Omlouvám se laskavému čtenáři, pokud nemá náladu na další staromilské filosofování, ale jistě se mezi námi najde spousta takových, kteří naopak stále některou z technologií, které se třeba jen nějak zapomněly odstranit z běhu času, rádi každý den používají. Mně současné okolnosti nedovolí začít jinak, než… kalkulačkami.
Levná Čína kalkulátorů skon
Před několika týdny při náhodné návštěvě jednoho primárně potravinového obchodu jsem mezi zavařovacími sklenicemi, balíčky 10 ks ponožek a hřbitovními svíčkami zahlédl takový ten obyčejný vědecký kalkulátor, zde však v akční ceně 82,90 Kč. Nějakou dobu už tento segment nesleduji, poslední klasickou kalkulačkou pro mě byla HP 50G a vše poté už je jen počítač s operačním systémem a aplikacemi ovládatelnými i šmatláním po dotykovém displeji. Kouzlo se vytratilo, nicméně to odbočuji.
Tato věc jménem Kenko KK-82MS se dá překvapivě běžně koupit kolem 90 až 140 Kč. Má to umět 240 funkcí a najdete to na trhu pod mnoha, opravdu mnoha jinými názvy, značkami, barevnými provedeními šasi, ale vždy ve stejném designu rozložení prvků, ovládání a se stejným, chronicky mizerným návodem k ničemu (kde dobrat se způsobu převodu mezi stupni a radiány je často nemožné). Viděl jsem této konkrétní kalkulačky za poslední 3 roky minimálně 10 různých variací pod 10 různými bezejmennými značkami z P.R.C. a mohu říci jediné: je to šmejd a šmejd postupem let stále horší. Toto Kenko za 82,90 Kč je příliš drahé, neb spolehlivost spínání tlačítek je taková, že prakticky není. Ta věc obsahuje jakousi funkční elektroniku, displej a nějaké to plastové tělo okolo, ale kvalitativně to kultovním kazeťákům s 8000W P.M.P.O. („poslední moment před odpálením“) známým z vietnamských tržišť poloviny 90. let nesahá ani po kotníky.
Navíc když si přivoníte k růži, ucítíte ten samý plastově-chemicky-odporný smrad jako z levných klávesnic za 109 Kč. Přesně ten smrad který sděluje toto: „vyrobili mě v bezejmenné čínské vesnici mezi hromadou karcinogenního odpadu ze surovin podřadné kvality, ale vím, že na mě regulační a ochranné úřady bohatých západních zemí nikdy nepřijdou, a tak mohu svojí zdravotní škodlivost šířit zpět do Evropy, ze které beztak pocházejí mé recyklované plasty“.
Právě tato kalkulačka je jasným symbolem jediného: kalkulačky jsou mrtvé, jejich trh se značně zmenšil a nadále zmenšuje. Každý soudný člověk za tu věc nedá ani 82,90 Kč, vystačí si s aplikací v telefonu. Už se nikomu moc nevyplatí to vyrábět, natož vyvíjet, takže se trh kvalitních výrobců smrskl prakticky jen na Hewlett-Packard (vlajková loď je model HP Prime, původní verze z roku 2013, aktuální upravená z roku 2018), Texas Instruments (TI-Nspire CX II CAS z roku 2019, mírně upravený předchozí model z roku 2011), Casio (ClassPad 400 z roku 2013, mírně inovované jako model 500 z roku 2017). Všichni tito mají samozřejmě různé nižší modely, které tu s námi budou i nadále, ale Sharp je třeba pryč (viz jeho řada EL-9×xx zhruba z přelomu století), nevídáme už ani kalkulačky značek jako Citizen či Panasonic.
Co dalšího nám vzala desátá léta
Začněme u velké × malé bolístky (nehodící se škrtněte). Moderní (post)netflixová doba nám vzala VHS, ale také nosiče CD, DVD a BD. Což o to, u kazet VHS schází jen to samé, co u LP desek. Rituál. Přesně ten rituál, kdy pustit si jednu konkrétní věc (hudební album, film, episodu seriálu) znamenalo zapnout přístroj, vložit nosič a duševně se naladit na následný požitek. Často doprovázený třeba specifickými vůněmi – staré rodinné eLPíčko zkrátka voní jinak než originální VHS s filmem Ztracená četa a ta zase voní jinak než vlastní E-240 VHS ABCD video se záznamem Absolventa z Československé televize a Fantastické cesty ze zbrusu nově založené TV Nova.
Netflix voní a smrdí pořád stejně. Nevoní, nesmrdí, je inertní, sterilní, antiseptický. Technicky dokonalý.
Ano, spolu s VHS kazetami skončily i audio kazety – ty o něco dříve, protože svět se rychleji adaptoval na zhruba 60MB MP3 ripy alb, než na 700MB XviD ripy filmů. Audio kazety tak i dnes koupíte na Aukru originálně zabalené, ale ceny za kus jsou ve stovkách korun. Stala se z nich sběratelská záležitost, podobně jako z desítek edicí Blue Labelu odkudsi ze Skotska. VHS kazety zatím tohle nepotkalo, ale mám tušení, že to je pouze otázkou času.
