Následující text je další kapitolou knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách wiki.root.cz/Main/FreeCulture, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat). Stále hledáme překladatele a korektory! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly. Text neobsahuje odkazy na poznámkový aparát.
Velký kus práce na textu odvedl M. Doucha. Díky!
Kapitola osmá: Transformátoři
(Verze z 21. července 2008, překlad Seeker, M. Doucha, úpravy O. Novák, blech, M. Chvalina, M. Doucha, Adam…)
V roce 1993 pracoval Alex Alben jako právník u Starwave Inc. Starwave byla inovativní společnost založená spoluzakladatelem Microsoftu Paulem Allenem pro rozvoj digitální zábavy. Dlouho předtím, než se Internet stal populárním, začal Starwave investovat do nových technologií zprostředkovávajících zábavu v předzvěsti potenciálu sítí.
Alben měl na nových technologiích zvláštní zájem. Zaujal ho vznikající trh technologie CD-ROM – ne kvůli distribuci filmu, ale pro možnost dělat s filmem věci, které by jinak byly velmi obtížné. V roce 1993 spustil iniciativu na vývoj produktu na tvorbu dokumentů o díle jednotlivých herců. Prvním vybraným hercem byl Clint Eastwood. Cílem bylo představit celé Eastwoodovo dílo s klipy z jeho filmů a rozhovory s lidmi důležitými pro jeho kariéru.
Do té doby Eastwood natočil přes padesát filmů, jako herec i jako režisér. Alben začal sérií rozhovorů s Eastwoodem, kde se ho ptal na jeho kariéru. Protože tyto rozhovory produkoval Starwave, mohli je přidat na CD.
Na zajímavé dílo to ale nestačilo, takže Starwave chtěl přidat obsah z Eastwoodových filmů: plakáty, scénáře a další materiál spojený s jeho filmy. Eastwood strávil většinu své kariéry u Warner Brothers, a tak bylo poměrně jednoduché získat k těmto materiálům povolení.
Dál se Alben a jeho tým rozhodli přidat i samotné filmové klipy. „Naším cílem bylo mít klip z každého Eastwoodova filmu,“ řekl mi Alben. A tady vznikl problém. „Nikdo to nikdy předtím nezkusil,“ vysvětloval Alben. „Nikdo to nikdy nezkusil udělat v rámci uměleckého pohledu na kariéru herce.“ Alben tento nápad představil Michaelu Sladeovi, výkonnému řediteli Starwave. Slade se zeptal: „No, a co pro to budeme potřebovat?“
Alben odpověděl: „Budeme muset získat práva od každého, kdo se v těch filmech objevil, k hudbě a ke všemu ostatnímu, co budeme chtít v těch filmových klipech použít.“ Slade řekl: „Skvělé! Pusťte se do toho.“
Problém byl, že ani Alben, ani Slade neměli tušení, co bude získávání práv obnášet. Každý herec z každého filmu mohl žádat o poplatek za použití daného filmu. Jenže CD-ROMy nebyly uvedeny v jejich smlouvách, takže nikdo nevěděl, co by měli ve Starwave vlastně udělat.
Zeptal jsem se Albena, jak se s problémem vypořádal. S očividnou pýchou na svou vynalézavost, která skrývala zřejmou podivnost příběhu, mi Alben převyprávěl, co udělali:
„Mechanicky jsme vyhledali filmové klipy. Udělali jsme pár uměleckých rozhodnutí, jaké klipy použít – samozřejmě jsme chtěli klip „Make My Day“ z filmu Drsný Harry (Dirty Harry). Ale pak potřebujete sehnat chlápka, který se na zemi kroutil pod namířenou zbraní, a potřebujete získat jeho souhlas. A pak se musíte rozhodnout, kolik mu zaplatíte.
Rozhodli jsme se, že by bylo fér nabídnout jim za právo použít záběr plat komparzisty. Mluvíme tady o méně než minutovém klipu, ale sazba za použití toho záběru na CD-ROM v té době byla kolem 600 dolarů.
