Londýn, červen roku 1903. V pozdním odpoledni si malé, leč nedočkavé publikum v Královské přednáškové síni netrpělivě špitalo, zatímco na pódiu John Abrose Flemming připravoval zvláštní přístroj poněkud verneovského vzhledu: zázrak nejnovější telekomunikační techniky, bezdrátový telegraf Guglielma Marconiho, jehož prostřednictvím mělo být navázáno spojení s bezmála 500 kilometrů vzdálenou vysílací stanicí na vrcholu útesu v Cornwallském Poldhu, odkud se chystal vysílat vzkaz do Londýna sám Marconi.
Guilelmo Marconi
Jenže ještě než mohla ukázka zázraku techniky začít, zaslechl Flemingův asistent Arthur Blok bzučení z obloukové lampy umístěné v mosazném přednáškovém projektoru. Někdo vysílal do místnosti silné elektromagnetické pulzy. Blok si záhy uvědomil, že se nejedná o náhodné pulzy, ale o morseovku. Nejprve jedno slovo: •–• •– –, pak znovu a znovu: Rat, rat, rat (krysa). Že se mu to nezdá, dokazovala páska odvíjející se z telegrafu, na které po opakovaném slově „krysa“ pokračovala v morseovce posměšná básnička: „Byl jednou jeden italský kos, který tahal veřejnost za nos“ následována dalšími chytře vybranými posměšnými verši ze Shakespeara.
Podivné „vysílání“ po několika minutách skončilo – a jen pár okamžiků poté začal z Cornwallu vysílat vzkazy Marconi. Ukázka bezdrátového telegrafu sice byla úspěšná, nicméně škoda, kterou neznámý hacker napáchal, byla značná. Marconi totiž veřejnost přesvědčoval, že jeho technologie pro bezdrátový telegraf je naprosto bezpečná – do přenosu podle něj nebylo možné vstoupit ani jej odposlouchávat bez znalosti přesné přenosové frekvence (nám takové tvrzení dnes přijde směšné, ale je třeba si uvědomit, že rádiové vysílání byla na počátku minulého století revoluční technologie, které krom několika zasvěcených expertů nikdo nerozuměl). Ani po události v královské přednáškové síni nebyl Marconi ochoten přiznat, že by jeho bezdrátová telegrafie nebyla bezpečná. „Nebudu zařízení předvádět nikomu, kdo o něm pochybuje, “ prohlásil. Jeho asistent Flemming označil čin za „vědecké chuligánství“ a „urážku tradic královské instituce“ a v dopise zveřejněném v novinách žádal veřejnost o pomoc s odhalením viníka.
Nemusel čekat dlouho. Dopis přiznávající autorství „hacku“ otiskly o čtyři dny později Timesy. Jeho autor ospravedlňoval svůj čin snahou demonstrovat bezpečnostní díry Marconiho technologie, což podle něj bylo ve veřejném zájmu. Byl jím Nevil Maskelyne, devětatřicetiletý salónní magik, vynálezce a první skutečný „hacker“ v historii.
Nevil Maskelyne
Nevil Maskelyne se narodil jako jedno ze tří dětí Johna Nevila Maskelyna, slavného britského magika, kouzelníka a též vynálezce mechanického systému pro placený vstup na toalety (ale i řady dalších viktoriánských udělátek). J.N. Maskelyne napsal „Sharps and Flats“, jednu z prvních knih o podvodech v karetních hrách, vynalezl řadu iluzionistických triků, které se dodnes používají, a společně s Harry Houdinim usiloval o odhalování „nadpřirozených“ podvodů. Nevil Maskelyne šel ve šlépějích svého otce – věnoval se magii a společně s ním vystupoval v Egyptian Hall na Picadilly. Sám se ale proslavil především jako vynálezce a soupeř Guglielma Marconiho. Za poznámku stojí, že syn Nevila (vnuk Johna Nevila) pokračoval v tradici svého děda i otce a své znalosti a dovednosti iluzionisty uplatnil za druhé světové války při vymýšlení kamufláží a klamů pro britskou armádu, například nafukovací model tanku Sherman, nebo malých zařízení určených pro úniky vojáků ze zajetí, které navrhoval pro MI9 v Káhiře (jednalo se například o nástroje ukryté v kriketových pálkách, mapy na hracích kartách nebo pilky ukryté v hřebenech).
