jeho článek to umožňoval ostatním.

Bizarnost těchto argumentů je zachycena v karikatuře nakreslené roku 1981 Paulem Conradem. V té době kalifornský soud postavil mimo zákon videorekordéry, protože to byla technologie na porušování autorských práv: Umožňovaly svým majitelům kopírovat filmy bez povolení vlastníka autorských práv. Samozřejmě měly i legální využití: Například Fred Rogers, známý jako „Mr. Rogers,“ u soudu vypověděl, že mu nevadí, když si lidé budou jeho pořad „Mr. Rogers’ Neighborhood“ natáčet.

„Některé veřejné, ale i soukromé stanice vysílají ‚Neighborhood‘ v dobu, kdy se na něj některé děti nemohou dívat. Myslím si, že je pro rodiny opravdu užitečné takové programy nahrát a pustit si je v příhodnější dobu. Vždy jsem měl pocit, že s příchodem této nové technologie, která umožňuje nahrát si ‚Neighborhood‘ z éteru, a mluvím za ‚Neighborhood,‘ protože tam dělám producenta, jim umožňuje mnohem aktivněji rozvrhovat svůj televizní život. Zcela upřímně, nemám rád, když za lidi rozvrhuje někdo jiný. Můj přístup ve vysílání vždy byl: ‚Jste důležití takoví, jací jste. Můžete dělat správná rozhodnutí.‘ Možná už mluvím moc dlouho, ale mám prostě pocit, že cokoli, co člověku umožňuje být v řízení svého života zdravě aktivnější, je důležité.“

Přestože existovala legální použití, protože některá použití byla nelegální, soud uložil zodpovědnost výrobcům videorekordérů.

To vedlo Conrada k nakreslení karikatury níže, kterou si můžeme vypůjčit i pro DMCA.

Nenapadá mě lepší argument než tento obrázek, ale zkusím se aspoň přiblížit. Článek DMCA o zákazu obcházení ochran je zaměřen na technologie pro překonávání autorských ochran. Ty mohou sloužit k různým účelům. Mohou například sloužit k masivnímu pirátskému šíření chráněného materiálů — špatný účel. Nebo mohou umožnit použití chráněného obsahu způsobem, který se považuje za „fair use“ — dobrý účel.

Pistolí může být zastřelen policista nebo dítě. Většina lidí by souhlasila, že takové použití je špatné. Nebo může být použita ke cvičné střelbě a sebeobraně. Aspoň někteří by takové použití považovali za správné. I to je technologie, která má dobrá i špatná použití.

Karikatura: U kterého předmětu soudy rozhodly, že výrobci a prodejci budou za dodání nástroje nést spoluvinu?

Jasným sdělením Conradovy karikatury je podivnost světa, kde zbraně jsou legální, přes škodu, kterou mohou napáchat, zatímco videorekordéry (a technologie na obcházení autorských ochran) jsou nelegální. Překvapení: Na porušení autorských práv ještě nikdo nezemřel. Přesto zákon tyto technologie naprosto zakazuje, i když mohou být užitečné, zatímco zbraně povoluje, i přes jasné a tragické škody, které páchají.

Příklady Aibo a RIAA ukazují, jak vlastníci autorských práv mění rovnováhu zajištěnou autorským zákonem. Majitelé autorských práv pomocí programů omezují „fair use;“ pomocí DMCA trestají ty, kdo by se pokusili vyhnout omezením „fair use“ vytvořených programy. Technologie se stala nástrojem k vymazání „fair use,“ zákon DMCA toto vymazání zaštiťuje.

Tak se program stává zákonem. Omezení zabudovaná do technologie kopírovací ochrany se stávají pravidly, jejichž porušení je zároveň porušením zákona. Tím program rozšiřuje zákon — zvyšuje jeho regulaci, přestože předmět regulace (činnosti jinak jasně spadající mezi „fair use“) je mimo dosah zákona. Program se stává zákonem; program rozšiřuje zákon; program rozšiřuje kontrolu, kterou majitelé autorských práv uplatňují — alespoň těm vlastníkům, jejichž právníci umí napsat nevybíravé dopisy, jako dostali Felten a aibopet.com.

