Máme zaručeno, že víme, že stroj ví, že neví? Má subjekt zaručeno, že ví, že neví? (Klasický paradox subjektu). Ale to jen na odlehčenou(i když ano, ani toto není v podstatě legrace). V této chvíli nemáme jinou možnost, než pomocí experimentů s nebo bez MR zkoumat, jak určité oblasti mozku fungují a jak reagují na chemii těla nebo na základě jakých podnětů se v těle vytváří specifická chemie, jaké jsou pak nebo před tím fyzikálně chemické reakce atd. Víme toho hodně, ale ne dost. Je to vidět už na tak zdánlivě samozřejmém stavu, jako je spánek, a na tom, že jeho poruchy nedokážeme skutečně léčit. A to je téma, které, ač je to k nevíře, s inteligencí, kognitivními funkcemi a mnoha dalšími úzce souvisí. Stále nejsme úplně pod povrchem mnoha mnoha jevů těla. Například tušíme, jakým způsobem a v určité velké toleranci také kde v těle nejspíš dochází k řešení problémů, ale ... jak vypadá funkce, která to řídí? Jak by vypadala matematická funkce nebo soustava funkcí, které by dokázaly najít řešení problému, který subjekt nemá v databázi(paměti) a který by odolával řešení i při použití podobných postupů známých z minulosti? Pokud se nad tím zamyslíme, už jen toto je tak komplexní problém, a je možné, že nikoli jen subjektu, že myslet si, že to, co se prezentuje jako výstup AI je opravdu výstupem algoritmů vedoucích k inteligentním projevům, je asi hodně odvážné. Můžeme říct, že je to jen začátek. Kéž by. Proto věta o "statistickém poskládání příkazů" je i není na místě, stejně jako ta vaše o opakujících se vzorcích. Je to téma na celou sérii článků a skutečně bych si moc přál, kdyby se toho na root někdo ujal (pokud se tak už nestalo).