Dnes je to běžná věc (http://www.submarinecablemap.com/), ale výroba, položení a provoz prvního kabelu z Evropy do Ameriky r. 1866 byla velmi složitá věc. Pochopitelně nebyly zesilovače a vzhledem k překonávané vzdálenosti byl odpor kabelu tak velký, že se přes něj procpal jen nepatrný proud. Na přijímací straně tudíž nešlo použít mechanický telegraf, ale byl tam galvanometr (http://cs.wikipedia.org/wiki/Galvanometr). Ale i tak byla výchylka cívky velice malá, takže k ní bylo připevněno zrcátko, které odráželo paprsek světla a ten dopadal na stěnu několik metrů daleko. No podle toho, jak paprsek poskakoval (spíše se chvěl), zkušený telegrafista odhadoval vysílané znaky. Mám k tomu literaturu z roku 1898.
Mimochodem, jeden kabel byl odepsán díky stupidnímu rozhodnutí manažera. Chtěl zvednout úroveň signálu na přijímací straně, neboť se domníval, že pak by bylo možné zvýšit rychlost vysílání znaků a tím pádem vyslat více telegramů a pochopitelně více vydělat. Přestože telegrafisté ze zkušenosti věděli, že při zvýšení rychlosti vysílání dochází ke splývání znaků, nařídil zvýšit napětí vysílané do kabelu natolik, že se prorazila izolace.
Pak se věci ujali teoretici a popsali, co se vlastně na vedení děje a to pomocí tzv. telegrafní rovnice (http://cs.wikipedia.org/wiki/Telegrafní_rovnice), praktičtěji tady http://cct.hrnek.cz/clanky/tlgrovnice/tlgrovnice/vedeni.pdf. Z ní pak vyšel vynález Michaila Pupina, který samozřejmě všichni známe, ano, jde o známý pupinovaný kabel (coil-loaded cable) :-).
Nicméně bych řekl, že by někteří zdejší diskutéři možná onen problém vyřešili i bez matematiky, :-).
Většina jich zůstala na dně. Olovo se nepoužívalo vůbec a mědi bylo relativně málo (myslím vůči vnějšímu průměru kabelu) - samozřejme při těch délkách by to dalo hezkých pár tun. Pevnost v tahu zajišťovaly ocelové dráty (u tenčích kabelů tvořily zároveň pancéřování; to bylo u kabelů pro náročnější použití řešeno extra). K izolaci se používala prakticky výhradně gutaperča, takto příbuzná kaučuku; získává se z perčovníku pravého (http://cs.wikipedia.org/wiki/Gutaperča). Má opravdu vynikající izolační vlastnosti a také chutná vodní havěti - aby se k ní nedostala, ovíjel se povrch kabelů mosaznou páskou (nad ni přišel už jen plátěný potah, napuštěný nějakým svinstvem). Jinak kabel nebyl po celé délce stejný, příbřežní část bývala robustnější kvůli odolnosti vůči kotvám, rybářským sítím a taky žralokům; část vedená hlubokým mořem už mohla být tenčí (měděné jádro mělo samozřejmě vždy tentýž průměr).
Konstrukce kabelů je popsána třeba zde
http://atlantic-cable.com/Cables/TelconSamples/index.htm
http://atlantic-cable.com/Cables/1923CCC-Atlantic/index.htm
Ja si prave odnekud pamatuji, ze tyhle kabely mely oloveny plast. Ten ma vyhodu v tom, ze umoznuje jisto ohebnost a pri tom je nepropustny. V morske vode pak olovo asi vydrzi dele, nez nejaka medena paska. Ale je dost mozne, ze se jedna o jinou verzi kabelu, nevim, jestli starsi nebo naopak novejsi.
Určitě byla více konstrukcí. Ovšem Angličané, kteří v podoceánském kabelování hráli dlouhou dobu prim, v tom měli systém - navíc by se moc výrobců takových kabelů neuživilo. Izolaci zajišťovala výhradně ona gutaperča. Zmíněná páska byla použita jen kvůli teredu a spol. (p. Satrapa mu říká sášeň lodní), těmto potvorám gutaperča docela chutnala a dělaly do ní dírky. Koukněte se na předešlé odkazy, jsou tam obrázky řezů kabelů včetně objednací nomenklatury ;-).
Nicméně bych doporučil diskutovat spíše o meritu článku :-).