Je tu ještě jedno hledisko součinnosti technologie a zákona, které pomáhá posilovat regulaci autorskými právy. Tím je jednoduchost, s jakou je možné porušení zákona zjistit. Oproti výroku oblíbenému v době zrodu kyberprostoru, že na Internetu nikdo nepozná, že jste pes, díky změnám technologií používaných na Internetu je stále snadnější vystopovat psa, který udělal něco nezákonného. Technologie Internetu jsou stejně přístupné čmuchalům i sdílečům a v pátrání po totožnosti osob porušujících pravidla jsou čmuchalové stále lepší.

Představte si, že jste členy Star Trek fanklubu. Každý měsíc se sejdete probrat novinky a možná i zahrát si svůj vlastní příběh. Jeden bude hrát Spocka, další kapitána Kirka. Postavy začnou se zápletkou ze skutečného dílu a budou ji dále rozvíjet.

Před příchodem Internetu to byla naprosto neregulovaná činnost. Bez ohledu na to, co jste v klubovně dělali, nikdy by vás nepřišla vyšetřovat policie kvůli autorským právům. S touto částí naší kultury jste si tam mohli dělat co se vám zachtělo. Mohli jste na ní stavět beze strachu z právních omezení.

Ale kdybyste klub založili na Internetu a umožnili členství komukoliv, dopadlo by to jinak. Roboti hledající na Internetu porušení autorských práv a ochranných známek by vaši stránku rychle našli. Zveřejnění vaší tvorby by podle vlastnictví zpodobněného seriálu mohlo snadno vést k právní hrozbě. A ignorování této hrozby by vás mohlo přijít velmi draho. Autorský zákon je mimořádně účinný. Tresty jsou vysoké a procesy rychlé.

Tato změna v účinnosti moci zákona je způsobena zjednodušením vymahatelnosti zákona. I tato změna radikálně mění rovnováhu. Je to jako kdyby váš automobil neustále vysílal rychlost jízdy; jako další krok by úřady mohly začít ukládat pokuty podle odvysílaných dat. A něco takového se právě děje.

Trh: Koncentrace

Takže doba platnosti autorských práv se dramaticky zvýšila — za posledních třicet let se ztrojnásobila. Oblast působnosti autorských práv se také rozšířila — od pouhé regulace vydavatelů k regulaci téměř všech. A také dosah autorských práv se změnil, jak se z každé akce stává kopírování a je tedy automaticky regulovaná. A jak technologové vymýšlejí stále lepší způsoby kontroly používání obsahu a autorská práva jsou stále více vymáhána technickými prostředky, moc autorských práv se také mění. Zneužití se mnohem snadněji odhaluje a řeší. Tato regulace tvůrčího procesu, která začala jako maličká regulace dotýkající se nepatrného zlomku tvůrčího trhu, se stala největší regulací tvorby vůbec. Došlo tak k masivnímu nárůstu rozsahu státní kontroly nad inovací a tvorbou; ti, kdo kdysi stáli u zrodu autorských práv, by je dnes vůbec nepoznali.

Domnívám se nicméně, že všechny tyto změny by nebyly tak podstatné, kdyby se k nim nepřidala ještě jedna, kterou také musíme uvážit. Je to změna, která je v jistém smyslu všeobecně známá, ale její význam a rozsah nebyly zcela pochopeny. Právě ona je důvodem, proč by nás ostatní popsané změny měly znepokojovat.

Je to změna v koncentraci a integraci médií. Za posledních dvacet let prošla struktura vlastnictví médií radikální proměnou způsobenou změnami v zákonech regulujících média. Před těmito změnami byly různé druhy médií vlastněné samostatnými mediálními společnostmi. Dnes je stále více médií vlastněno jen několika málo společnostmi. Po změnách ohlášených organizací FCC v červnu 2003 se očekává, že 85% světových médií bude za pár let pod kontrolou pouhých tří společností.