Otec Nevila Maskelyna, J. N. Maskelyne
Zpočátku mladý Maskelyne využíval morseovku a rádiový přenos k vylepšení svých iluzionistických vystoupení – například pro triky se „čtením mysli“ nebo pro vzdálené zapalování střelného prachu pomocí uhlíkového oblouku aktivovaného elektromagnetickým pulzem. Už v roce 1900 ale začal experimentovat s přenosem na větší vzdálenosti mezi pozemní stanicí a balónem vzdáleným 10 mil, nicméně záhy zjistil, že svůj výzkum nemůže díky Marconiho široce pojatým patentům nijak uplatnit.
Marconi ovšem ležel v žaludku nejen Maskelynovi, ale především provozovatelům klasických „drátových“ telegrafů. Společnosti, které investovaly obrovské částky do pozemních i podmořských kabelů a utrácely nemalé částky za jejich údržbu, se pochopitelně bezdrátovou telegrafií cítily velmi ohroženy. Jednou z největších byla Eastern Telegraph Company (ETC), která vlastnila a provozovala páteřní telekomunikační síť Britského impéria s kabely vedoucími do Indonésie, Indie, Afriky, Jižní Ameriky a Austrálie. Poté, co se Marconimu v prosinci 1901 poprvé zdařil bezdrátový přenos přes Atlantik, najala ETC Maskelyna, aby pro ni provedl rozsáhlou průmyslovou špionáž.
Maskelyne postavil na atlantickém pobřeží padesátimetrový anténní stožár (jeho základy dodnes existují), aby vyzkoušel, zda bude možné odposlouchávat vzkazy, které Marconiho společnost vysílala směrem k zaoceánským lodím. Maskelyn uspěl – ve svém článku v časopise The Electrician z listopadu 1902 píše o naprosté absenci zabezpečení bezdrátového telegrafu: „Marconiho vzkazy jsem snadno zachytil s pětadvacetimetrovou anténou připevněnou k prostému lešení. Po postavení stožáru jsme měli problém nikoliv zprávy zachytit, ale spíše regulovat sílu přijatého signálu.“
Marconi byl přesto přesvědčen o bezpečnosti své technologie – součástí jeho patentu byl postup pro naladění vysílače na přesnou vlnovou délku, a protože v té době ještě neexistovaly radiové přijímače umožňující jednoduché ladění, zdálo se, že takový postup pro zabezpečení přenosu stačí. Maskelyne ale dokázal, že vysílání lze odposlouchávat i s „nenaladěným“ širokopásmovým přijímačem, a posléze předvedl i možnosti rušení přenosu – veřejně poprvé právě v červnu 1903.
Poštovní úředníci si prohlížejí Marconiho bezdrátový telegraf
Fleming nadále posílal do novin články o „urážce vědy“, na které Maskelyne odpovídal lakonickým konstatováním: „Rád bych profesoru Flemingovi připomněl, že urážka není argumentem.“ Přes úspěšný „hack“ bezdrátového telegrafu ale Marconiho společnost MIMCC (Marconi International Marine Communications Company) díky potřebě bezdrátového spojení v zaoceánské lodní dopravě na počátku 20. století prosperovala a nakonec hrála významnou roli při realizaci prvních rozhlasových přenosů v Anglii v letech 1920–22 a v roce 1924 založila svou Italskou odnož Unione Radiofonica Italia, která získala monopol na rozhlasové vysílání během Mussoliniho vlády.
Po válce se URI přejmenovala na RAI a existuje dodnes. Původní britský podnik se pod názvem The Marconi Company stal v roce 1946 součástí koncernu English Electric, aby se posléze na konci 60. let stal dceřinou společností GEC-Computers. The Marconi Company se následujících třicet let věnovala úspěšně armádním zakázkám a nakonec byla odkoupena v roce 1999 British Aerospace (BAE Systems). Poté se mateřská GEC přejmenovala na Marconi plc a o šest let později byla pozřena Ericssonem – s tím zmizelo i Marconiho jméno. Ale to už je jiná historie.
Jak jsme zmínili na začátku – příběh Nevila Maskelyna sice odehrál v době obloukových lamp, telegrafu a mosazných projektorů, ale příliš se neliší o mnohem mladších „hackerských“ historek. Těším se u některé z nich na shledanou.
Zdroje
- Newscientist.com
- Socialphy.com
- Wikipedia.org
- Perpetualfutility
- Obrázky pocházejí z Wikipedie
ČLÁNKY DO MAILU