Také jsme museli ty lidi identifikovat – některé bylo těžké identifikovat, protože v Eastwoodových filmech nepoznáte, kdo je ten chlapík proskakující sklem – je to herec nebo kaskadér? A pak jsme sestavili tým, mého asistenta a pár dalších, a začali jsme obvolávat jednotlivé lidi.“
Někteří herci rádi pomohli – například Donald Sutherland sám ověřoval, že jsou práva vypořádána. Jiní byli ohromeni svým štěstím. Alben se ptal: „Hej, můžu vám zaplatit 600 dolarů, nebo, pokud jste byl ve dvou filmech, 1200 dolarů?“ A oni odpovídali: „Myslíte to vážně? Jasně, rád si vezmu 1200 dolarů.“ Někdy to samozřejmě bylo trochu těžší (zejména s některými exmanželkami). Ale nakonec Alben se svým týmem získali práva pro svůj dokumentární CD-ROM o Eastwoodově kariéře.
Bylo o rok později – „a stejně jsme si nebyli jistí, že máme všechna potřebná práva.“
Alben je na svou práci pyšný. Byl to první projekt svého druhu a jediný jemu známý, kde se tým pustil do takto obrovského úkolu pro vydání dokumentu.
„Každý si myslel, že to bude příliš obtížné. Každý jenom rozhodil ruce a řekl: ‚Ale božínku, film, to je tolik autorských práv, je tam hudba, je tam scénář, je tam režisér, jsou tam herci.‘ Ale my to prostě roztřídili. Rozebrali jsme to na části a řekli, ‚fajn, je tam tolik herců, tolik režisérů,… tolik hudebníků,‘ šli jsme na to hodně systematicky a získali práva.“
A samotný produkt byl bezpochyby výjimečně dobrý. Eastwood ho miloval a prodával se velmi dobře.
Jenže já jsem popíchl Albena tím, že se mi zdá divné, aby shánění práv zabralo celý rok. Alben bezpochyby pracoval efektivně, ale jak říká slavný citát Petera Druckera: „Není nic zbytečnějšího, než dělat efektivně něco, co by se dělat vůbec nemuselo.“ Dává to smysl, zeptal jsem se Albena, že se takto musí dělat nové dílo?
Jak sám uznal, „málokdo má čas, zdroje a vůli něco takového udělat,“ a proto takových děl vznikne velmi málo. Dává to smysl, zeptal jsem se, vzhledem k tomu, jaká práva si všichni původně mysleli, že dávají, abyste museli získávat práva i pro takové klipy?
„Nemyslím si to. Když herec nebo herečka zahraje ve filmu, dostane za to velmi dobře zaplaceno. (…) A když se později 30 sekund nějaké scény použije v novém díle, které je dokumentem o něčí kariéře, nemyslím si, že ten člověk (…) by za to měl dostat další odměnu.“
Nebo aspoň měl by umělec dostat odměnu právě takto? Mělo by smysl, zeptal jsem se, kdyby existovala nějaká zákonná licence, kterou by člověk zaplatil a mohl volně používat klipy k tvorbě podobných odvozených děl? Vážně dává smysl, aby navazující tvůrci museli vystopovat každého umělce, herce, režiséra a hudebníka a od každého získat souhlas zvlášť? Nevznikalo by mnohem víc děl, kdyby se právní administrativa tvorby zjednodušila?
„Rozhodně. Myslím si, že kdyby existoval nějaký spravedlivý licenční systém – kde byste nebyl obětí vydírání a bývalých manželek – viděl byste víc podobných děl, protože pokus o sestavení dokumentu o něčí kariéře rozumně doplněného o spoustu materiálu by nebyl tak děsivý. Jako producent takového díla byste pracoval s určitou cenou. Pracovali byste s cenou X dolarů zaplacených za předvedený talent. Ale byla by to známá cena. To je to, co každého zastaví a ztěžuje podobným projektům start. Když víte, že v tomto produktu mám sto minut filmu a bude mě to stát X dolarů, sestavíte kolem toho rozpočet a můžete sehnat investice a všechno potřebné k produkci. Jenže když si řeknete ‚Hmm, chci sto minut něčeho, netuším, kolik mě to bude stát, a spousta lidí po mě bude chtít peníze,‘ je mnohem složitější dát takovou věc dohromady.“
Alben pracoval pro velkou společnost. Jeho společnost byla podporována jedněmi z nejbohatších investorů na světě. Proto měl vliv a možnosti, které běžný tvůrce webových stránek nemá. Pokud mu to zabralo rok, jak dlouho by to trvalo někomu jinému? A kolik děl nikdy nevznikne jen proto, že náklady za získání všech práv jsou příliš vysoké?