Tyto změny můžeme rozdělit do dvou kategorií: rozsah koncentrace a její forma.

Změny rozsahu koncentrace je snazší popsat. Jak senátor John McCain shrnul data ze zprávy FCC o vlastnictví médií, „pět společností kontroluje 85% našich médií.“ Pět hudebních značek, Universal Music Group, BMG, Sony Music Entertainment, Warner Music Group a EMI, ovládá 84,8% hudebního trhu USA. „Pět největších kabelových společností vysílá program pro 74% všech zákazníků v zemi.“

V případě rádia je situace ještě dramatičtější. Před deregulací vlastnil největší rádiový konglomerát méně než 75 stanic. Dnes jedna společnost vlastní přes 1200 stanic. Během následných fúzí klesl počet vlastníků rádií o 34%. Na většině trhů dnes dva největší hráči kontrolují 74% všech příjmů. Celkově mezi sebe pouhé čtyři společnosti rozdělují 90% všech příjmů z reklamy v zemi.

I vlastnictví novin se koncentruje. Dnes v USA existuje o šest set deníků méně než před osmdesáti lety a deset společností kontroluje polovinu celostátního nákladu. V USA je dvacet velkých novinových vydavatelství. Deset předních filmových studií inkasuje 99% veškerých příjmů z filmů. Deset největších kabelových společností kontroluje 85% příjmů z kabelové televize. Takový trh je na hony vzdálený svobodnému tisku, který se zakladatelé snažili chránit. Tento trh je opravdu dobře chráněný — trhem.

Koncentrace velikosti je jedna věc. Mnohem škodlivější změna je ve formě koncentrace. Jak napsal James Fallows v nedávném článku o Rupertu Murdochovi:

„Murdochovy společnosti představují produkční systém s bezkonkurenční integrací. Dodávají obsah — filmy od Foxu … televizní pořady od Foxu … Foxem kontrolované sportovní přenosy a k tomu noviny a knihy. Prodávají tento obsah veřejnosti a inzerentům — v novinách, v éteru, na kanálech kabelové televize. A také provozují distribuční systém, přes který se obsah dostává k zákazníkům. Murdochův satelitní systém teď přenáší obsah společnosti News Corp. do Evropy a Asie; pokud se Murdoch stane většinovým vlastníkem DirecTV, bude stejnému účelu sloužit i v USA.“

Murdochův postup je předobrazem moderních médií. Nejen velké společnosti vlastnící spoustu rádiových stanic, ale i hrstka společností působící na všech možných mediálních trzích. Obrázek tento model vystihne lépe než tisíc slov:

Záleží vůbec na této koncentraci? Ovlivní to nějak co se vyrobí nebo odvysílá? Nebo je to jen efektivnější způsob výroby a distribuce obsahu?

Měl jsem za to, že na koncentraci nezáleží. Považoval jsem to jen za hospodárnější finanční strukturu. Ale potom, co jsem přečetl a vyslechl příběhy bezpočtu tvůrců, kteří se mne snažili přesvědčit o opaku, začínám měnit názor.

Za všechny jeden příklad, který ukazuje, jaký vliv integrace může mít.

Norman Lear vytvořil roku 1969 pilotní díl pro All in the Family. Nabídl ho společnosti ABC. Společnosti se ale nelíbil. Je moc ostrý, řekli Learovi. Natočte ho znova. Lear natočil nový, ještě ostřejší pilotní díl. V ABC zuřili. Vy to nechápete, řekli Learovi. Chceme to míň ostré, ne víc.

Lear, místo aby poslechl, nabídl svůj seriál jinde. CBS seriál s radostí odvysílala, ABC nemohli Leara zastavit. Learova autorská práva mu zajišťovala nezávislost na televizních stanicích.

Společnost na autorská práva neměla nárok, protože zákon společnostem zakazoval vlastnit produkovaný obsah. Zákon vyžadoval oddělení televizních stanic a producentů obsahu; toto oddělení zajišťovalo Learovi svobodu. Až do roku 1992, díky těmto nařízením, byla drtivá většina obsahu hlavního vysílacího času — kolem 75% — „nezávislá“ na vysílajících stanicích.