Kde Netflix a spol. zabil nosiče DVD či Blu-ray, budou jednoho dne definitivně zabita CéDéčka všemi těmi Spotify a dalšími službami. Už vlastně jsou, jen ne všichni jsou ochotní se přesunout do cloudů. Proto stále vychází filmy na DVD, Blu-ray, UHD Blu-ray a proto stále vychází hudební alba na CD. Na SACD a DVD-Audio už moc ne. Tyto formáty se nechytly zhruba stejně jako v páskové době DCC a DAT. Nebo ještě jinak: vzpomínáte na MiniDisc? A vzpomínáte na to, jak JVC vyvíjela D-VHS? Nebo na LaserDisc? Možná příliš odbočuji.
Něco ještě přežívá, či spíše skomírá
Šlápněme do pro mne bolestivé rány: skončil barevný kinofilm (negativy i diáky). Tedy neskončil, naopak zažívá renesanci, ale klesají objemy výroby. Takže pokud jsem v roce 2010 kupoval ISO 200 barevné negativy typu Fuji Superia 200 v ceně kolem 40 Kč, dnes totéž stojí 400Kč, pokud to vůbec seženete. Barevné diapozitivy od Fujifilmu téměř vymizely z trhu a co se prodává, stojí hodně přes 500 Kč a počítejte tak 150Kč za vyvolání. Takže každá fotka na kinofilmovém diáku vyjde na nějakých 20 Kč. Na koníček příliš drahé, na profi práci dnes už nevhodné – zákazníkovi se se všemi těmi CMOSy změnilo oko a už to tolik neocení.
Obecně vzato skončily i mnohé jednoduché blbuvzdorné jednoúčelové stroje, byť se stále vyrábí a jdou koupit. Třeba mechanické hodinky, rozhodně psací stroje (mechanické i elektrické), už dávno též CRT monitory (kdo ve 3:00 v noci seděl u Diabla II s jasem 0, ví, že tohle s LCD nejde).
Skončily i samostatné fotoaparáty – pomineme-li profíky fotografy, kteří opravdu s ajfounem nevystačí, pak drtivá většina běžných lidí zkrátka fotí telefonem. I já jsem na tom bídně, dobrých 95% mých fotografií, které nakonec skončí v rodinném albu, vzniká telefonem a o zbylých 5 % se dělí zhruba dvěma třetinami digi fotoaparát a zhruba jednou třetinou různé filmové přístroje (povětšinou černobílý svitkáč).
Telefony už dokázaly poslat na pohřebiště zapomenutých technologií všechny krabičky typu digitální kompakt, zrcadlovky a bezzrcadlovky jsou dalšími na řadě. Čest všem výjimkám a lidem, kteří naopak procházejí opačnou cestu a od smartphonů se postupně prokopávají k fotografování na skutečné archivní médium, tedy černobílý negativ.
Co naopak ne a ne skonat
Myslím, že příkladů věcí, bez kterých jsme si ještě před pár lety nedokázali představit život, a dnes jsou pryč, už bylo dost. Pojďme se naopak podívat na to, co přežívá navzdory obrovským snahám korporací o převzetí zákazníků digitální alternativou. Napadají mě dvě ukázkové věci.
Tou první je technologie zrozená před téměř 600 lety. Technologie, která přežila veškeré snahy o likvidaci. Knihtisk a tištěné knihy s námi byly, jsou a budou a nic na tom nezmění ani Jeff Bezos ani nikdo jiný. Protože otevřít knihu je zcela jiný obřad, než nastartovat podsvícení displej z elektronického inkoustu. To první je fyzické, voňavé, šustivé, prostě hmatatelné. To druhé je sterilní, s namodralým podsvícením likvidujícím spánkový cyklus.
Stále existují i hudební nástroje. Ač byly za poslední dekády složeny myriády skvělých hudebních kusů s různými počítačovými nástroji (od Fast Trackeru 2 po Rebirth), ostatně první neorchestrální soundtrack generovaný elektronicky se objevil již ve filmu Forbidden Planet v roce 1956, pořád existují orchestry, pořád existují skvělí dirigenti, pořád existují skvělé sopranistky či skvělí tenoři a vždy tomu tak bude. I kdyby to mělo znamenat Otčenáš ve swahilštině nebo kanadského astronauta vzdávajícího hold britskému zpěvákovi.
Spokojeně žijí i deskové hry. Navzdory úžasným dekádám plným skvělých, naprosto skvělých zážitků v počítačových hrách, stále má svoje kouzlo zasednout ke stolu s fyzickými spoluhráči či protihráči a pustit se do něčeho. Do šachu, Go, Loopin Louieho, Canasty či Krycích jmen. Tohle nikdy nebude počítačovými hrami zničeno.