Tyto náklady jsou důsledkem určitého druhu regulace. Zamyslete se nad tím na chvíli z pohledu liberála a trochu se rozzlobte. Rozsah těchto práv definuje vláda a definice rozsahu určuje, kolik bude stát jejich získání. (Vzpomeňte si na myšlenku, že pozemek sahá až do nebes, a představte si pilota nakupujícího průletová práva, aby mohl letět z Los Angeles do San Francisca.) Tato práva možná kdysi dávala smysl; ale když se změní okolnosti, už smysl nedávají. Aspoň liberál zkušený v omezování regulace by se při pohledu na taková práva měl zeptat: „Dávají stále ještě smysl?“
Viděl jsem záblesk poznání, když lidé tohle pochopí, ale jen párkrát. Poprvé to bylo na konferenci federálních soudců v Kalifornii. Soudci se shromáždili k diskuzi o novém problému zákonů ve světě počítačů. Byl jsem požádán, abych se zúčastnil se svou prezentací. Harvey Saferstein, velmi uznávaný právník z L.A., zahájil prezentaci videem, které vytvořil se svým kamarádem Robertem Fairbankem.
Video byla brilantní koláž filmů z každého období dvacátého století sestavená do podoby pořadu 60 minut (60 minut je zpravodajský týdeník na kanálu CBS – pozn. překl.). Provedení bylo perfektní, včetně typických stopek. Soudci si užili každou minutu.
Když se rozsvítilo, podíval jsem se na svého kolegu Davida Nimmera, zřejmě největšího odborníka na autorské zákony v celém národě. S užaslým výrazem se rozhlížel po místnosti plné více než 250 pobavených soudců. Svou řeč zahájil otázkou se zlověstným tónem: „Víte, kolik federálních zákonů bylo v této místnosti právě porušeno?“
Dva velice nadaní tvůrci, kteří tento film stvořili, totiž neudělali to, co udělal Alben. Nestrávili rok sháněním práv pro klipy; technicky vzato, svojí prací porušili zákon. Samozřejmě nešlo o to, že by je nebo někoho jiného za toto porušení někdo žaloval (bez ohledu na přítomnost 250 soudců a houfu federálních policistů). Nimmer poukazoval na velmi důležitou věc: Rok předtím, než mohl kdokoliv zaslechnout slovo Napster, a dva roky předtím, než další z přednášejících, David Boies, obhajoval Napster před Odvolacím soudem devátého obvodu, se Nimmer snažil soudcům ukázat, že zákon nebude přátelský k možnostem, které taková technologie otevírá. Technologie znamená, že můžete snadno dělat úžasné věci; ale nemůžete je snadno dělat legálně.
Žijeme v „kopírovací“ kultuře umožněné technologií. Každý, kdo někdy sestavoval prezentaci, zná neobyčejnou svobodu, kterou vytvořila kopírovací technologie Internetu – během sekundy můžete najít jakýkoliv obrázek, který chcete; během další sekundy ho můžete vložit do své prezentace.
Jenže prezentace jsou jen drobným začátkem. Pomocí Internetu a jeho archivů mohou hudebníci spojit dohromady dříve nepředstavitelné směsi zvuků; filmaři mohou sestavovat filmy z klipů na počítačích po celém světě. Vynikající stránka ve Švédsku bere obrázky politiků a s pomocí hudby vytváří ostré politické komentáře. Stánky zvané Camp Chaos spojením Flashe a hudby vytvořily jednu z nejostřejších kritik nahrávacího průmyslu vůbec.