Roku 1994 FCC nařízení vyžadující nezávislost zrušila. Televizní stanice následně rychle změnily rovnováhu. V roce 1985 existovalo 25 nezávislých televizních studií; v roce 2002 z nich zbylo pouze pět. „V roce 1992 bylo pro televizní stanice natočeno jejich dceřinnými společnostmi jen 15% nových seriálů. V loňském roce se podíl pořadů vyrobených dceřinnými společnostmi vyšplhal na 77 %, tedy na pětinásobek.“

„V roce 1992 bylo natočeno 16 nových seriálů nezávisle na velkých konglomerátech, loni jen jeden.“ V roce 2002 vysílající stanice vlastnily 75% obsahu z hlavního vysílacího času. „Za deset let mezi roky 1992 a 2002 vzrostl počet hodin v hlavním vysílacím čase, které vyrobily samy společnosti, o více než 200%, přičemž počet hodin vyrobených nezávislými společnostmi klesl o 63%.“

Dnes by další Norman Lear s jiným seriálem All in the Family měl na výběr mezi natočením méně ostrého seriálu a vyhazovem: Stále více obsahu vytvořeného pro televizní stanice je těmi stanicemi vlastněno.

Zatímco počet kanálů se dramaticky zvýšil, jejich vlastníků je stále méně a méně. Jak Bary Diller řekl Billu Moyersovi:

„Když máme společnosti, které produkují, financují, vysílají na svých kanálech a celosvětově přenášejí vše, co projde jejich distribučním systémem, znamená to, že do celého procesu mluví stále méně lidí. Mívali jsme spousty vzkvétajících nezávislých produkčních společností, které které vyráběly televizní pořady. Dnes jich zbyla sotva hrstka.“

Zmenšování počtu vlastníků má vliv i na produkci. Produkce tak velkých a koncentrovaných společností je čím dál víc jednotvárná. Čím dál víc neškodná. Čím dál víc sterilní. Zpravodajská produkce těchto společností je stále víc ušitá na míru poselství, které společnost snaží šířit. Není to sice komunistická strana, ale zevnitř to tak musí vypadat. Nikdo nemůže nic namítat, aniž by riskoval následky — ne nutně vyhnanství na Sibiř, ale pořád trest. Nezávislé, kritické, odlišné pohledy na věc jsou potlačovány. Není to prostředí pro demokracii.

I ekonomie nabízí vlastní vysvětlení, proč integrace ovlivňuje tvorbu. Clay Christensen napsal o inovátorském dilematu (Christensenova kniha Innovator’s Dilemma vyšla roku 1996 — pozn. překl.): faktu, že velké zavedené firmy považují za rozumné ignorovat nové, přelomové technologie, které konkurují jejich hlavnímu produktu. Stejná analýza možná vysvětluje i, proč velké zavedené mediální společnosti ignorují nové kulturní trendy. Neohrabaní obři nejenže nesprintují, ale ani by neměli. Jenže pokud jsou na hřišti jen obři, sprintování nám bude chybět.

Myslím si, že o ekonomice mediálního trhu zatím nevíme dost, abychom mohli s jistotou říct, co koncentrace a integrace nakonec udělají. Efektivita je důležitá a vliv na kulturu se těžko měří.

Je zde ale zcela zřejmý příklad, který ukazuje důvod pro znepokojení.

Vedle boje s piráty probíhá také boj s drogovým podsvětím. Vládní politika je tvrdě zaměřena proti drogovým kartelům; trestní i občanskoprávní soudy jsou zaplaveny následky tohoto boje.

