Konec budek v Čechách
Spolu s koncem poslední telefonní budky v republice definitivně končí doba, kdy bylo možné jen tak jít po ulici a komukoli zavolat bez nutnosti vlastnění jakéhokoli jiného zařízení. Stačila mince (případně později telefonní karta) a bylo možné uskutečnit hovor. Člověk ale buď musel znát telefonní číslo, nebo listovat tlustým telefonním seznamem zvaným též Zlaté stránky, které obsahovaly drtivou většinu všech existujících telefonních čísel v republice a dnes bychom je spíše považovali za svatý grál všech fanoušků soudních žalob na základě GDPR.
Malá vsuvka k terminologii: telefonní budka je veřejný telefonní automat. Je jednou z možností jak poskytovat veřejně dostupnou telefonní službu, která stále existuje. Musí existovat i proto, aby bylo možné například vždy zajistit alespoň nějakou možnost provádět tísňová volání i tam, kde například není pokrytí GSM signálem a ostatně O2 dostává od státu ročně desítky miliónů Kč na technické zajištění veřejné telefonní služby, mimo jiné pro hendikepované občany, kteří nemohou jen tak telefonovat pomocí malého mobilního přístroje.
Nemá však smysl si cokoli nalhávat: v posledních zhruba 20 letech radikálně ubývalo hovorů uskutečňovaných z telefonních budek přesně stejným tempem, jakým rostl počet mobilních telefonů v populaci. Pozvolna jsme přešli z doby, kdy byla republika protkána sítí kabelem propojených budek přes ústředny do éry, kdy je republika pokrývána elektromagnetickým vlněním, tu na 2G/3G, tu na 4G či 5G frekvencích a technologiích.
Poslední telefonní budka končí symbolicky v době pandemie viru SARS-CoV-2, kdy si můžeme položit řečnickou otázku, ke kolika přenosům viru by v telefonních budkách došlo, kdyby neexistovaly mobilní telefony. Telefonní budka je na planetě pomalu, ale jistě směřující k přelidnění reliktem doby minulé.
Přežily díky dotacím
Že budky končí, je naprosto logické. Zajišťovaly totiž univerzální službu pro stát, přičemž provozovateli (O2 Czech Republic a.s.) byly samozřejmě dotovány. Rozhodnutí o ukončení dotování veřejných telefonních automatů padlo v červnu loňského roku. Už v roce 2019 přitom z každé telefonní budky proběhlo v průměru jen 7,3 hovorů. Volající tak sice zaplatili pár korun, ale lze jistě říci, že levněji by státní kasu vyšlo každému z nich dát zadarmo nový telefon s pár předplacenými stokorunami na hovory.
Pokud by vás zajímala konkrétní čísla, tak například v rozhodnutí z konce roku 2017 hovoří ČTÚ o tom, že poskytovatel je oprávněn za příslušné roční zúčtovací období podat Úřadu postupem podle §49 odst.1 Zákona žádost o úhradu čistých nákladů … a to za jednotlivé roky takto: za rok 2018 nejvýše 11535Kč/VTA, za rok 2019 nejvýše 18925Kč/VTA, za rok 2020 nejvýše 42584Kč/VTA. Reálná výše dotací na budku za rok byla dle iDnes loni zhruba 9 tisíc Kč. Mezi důvody, proč v provozu sítě telefonních budek nepokračovat, najdeme nejen vysoké provozní náklady, ale i nutnost řešit vandalismus.
V roce 2019 jsme si mohli zavolat ještě z 3900 budek, loni v této zemi fungovalo už jen 1150 telefonních budek a na konci tohoto roku si budeme moci říci, že jsme na nule. Některé budky byly/jsou demontovány, některé se přeměnily na tzv. knihobudky a plní úlohy jakýchsi maličkých bezplatných knihoven, ale svému původnímu účelu odteď neslouží už ani jediná. Česká republika tak po 9 letech dohání Slovensko, které budky zrušilo už v roce 2012.
