Než se pokusíme probrat sumářem informací, spekulací a odhadů, se kterým přišel server FlatPanelsHD, připomeňme si jeden důležitý historický fakt.
Filmový průmysl versus filmové nosiče
Hollywood totiž nikdy neměl rád nová média, nové cesty, jak šířit filmy. Hollywood má ze všeho nejradši zavedené pořádky, kdy ví, kolik na čem vydělá a kdy může přesně dávkovat, komu / co /za kolik / kdy / jak. Jenže tyhle doby jsou dávno pryč.
Když se máme bavit o Hollywoodu, myšleno jako označení filmových studií jakožto držitelů práv k dílům, musíme připomenout nejprve to podstatné: filmové pirátství. Filmy se „pirátily“ takřka od doby jejich vzniku, resp. od doby, kdy začalo být širším masám dostupná výbava pro kopírování filmů. A nemyslím tím ani CD vypalovačky, ani VHS rekordéry či cokoli magnetického z doby před VHS. První velké vlny „pirátění“ filmů probíhaly už desítky let před „moderní dobou“, tedy v dobách, kdy světu kinosálů vládly 70mm a 35mm promítačky, nadšení amatéři sahali po 16mm kopiích a takřka všichni běžní smrtelníci natáčeli své dovolené na „osmičku“ a stejně tak sháněli kopie hollywoodských trháků na 8mm filmu.
Roddy McDowall, Peter Falk a Anne Francis v episodě Past (1972) seriálu Columbo
Nevěříte? Inu, nemusíme chodit ani k bezejmenným případům. Přechod od kopírování filmových pásů ke kazetám s magnetickým záznamem na pásku dobře ilustruje rok 1974 a razie FBI v domě hollywoodského herce Roddyho McDowalla (např. Planeta opic). FBI u něj doma nalezla spousty 16mm kopií filmů a zařízení pro kopírování a spoustu videokazet. Agentura přitom vyšetřovala jiného „piráta“, od nějž měl McDowall filmy nakupovat a následně je sám dále prodávat. Herec tehdy bez okolků s FBI spolupracoval a podařilo se mu z problému vybruslit, jiní ale takové štěstí neměli.
Hollywood každopádně zejména s průmyslem postaveným okolo VHS léta bojoval, než trh dospěl do fáze, kdy se na VHS dalo vydělat víc než na promítání v kinech. Pak se věci změnily. Nadále však platilo (díky mizerným ~240 řádkům obrazu na VHS), že v kině je zážitek lepší. I proto představoval pro Hollywood velký problém formát DVD po prolomení ochrany CSS. A nejinak tomu bylo s Blu-ray disky, zejména když si uvědomíme, že prolomení (resp. obejítí) AACS ochrany přišlo sotva pár desítek hodin po uvedení první počítačové mechaniky na trh (tehdy šlo o HD-DVD mechaniku od Microsoftu s USB rozhraním).
Jenže trh se v posledních letech zase radikálně změnil. Zatímco Hollywood řešil stále vyšší zabezpečení Blu-ray disků (za pomoci ochrany BD+) a přechod na 3(+)vrstvé BDXC disky umožňující přechod od FullHD na UltraHD rozlišení, vyrostl zcela nový trh online služeb v čele s Netflixem.
Příchod UltraHD Blu-ray disků
UltraHD Blu-ray se začal rozjíždět zhruba před dvěma roky. Kromě jako vždy rozvláčného studia Disney do formátu naskočili všichni významní hráči a už v roce 2016 se dalo vybírat mezi stovkou titulů v UltraHD rozlišení (pomiňme, že většina z toho byly zoufalosti z posledních let, u kterých nebylo nutné řešit složitý nový mastering z filmového pásu). Jak už to tak bývá, ceny za filmy byly zpočátku velmi vysoké, i letmý pohled do současných ceníků ale naznačí, že obvyklý postupný pokles cen již probíhá.
Blu-ray Disc Asociace mimochodem tvrdí, že UltraHD Blu-rayů se za první rok prodalo čtyřikrát víc než u samotného formátu Blu-ray při jeho vstupu na trh.
Rok 2016 byl ale ve znamení staré „polovičaté“ verze nového formátu, teprve v loňském roce (2017) se začaly objevovat tituly využívající Dolby Vision, tedy technologicky nejpokročilejší HDR formát s dynamickými metadaty. Postupně došlo i na implementaci v authoringových nástrojích typu Sony DADC a Scenarist. Dolby Vision u svých filmů na UltraHD Blu-ray discích nasadili postupně všichni velcí, s výjimkou Foxe, který Dolby Vision / Dolby Atmos / Dolby Cinema využívá pro kinosály, ale pro domácí použití raději volí formát HDR10+, což je otevřený nový standard vyvinutý Samsungem, disponující též dynamickými metadaty.
Nakonec do jedoucího vlaku jménem UltraHD Blu-ray naskočil i Disney, nicméně bez Dolby Vision. Zvláštní je to zejména proto, že filmy od Disney v online distribuci podporu Dolby Vision nabízejí.