Teď asi přijdu o jakoukoliv možnost být jmenován do politické funkce, protože řeknu, že mi tato drogová válka přijde jako velká chyba. Nejsem zastánce drog. Naopak, pocházím z rodiny, kterou drogy rozvrátily — i když to nebyly drogy nelegální. Přijde mi to jako velká chyba, protože její vedlejší škody jsou tak obrovské, že pokračovat v ní je šílenství. Když sečteme zátěž na trestní systém, zoufalství generací dětí, pro které je jedinou ekonomickou příležitostí být drogovým válečníkem, překroucení ústavní ochrany kvůli stálým odposlechům, které tato válka vyžaduje, a hlavně úplné zničení právních systémů mnoha jihoamerických států díky moci místních drogových kartelů, nechce se mi věřit, že by zanedbatelný užitek ze snížení konzumace drog Američany vyvážil všechny tyto náklady.

Možná jsem vás nepřesvědčil. To je v pořádku. Žijeme v demokracii a politiku vybíráme hlasováním. K tomu ale nutně potřebujeme tisk, který bude američany o těchto věcech informovat.

Úřad pro drogovou politikou spustil od roku 1998 jako součást války proti drogám mediální kampaň. Kampaň vytvořila spoustu krátkých filmových klipů o problémech s nelegálními drogami. V jedné sérii (série s Nickem a Normem) sedí dva chlápci v baru a baví se o legalizaci drog jako o možnosti, jak se vyhnout vedlejším škodám drogové války. Jeden nadhodí argument pro legalizaci drog. Druhý zdatně a přesvědčivě argumentuje proti němu. Nakonec ten první změní názor (vždyť je to televize). Ten závěr je útokem na kampaň za legalizaci drog.

Nic proti tomu. Je to dobrý klip. Nijak zvlášť zavádějící. Dobře svou myšlenku sděluje. Je to dobrá a rozumné myšlenka.

Ale řekněme, že vám přijde špatná a chtěli byste spustit protikampaň. Řekněme, že chcete spustit sérii klipů, které ukáží mimořádné vedlejší škody drogové války. Mohli byste to udělat?

Takové klipy samozřejmě stojí spoustu peněz. Dejme tomu, že je seženete. Dejme tomu, že skupina znepokojených občanů daruje dost peněz, aby vám pomohla předat zprávu dál. Máte pak jistotu, že vaši zprávu bude slyšet?

Ne, nemáte. Televize mají pravidla, podle kterých se vyhýbají „kontroverzním“ klipům. Klipy placené vládou jsou považovány za nekontroverzní; klipy nesouhlasící s vládním názorem jsou kontroverzní. Taková vybírovost se může zdát v rozporu s Prvním dodatkem, ale nejvyšší soud rozhodl, že televize mají právo zvolit si, co budou vysílat. Tedy velké kanály komerčních médií odmítnou dát jedné ze stran důležité debaty možnost představit svůj názor. A soudy budou chránit právo stanic být zaujaté.

I já bych s radostí práva vysílacích společností hájil — kdyby byl mediální trh opravdu rozmanitý. Ale při současné koncentrovanosti o tom pochybuji. Když hrstka společností ovládá přístup k médiím a rozhoduje, které politické postoje nechá na svých kanálech propagovat, pak na koncentraci skutečně záleží. Sice můžete souhlasit s postojem, který si tato hrstka společností zvolila. Ale měl by vám vadit svět, kde jen pár jedinců rozhoduje o tom, o jakých problémech se my ostatní dozvíme.

Společně

Na tvrzení bojovníků za autorská práva, že vláda má „chránit náš majetek,“ je něco bezelstného a samozřejmého. Teoreticky vzato, je to správné a obvykle i neškodné. Žádný rozumně uvažující člověk, kromě anarchistů, by s tím nemohl nesouhlasit.

Jenže když se podíváme, jak dramaticky se tento „majetek“ změnil — když teď chápeme, jak by to v součinnosti s technologií a trhem mohlo dramaticky změnit omezení svobody rozvíjet naši kulturu — ono tvrzení najednou přestává být bezelstné a samozřejmé. Za předpokladu, že (1) technologie má moc převzít regulaci zákonů a (2) koncentrované trhy mají moc omezovat příležitosti vyjádřit opoziční názor, když striktní vymáhání těchto obrovsky nafouknutých „majetkových“ práv zaručených autorským zákonem od základu mění svobodu této kultury rozvíjet a budovat na minulosti, musíme se zeptat, jestli není třeba vymezení tohoto majetku přeformulovat.

