Ústavní soud zamítl zrušení cenzurních paragrafů v loterijním zákoně

Dnes v 9:00 proběhlo veřejné vyhlášení Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 82, § 84 a § 123 odst. 5 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách. Soudce JUDr. Jaromír Jirsa informoval o stanovisku, ve kterém Ústavní soud zamítl zrušení zmíněných paragrafů, podle něj jde o přípustnou regulaci. Celý text nálezu [PDF]

Na začátku zdůvodnění hovořil soud o nebezpečnosti hazardních her a jejich vlivu na zdraví občanů. Podle jeho slov není důležité, zda hazard probíhá v hernách nebo na internetu. Nové technologie umožňují firmám založit společnost v zahraničí a vytvářet takto virtuální černé herny bez licence. Na rozdíl od kamenných provozoven je provozování hazardních her na internetu obecně podstatně hůře kontrolovatelné i nebezpečnější, a to již tím, že se k nim lze při absenci účinné regulace připojit v podstatě odkudkoli, mohou se jich účastnit snadno i děti nebo patologičtí hráči, hry probíhají rychleji a jde v nich o vyšší částky.

Navíc mají internetové herny bez licence výraznou konkurenční výhodu proti legálním hernám s licencí. Tím, že nepodléhají regulaci ani zdanění, nabízejí výhodnější kurzy, pro hráče jsou atraktivní a navíc je neomezují co do věku, limitu sázek apod., právě tomu mají zabránit napadená ustanovení. Postihnout tyto společnosti je podle Jirsy velmi náročné. České soudy mohou těžko zrušit společnosti, které sídlí na Kajmanských ostrovech. Mohou uložit nějaký peněžitý trest, ale vymáhání je velmi problematické.

Česká republika podle soudu okopírovala model, který funguje v mnoha dalších zemích jako Belgie, Bulharsko, Dánsko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Portugalsko, Slovinsko a Španělsko. Přenáší zodpovědnost za blokaci závadných internetových stránek na subjekty, které podnikají v oboru připojení k internetu. Hazardní hry bývají provozovány ze vzdáleného zahraničí, odpovědné osoby jsou fakticky nedostižné a nepostižitelné a jednotlivé státy proto často postupují tak, že povinnost blokace ukládají poskytovatelům připojení k internetu, jejichž úkolem je efektivně, avšak pouze s vynaložením takového úsilí a nákladů, které od nich lze rozumně požadovat, zablokovat svým zákazníkům přístup k nelegálnímu hazardu.

Soud vycházel také z vládního prohlášení, které smysl zákona vysvětluje a zodpovědnými činí jen velké poskytovatele připojení. Sama vláda ujišťuje ve svém prohlášení, což bylo pro rozhodnutí soudu velmi důležité, že se omezující ustanovení budou týkat jen velkých hráčů. Tedy jen těch velkých poskytovatelů připojení k internetu. Podle vlády se úprava dotýká jen společností, jejichž primární činností je poskytování připojení. Bude se týkat jen primárních poskytovatelů internetu, ne těch sekundárních – například kaváren nebo zastávek MHD. Podle samotných autorů zákona se takových firem regulace týkat nebude. Přesné rozhodnutí o tom, kdo je nebo není poskytovatelem připojení, je ale potřeba nechat na soudech.

Ústavní soud zamítl stížnost krom jiného i z toho důvodu, že zákaz probíhá ve dvoustupňovém řízení. Připomínky stěžovatelů hovořily o tom, že poskytovatelé připojení budou odevzdáni do rukou ministerstva financí. Poté ale ještě může proběhnout přezkum ve správním řízení a poté v soudním řízení. Podle soudu je logické, že Ministerstvo financi chce mít možnost samo umisťovat na seznam závadné stránky. Tato instituce uděluje licence a má tedy přehled o situaci. Zásah musí být rychlý a efektivní. Zápis na seznam podléhá přezkumu soudu, stejně jako sankce proti poskytovateli, který nezasáhne. Taktéž se to děje ve dvoustupňovém řízení a soud musí věc přezkoumat.

Ústavní soud neshledává rozpor s ústavním pořádkem ani v tom, že pravomoc k rozhodování o zařazení konkrétní internetové stránky na „blacklist“ zákon svěřuje správním orgánům; děje se tak ve správním řízení a výsledné rozhodnutí tak podléhá standardnímu soudnímu přezkumu, který je dostatečnou pojistkou zákonnosti postupu správních orgánů.

Výhrady byly podle soudu především ideové: jde o omezení podnikání, vlastnictví a cenzuru. Ústavní soud dospěl k názoru, že nejde o systémovou kontrolu obsahu internetových stránek, ale jde o technické opatření, prostřednictvím kterého se zamezí v přístupu k určitým webovým stránkám subjektu, který obchází zákon a tím se dopouští trestné činnosti.

Podle soudu nejde ani o nepřiměřené omezení podnikání – v řadě jiných zákonů jsou modifikované povinnosti, které také ovlivňují podnikatele. Soud se domnívá, že poskytovatelům připojení zákon nepřinese žádné nepřiměřené náklady, které budou plynout z toho, že budou průběžně kontrolovat seznam vydávaný ministerstvem. Zejména pro velkého poskytovatele není nijak náročné kontrolovat, zda na seznam nebyl připsán nový subjekt.

Poslední výtka stěžovatelů se týkala příliš vágního znění zákona, který umožňuje různý výklad. Představa stěžovatelů, že čím podrobnější bude legislativa, tím bude lepší, je mylná. Čím je ustanovení podrobnější, tím více vzniká prostoru pro obcházení zákona. Podle soudu není důležité přesné znění zákona, ale jeho smysl. Kdyby v zákoně stálo, že se omezení nevztahuje na kavárny, dokážu si představit, že by se někteří poskytovatelé připojení vydávali za kavárny, což by byla jejich hlavní činnost.

To jsou hlavní důvody, které soud vedly k závěru o zamítnutí návrhu, uzavřel vyhlášení Ústavního soudu JUDr. Jaromír Jirsa.