Zčásti proto, že se o to nikdy nikdo z tvůrců počítačových her nesnažil a zčásti proto, že jde o jiný typ zážitku.
Dvacátá a třicátá léta v IT
Technologická evoluce je nekončící proces a jednoho dne nám vezme i další technologie. Jako poslední ukončila výrobu VHS rekordérů společnost Funai v roce 2016. Ještě nějakou dobu budeme schopni VHS přístroje používat, ale jistě nebudu daleko od pravdy, když si dovolím předpokládat, že za 20 let bude funkčních VHS rekordérů na světě jen minimum a bude též málo lidí schopných je opravovat a udržovat v provozu – podobně jako to dnes platí třeba pro svitkové Rolleiflexy.
Ostatně v PC světě nemusíme chodit daleko. Spoustu uzavřených binárek už dnes ani nespustíme, případně musí běžet v nějaké emulaci – třeba v DOSBoxu. Co ještě by tedy mohlo zmizet v propadlišti dějin? Osobně mám dva tipy, plus dva plovoucí poněkud na vodě.
Prvním je operační systém Windows. Už mnoho let hlásám, a i zde na Rootu jsem v minulosti psal svůj odhad, že se blíží doba, kdy si Microsoft spočítá, že levněji ho vyjde Windows překlopit do podoby linuxové distribuce, než udržovat v chodu ten „bleší cirkus“ vývojářů, kteří ve výsledku vlastně neodvádějí lepší práci, než komunita kolem Linuxu. Jednoho dne tak Windows budou systémem nadále schopným spouštět Windowsové aplikace (přes nějakou vrstvu jako „Linux subsystem for Windows“), ale primárně to bude linuxový systém. Řekněme nejpozději v roce 2030, ale klidně i o nějaké ty roky dříve, pokud Satya zatopí pod kotlem a šlápne na plyn.
Druhým tipem je architektura Intel x86. Tedy vlastně bych měl spíše říci architektura AMD/Intel x86–64, protože ve výsledku instrukční balíky v současných procesorech těchto výrobců budou zhruba půl napůl dílem obou. Každopádně snahy o náhradu procesorů Intel pomocí ARMů vidíme v posledních letech stále sílit (viz žebříček TOP 500), víme, že Intel hrubě neuspěl ve snahách prosadit Atomy do telefonů místo ARMů a víme, že raději nyní koketuje s RISC-V.
Jsem přesvědčen, že mezi počátkem konce Windows a počátkem konce x86 bude jasná oboustranná korelace. Více viz Apple M1.
Na poli linuxovém se budeme v této dekádě loučit se stálicí světa jménem X11, v aktuální a poslední implementaci zvané X.Org. Wayland už vyhrál, X.Org je převážně setrvačností dobíhající technologií. Možná bude i za 20 let stále nenulové množství lidí provozovat svůj linuxový desktop s X.Org, ale to budou nejspíš jen jacísi technologičtí morousové. Luddité linuxového světa 21. století.
Dosti na vodě stojí můj nejčerstvější odhad konce video formátu AV1 ještě před jeho proražením na trhu. AV1 jsem hodně moc fandil a zatím jsem zklamán. Výrobci CPU a GPU se mají k hardwarové akceleraci kódovaní do AV1 jak lačnej k vyměšování, softwarové kodéry nemají proti skvělému kodeku x265 šanci a na dveře klepe nejen formát H.266, ale rovnou jeho otevřená implementace „x266“. Obávám se ale, že i kdyby nepřišla, tak nadále rostoucí propustnost internetových linek a skutečnost, že u videa jsme narazili na strop a nemá moc cenu jít nad 4k rozlišení, znamená jediné: vyšší efektivita AV1 oproti H.264 postupně pozvolna ztrácí na své relevantnosti.
Nadcházející léta bude zajímavé sledovat, kam se hardwarový i softwarový svět vrtne. Jaké technologie ony všudypřítomné počítače a smartphony pošlou do důchodu, jaké věci nám výrobci přinesou. Jistě toho nebude málo, jen doufejme, že změny budou převážně k lepšímu. Co jsem se snažil v odstavcích výše nastínit je právě to, že ne vždy je daná změna směrem k lepšímu, i kdyby tak nakrásně na začátku vypadala.
Jsem přesvědčen, že kazety VHS vedly k devalvaci zážitku z jednoho konkrétního filmu a Netflix tuto devalvaci ještě dále prohloubil. Oba nové systémy změnily způsob, jakým jsou natáčeny filmy – už žádný čtyřhodinový Lawrence z Arábie nikdy nebude. Ale oba přinesly také mnoho dobrého, což dokazuje dnes již nemálo filmů a seriálů právě z produkce Netflixu. Pravda nakonec bude nejčastěji bude ležet někde uprostřed a my stařešinové se holt musíte smířit s tím, že jednoho dnes nebudeme mít kam strčit svoji VHS či kazetu MC, podobně jako 3,5" a 5,25" disketu, 35mm diapozitiv či drakonickým DRM chráněný soubor epub.