Nijak ostře. Ani absolutně. Netvrdím, že máme zrušit autorská práva nebo se vrátit do osmnáctého století. To by byla naprostá chyba, katastrofa pro nejdůležitější tvůrčí společnosti naší dnešní kultury.

Jenže mezi nulou a jedničkou je nějaký prostor, internetovou kulturu nevyjímaje. A tyto obrovské změny v účinné regulační moci autorského zákona spojené s rostoucí koncentrací mediálního průmyslu a spočívající v rukou technologie, která bude umožňovat čím dál širší kontrolu používání kultury, by nás měly donutit k zamyšlení, zda není nejvyšší čas na další změnu. Nemyslím rozšíření autorských práv. Nemyslím prodloužení platnosti. Myslím změnu, která obnoví rovnováhu tradičně spojenou s autorským zákonem — oslabení regulace pro posílení tvorby.

Autorský zákon není pevný jako skála. Není to seznam věčných přikázání, kterému se dnes ze záhadných důvodů nadšenci a puberťáci vysmívají. Naopak, moc autorských zákonů se během krátkého časového úseku dramaticky zvětšila, jak se měnily technologie distribuce a tvorby a jak lobbisté prosazovali větší kontrolu pro vlastníky autorských práv. Změny v minulosti reagující na změny technologií ukazují, že takové změny budeme v budoucnu potřebovat. A těmito změnami musí být zúžení oblasti působnosti autorských práv, jako reakce na mimořádný nárůst kontroly umožněný technologií a trhem.

Neb nejdůležitější věc ztracená v této válce proti pirátům je něco, co objevíme až po prozkoumání velikosti změn. Když se sečtou dohromady účinky změn zákona, koncentrace trhů a změn technologií, dohromady vytvoří nečekaný výsledek: Nikdy dříve v naší historii neměla tak malá skupina lidí právní moc tolik řídit vývoj naší kultury než dnes.

Ani když byla autorská práva trvalá, protože tenkrát se týkala právě jen onoho konkrétního díla. Ani když prostředky k vydávání měla jen vydavatelství, protože tenkrát byl trh mnohem rozmanitější. Ani když tu byly jen tři televizní stanice, protože i tenkrát na nich byly noviny, filmová studia, rádia a vydavatelství nezávislá. Autorský zákon nikdy dřív nedával tak široký rozsah práv proti takovému množství účastníků po ani zdaleka tak dlouhou dobu. Z této formy regulace — původně maličké regulace nepatrného zlomku tvůrčí síly národa — se stala obrovská regulace celého tvůrčího procesu. Zákon, technologie a trh teď společně mění tuto historicky neškodnou regulaci v nejvýznamnější regulaci kultury, jakou naše svobodná společnost zažila.

Byla to dlouhá kapitola. Teď je možné její myšlenku stručně shrnout.

Na začátku této knihy jsem rozlišoval kulturu na komerční a nekomerční. V průběhu této kapitoly jsem rozlišoval mezi kopírováním díla a jeho přetvářením. Teď můžeme obě dělení sloučit a nakreslit jasnou mapu změn, kterými autorský zákon prošel.

V roce 1790 zákon vypadal následovně:

Autorskému zákonu podléhalo vydání mapy, grafu a knihy. Nic víc. Transformace byly svobodné. A protože autorská práva vznikala až po registraci a registrovali se pouze ti, kteří chtěli finanční prospěch, i vydávání nekomerčních děl bylo svobodné.

Na konci devatenáctého století se zákon změnil takto:

Odvozená díla odteď spadala pod autorský zákon — pokud byla zveřejněna, což vzhledem k tehdejším nákladům na zveřejnění znamená nabízena komerčně. Nekomerční zveřejnění a transformace byly stále svobodné.