První telefonní linky se na území současné České republiky objevily v roce 1881. První telefonní budka pak v Praze údajně už roku 1911 (jiné zdroje hovoří třeba až o roce 1918). Poslední mizí v roce 2021 a končí tak tedy souvislé období 110 let (řekněme s jistotou déle než 100 let), po které jsme tento výdobytek techniky měli k dispozici. Jak významné je toto téma pro současné obyvatele ČR, možná ilustruje zdroj informace o letech 1881/1911, článek na webu Novinky.cz, jednom z nejčtenějších zpravodajských webů v zemi, kde diskuse pod tímto nyní jeden rok starým článkem o konci telefonních budek má přesně 0 příspěvků.
Telefonování už nestojí žádné úsilí
Definitivně tak končí i jen teoretická možnost jít si z recese zatelefonovat do telefonní budky – osobně mě právě při pomyšlení na recesi přijde zvláštní, že tyto poslední roky bylo z budek tak málo hovorů. Asi českému národu už dochází humor, nebo opravdu zasáhl COVID-19.
Každopádně přechod od telefonních budek k mobilním telefonům je podobnou devalvací výjimečnosti služby jako přechod od VHS kazet k Netflixu či od gramofonu na LP ke Spotify.
Bývaly doby, kdy pustit film znamenalo nemalé úsilí. Když pomineme nutnost jít do kina na celuloidový film, pak úplně původní úsilí znamenalo minimálně zatemnit obývák, natáhnout prostěradlo přes knihovnu, sundat kytku, postavit 8mm promítačku, založit film, zaostřit a doufat, že vše půjde hladce. VHS přístroje byly revolučním skokem, najednou vše bylo jen o zmáčknutí tlačítka, nicméně za cenu velkého prostoru zabraného videotékou a nutnost přetáčet pásky (s přístroji 80. a 90. let relativně dlouhý proces). DVD znamenalo skok vpřed a následný příchod streamovaného Netflixu onu revoluci směrem k maximální lenosti. A totéž i u hudby.
Dokud český stát (potažmo Československo) přiděloval domácí telefonní přístroje kapátkem, byla telefonní budka či telefonní přístroj na poště takřka nutností. Volalo se jen výjimečně a znamenalo to obléci se a i třeba za prudkého deště dojít do budky a doufat, že to na druhé straně zvednou. Úsilí bylo nenulové, často poměrně velké.
Dnes stačí „švenknutí“ prstem či prostý hlasový pokyn některému z asistentů. Tedy pokud vůbec v dané generaci ještě někdo telefonní hovory uskutečňuje. Vždyť s příchodem 4G/LTE se začal proces odstavování GSM a i hlasové hovory jsou spíše datovým přenosem v běžné bezdrátové internetové (sub)síti.
Spolu s přechodem na Netflix má stále více lidí tendenci nechat se ubavit k smrti stále větším množstvím stále méně originální zábavy. Se Spotify má stále větší množství lidí schopnost prolétávat stále větším množství písniček denně, či spíše jen útržků písniček. S příchodem mobilů stále větší množství lidí uskutečňuje sekundu-dvě trvající hovory typu „jo a vem taky banány“. S tím, jak nám všechna taková zařízení ulehčují do té doby náročnější činnosti, přichází i degradace kvality či hloubky jejich používání.
Dříve jsme za jediným konkrétním filmem museli urazit cestu a to samo předznamenávalo určitý zážitek. Dnes nás jen jedno kliknutí odděluje od prakticky jakéhokoli díla, které v posledních déle než 100 letech vzniklo. S tím přichází i otupělost. Stejně tak je pryč výjimečnost toho, slyšet dědův hlas i jindy než v létě či na Vánoce, díky telefonnímu přístroji, protože ho můžeme slyšet i vidět prakticky neustále a nebude nás to stát ani korunu. Od toho se pak odvíjí i nižší kvalita typické konverzace.
Dosti však nostalgického rozjímání. Telefonní budky jsou pryč. Jde o přirozený vývoj a dovolím si tvrdit, že na rozdíl od LP či kinofilmu nás žádná renesance za 10 či 15 let ode dneška nečeká. To by musel dát vědecký svět za pravdu všem odpůrcům bezdrátových signálů, kteří poukazují na možné zdravotní problémy ze všech těch frekvencí, kterými jsme bombardováni od chvíle, kdy tu věc Guglielmo Marconi – pardon, Nikola Tesla – vymyslel. Ale to by bylo téma na zcela jinou debatu.
Colin Farrell si každopádně může konečně oddychnout.