Všechny tyto výtvory jsou technicky vzato nezákonné. Dokonce i kdyby jejich tvůrci chtěli být „legální“, náklady na dodržení zákona jsou absurdně vysoké. Lidé dodržující zákon tak nemohou realizovat spoustu tvorby. A co se týče realizované tvorby, pokud nemá všechna potřebná oprávnění, nemůže být zveřejněna.
Někoho při čtení těchto příběhů napadá řešení: Upravme směs práv tak, aby lidé mohli na naši kulturu volně navazovat. Aby mohli volně přidávat nebo míchat, jak uznají za vhodné. Dokonce můžeme tuto změnu provést bez nutnosti, aby „volné“ použití bylo volné ve smyslu „pivo zdarma“. Místo toho by mohl systém zjednodušit navazujícím tvůrcům odměňování umělců i bez účasti armády právníků: například pravidlem, že „poplatek pro vlastníky autorských práv k neregistrovaným dílům za využití jejich práce k tvorbě odvozených děl bude činit jedno procento z čistého zisku a bude uložen u notáře.“ Podle tohoto pravidla by vlastník autorských práv získal určitý licenční poplatek, ale bez registrace by neměl plná vlastnická práva (tedy právo sám určit cenu).
Kdo by proti tomu mohl něco namítat? A co by namítal? Mluvíme o tvorbě, která zatím nevzniká; která kdyby vznikala, přinášela by podle tohoto návrhu umělcům další zisk. Jaký by měl kdo důvod tomu bránit?
V únoru roku 2003 oznámilo studio DreamWorks uzavření smlouvy s Mikem Myersem, geniálním komikem ze Saturday Night Live a Austina Powerse. Podle prohlášení mají Myers a DreamWorks spolupracovat na zformování „unikátního filmařského paktu“. Podle smlouvy DreamWorks „bude získávat práva na existující filmové hity a klasiky, psát nové scénáře a – pomocí špičkové digitální technologie – vkládat Myerse a ostatní herce do filmu, čímž vznikne zcela nový druh zábavy.“
V prohlášení se to označovalo jako „filmové samplování“. Jak Myers vysvětlil, „filmové samplování je úžasný způsob, jak vytvořit originální pohled na existující filmy a umožnit obecenstvu vidět staré filmy v novém světle. Rapoví umělci tohle dělají celé roky s hudbou a teď můžeme vzít stejnou myšlenku a použít ji na film.“ Stevena Spielberga citovali, „Jestli někdo dokáže předvést staré filmy novému publiku, je to Mike.“
Spielberg má pravdu. Myersovo filmové samplování bude úžasné. Ale pokud se nad tím nezamyslíte, unikne vám překvapivá pointa prohlášení. Protože většina našeho filmového dědictví zůstává chráněna autorským zákonem, skutečný význam prohlášení DreamWorks zní takto: Mike Myers a jen Mike Myers může volně samplovat. Veškerá obecná svoboda navazovat na filmový archiv naší kultury, svoboda jindy dostupná všem, je teď výsadou pro zábavné a slavné – a pravděpodobně bohaté.
Stává se výsadou ze dvou důvodů. První navazuje na téma předchozí kapitoly – vágnost „fair use“. Spousta samplování by se měla považovat za „fair use“. Jenže málokdo by se při tvorbě spoléhal na tak slabou teorii. To vede k druhému důvodu, proč je to výsada jen pro pár lidí: Náklady na získání práv k tvůrčímu využití obsahu jsou astronomické. Obdobné náklady přináší i „fair use“. Buď zaplatíte právníku, aby hájil vaše právo „fair use“, nebo zaplatíte právníku, aby vypořádal všechna práva a vy jste se na „fair use“ nemuseli spoléhat. V obou případech je proces tvorby procesem placení právníků – opět výsada, nebo snad prokletí, vyhrazená pro pár lidí.