Roku 1909 zákon začal místo vydávání regulovat kopie a od té doby byl rozsah regulace svázán s technologiemi. Jak se šířily technologie pro kopírování, rozrůstal se i rozsah autorského zákona. Tedy kolem roku 1975, kdy se kopírky začaly stávat běžným vybavením, zákon začínal vypadat takto:

Zákon byl vykládán tak, že se týká i nekomerčního kopírování, řekněme pomocí kopírek, ale i tak značná část kopírování mimo komerční sféru zůstávala svobodná. Jenže nástup digitálních technologií a zvláště pak digitálních sítí znamená, že zákon teď vypadá takto:

Všechny oblasti podléhají autorskému zákonu, což dříve pro většinu tvorby neplatilo. Zákon dnes reguluje celé spektrum tvorby — komerční i nekomerční, přetváření i kopírování — podle stejných pravidel, která byla navržena k regulaci komerčních vydavatelů.

Nepřítelem jednoznačně není autorský zákon. Nepřítelem je regulace, která nepřináší nic dobrého. Proto bychom si teď měli klást otázku, jestli rozšíření působnosti autorského práva do ostatních oblastí něco dobrého vlastně přineslo.

Nepochybuji o užitečnosti regulace komerčního kopírování. Zároveň ale nepochybuji, že dělá více škody než užitku při regulaci (v současné podobě) nekomerčního kopírování a obzvlášť nekomerční transformace. A vzhledem k důvodům naznačeným v kapitolách 7 a 8 můžeme pochybovat, jestli nedělá víc škody než užitku i v případě komerční transformace. Kdyby práva k odvozeninám měla ostřejší hranice, vznikalo by více komerčních děl pomocí přetváření.

Problémem tedy není, jsou-li autorská práva majetek nebo ne. Autorská práva jsou určitým druhem „majetku“ a stát by je měl, stejně jako jiné druhy majetku, chránit. Ale nehledě na první dojmy, historicky byla tato majetková práva (stejně jako ostatní majetková práva) vytvořena tak, aby vyvážila důležitou potřebu motivace pro autory a umělce se stejně důležitou potřebou přístupu k tvorbě. S každým příchodem nových technologií byla tato rovnováha vždy oslabena. A po téměř polovinu naší historie autorská práva vůbec nezasahoval do svobody ostatních navazovat nebo díla přetvářet. Americká kultura se zrodila svobodná a po téměř 180 let naše země důsledně chránila pestrou a bohatou svobodnou kulturu.

Dosáhli jsme svobodné kultury, protože zákon respektoval důležité hranice rozsahu zájmů chráněných „vlastnictvím.“ Samotný vznik autorských práv jako zákonného práva uznal tyto hranice, když majitelům nabídl ochranu jen po omezenou dobu (téma kapitoly 6). Tradice „fair use“ ožila v podobném zájmu, který je ale čím dál víc pod tlakem, jak se cena uplatnění „fair use“ práv stává neúnosně vysokou (téma kapitoly 7). Vytvoření zákonných práv tam, kde by trh mohl potlačovat inovaci, je dalším povědomým omezením majetkových práv, jako jsou ta autorská (Kapitola 8). A dát archivům a knihovnám širokou volnost ve shromažďování bez ohledu na vlastnictví je klíčem k zajištění duše kultury (Kapitola 9). Svobodná kultura, stejně jako svobodný trh, stojí na majetku. Jenže podstata majetku, na kterém stojí svobodná kultura, se velmi liší od extremistické představy převažující v dnešní debatě.

Svobodná kultura se stává stále více obětí této války proti pirátům. V reakci na hrozbu, kterou technologie internetu představují pro obchodní modely dvacátého století, se zákon a technologie mění způsobem, který podkopává naši tradici svobodné kultury. Autorská práva již nejsou tak vyvážená, jak dříve byla, nebo jak měla být. Autorská práva jsou nevyvážená, vychýlená do extrému. Ve světě, kde tvorba vyžaduje povolení a konzultace s právníkem, ubývají příležitosti tvořit a přetvářet.