Názor k článku Tři programátoři, jeden počítač, dvanáct úkolů aneb světové finále ICPC 2012 od x - Zadávání je zoufalství skoro vždy. Před několika lety...

Zadávání je zoufalství skoro vždy. Před několika lety potřebovala firma, ve které jsem pracoval, informační systém. Společně ještě s jedním kolegou jsme měli být "styčnými důstojníky" s vybranou firmou, která systém vytvoří. Oba jsme měli základní představu, kterou jsme chtěli upřesnit na základě detailní analýzy aktuálního stavu a potřeb ze strany dané firmy. Dalo by se říct, že to byla oboustranně ideální dohoda - pár lidí od nich bylo tři dny v týdnu u nás ve firmě, sledovali kompletní provoz firmy, vyptávali se lidí (všichni byli instruováni a kupodivu spolupracovali). Kolega a já jsme průběžně kontrolovali zjištěné, dovysvětlovali, upřesňovali a po dvou měsících vznikla velmi dobrá analýza toho, co skutečně potřebujeme.

Ve chvíli, kdy to dostal na stůl šéf, tak se strhl neuvěřitelný a nepochopitelný brajgl. Šéf se vytočil, za dva měsíce se akorát dozvěděl, co ve firmě děláme, a že to už dávno ví. Nenechal si nikým vysvětlit, že tohle bylo cílem první analýzy, abychom nedostali nepoužitelný systém. Nakonec tu firmu doslova vyrazil, zaplatil odstupné a projekt zadal někomu úplně jinému, který slíbil dodat první verzi systému do měsíce.

A dopadlo to pochopitelně tak, jak se dalo čekat - přestože dostali navíc celou analýzu, dodali nepopsatelnou hrůzu, která nefungovala a ignorovala téměř vše, co bylo v analýze (ergo neřešila naše potřeby). Více než rok se ji snažili spatlat do provozuschopného stavu a nakonec se projekt ukončil. Pochopitelně to vyšlo mnohem dráž, než kdyby to dodělala první firma. No, a nemluvě o tom, že kolega a já jsme byli označeni za ty, kteří za to mohou.