Když to tu tak čtu, tak sem přihodím i svoji vlastní zkušenost. GNU/Linux, specificky Ubuntu, mám jako hlavní systém něco přes rok. Ne že bych ho neměl i před tím, ale nebyl jsem schopen ho používat přes Gnome2. Nic proti němu ale tehdy jako uživatel Win jsem to nemohl překousnout. Nakonec mě, světe div se, přesvědčilo až Ubuntu 11.04 s Unity. Původně rozčarován především z ušetřených pixelů. Poté mě v období 11.10 zlákalo KDE. Byl to takový návrat k prostředí Win, vše pěkně uceleně v nastavení. Žádné složité konfigurování, prostě báseň. A nakonec s příchodem Ubuntu 12.04 jsem vyzkoušel Gnome shell, o kterém jsem tvrdil že ho musel vymyslet jen nějaký blázen, že to nejde používat. A teď na něho nedám postit. Uvědomil jsem si co doopravdy chci, jednoduchost, transparentnost a celkem dost hraje i vzhled, který mě nakonec k Gnome3 přitáhl. Původně jsem se ho pokoušel dostat do podoby Unity, které mi teď už opravdu nevyhovuje především díky prapodivnému chování panelu, ale nakonec jsem ho nechal v původním vzhledu, jen jsem zmenšil na minimum velikost oušek oken. A ono se to dá používat, stačí jen několik drobných rozšíření, přesněji jich mám 8, těch co aktivně upravují prostředí. Neponižuji ostatní prostředí, jen pohledem zpět jsem zjistil že pro začínajícího uživatele je méně nastavení v podstatě více. Pro pokročilejšího je výhodnější ohromná spousta nastavení nejlépe přes gui na jednom místě. A nakonec když už se rozhodnete počítač používat, přikloníte se k něčemu co si upravíte jen minimálně a nezajímají vás širokánské konfigurace. Ty nejdůležitější si udělám jako pokročilejší v konfiguračních souborech.
Pokud jde o distribuce, tak mě nesežerte, ale jako v podstatě nový linuxák nejsem zatížený historickým pohledem a tak jako hlavní distribuce pro desktop vidím Ubuntu a jeho deriváty (i Mint), Fedoru a OpenSUSE. Ostatní jsou spíše zapadlé před očima neznalých.