Apple mění pravidla pro online nabídku
Pátá generace TV periferií od Apple, která se před časem objevila, mohla do existujících zmatků vnést o něco víc… zmatků. Apple přitom podporuje jak HDR10 (statická metadata), tak Dolby Vision. Apple má díky iTunes éře a následného vývoji poměrně silnou pozici a může zatlačit na filmová studia (ostatně Steve Jobs vlastnil nemalou část studia Disney). Firma trvala na tom, že filmy ve 4k by v její distribuci neměly stát víc než HD verze (tedy maximálně 19,99 dolarů). Souhlasila všechna studia kromě jediného.
Politika Applu se stejnou cenou znamenala jediné: Apple tím dal najevo, že 4k není žádný nadřazený formát a Hollywoodská studia jsou ochotna prodávat 4k filmy pod 20 dolarů za kus, což logicky musí zlevnit i (tou dobou drahé) verze filmů na UltraHD Blu-ray discích.
V roce 2017 se na UltraHD Blu-ray discích objevilo dvakrát tolik nových titulů, co v roce 2016. Letos se ale trend mění.
První viditelnou věci je, že filmy na UltraHD Blu-ray nosičích přicházejí se zpožděním oproti jejich dostupnosti na streamovacích službách. Z nedávné doby například Blade Runner 2049 přišel do nabídky online poskytovatelů ještě před Vánoci, zatímco fanoušci 12cm kotoučků si museli počkat až do druhé poloviny ledna. Určité, byť menší, zpoždění UHD Blu-ray nosičů bylo i v Británii. Typicky pak tato prodleva u filmů činí zhruba dva týdny, ale jsou i tituly, které na fyzickém nosiči vyjdou i s měsíčním zpožděním oproti online distribuci.
Raná nabídka UltraHD Blu-ray titulů
Technologicky vzato přitom UltraHD Blu-ray dává potenciál nést kvalitnější video oproti online distribuci. Typicky používané třívrstvé BDXL disky mají kapacitu 100 GB, což je nepoměrně větší datový prostor oproti tomu, v jaké velikosti distribuují filmy streamovací platformy typu iTunes či Vudu. Jenže fyzický formát to prohrává prostě proto, že zatímco UltraHD Blu-ray filmů s Dolby Vision je v prodeji zhruba třicet, na iTunes jich najdeme už přes 200.
Právě Blade Runner 2049 je přitom svého druhu vlajkovou lodí Dolby technologií. Natáčen byl kamerami Arri Alexa ve zdrojovém formátu 3.4k ARRIRAW (mimochodem za pomoci objektivů Zeiss Master Prime), následně zpracován v podobě 4k Digital Intermediate, aby se v distribuci objevil jak v podobě 70mm/IMAX filmového pásu (materiál Kodak Vision 2383), tak zejména Dolby Cinema / Dolby Vision / Dolby Atmos. Na iTunes jej zákazník v Dolby Vision, tedy s dynamickými metadaty dostane. Na UltraHD Blu-ray pouze s HDR10, tedy statickými metadaty a tedy – jak to jen říci – „vyblitějším obrazem“ (relativně vzato z pohledu HDR). Sony, které film distribuuje v Evropě, navíc nějak zapomnělo na zvukovou stopu v Dolby Atmos, takže my Evropané (a není to ani zdaleka poprvé) dostáváme film v ještě osekanější podobě než ti za oceánem.
Jak jsme si uvedli, iTunes si neúčtuje za Dolby Vision / Atmos verzi víc než 20 dolarů. Warner v USA prodává film na UltraHD Blu-ray se statickým HDR10 za ~30 dolarů, Sony v Evropě za ~25 liber. Nolanův Temný rytíř stojí na iTunes 10 dolarů i s Dolby Vision, UltraHD Blu-ray disk bez Dolby Vision vyjde na víc než 30 dolarů.
Je vina skutečně jen a pouze na filmových studiích?
Nemůžeme studia vinit zcela. Ono je poměrně náročné připravit film pro mastering na fyzický nosič, kde se žádná chyba už nedá opravit dodatečně. Navíc ani Blu-ray a tuplem ani UltraHD Bluray už prostě nezažijí to zcela absolutní přijetí trhem, jakého se dostalo formátu DVD-Video. Nepochybně i pod tímto článkem se objeví spousta komentářů, že pro vznikl formátu UltraHD Blu-ray (tedy využití BDXL disků a H.265 komprese pro 4k filmy) už nebyl důvod, ale to je pravda tak napůl.
Jak se říká: vlastnictví je 9/10 práva. A vlastnit fyzický nosič s filmem je přeci jen fajn, pokud váš poskytovatel připojení není schopen garantovat nejen téměř 100% dostupnost služby, ale také potřebnou datovou propustnost, tedy rychlost linky. 100GB prostor na film znamená v případě modelového dvouhodinového titulu datový tok zhruba 116 500 kbit/s pro všechny stopy, tedy řekněme nějakých ±100 Mbit/s pro video. To je v případě 4k H.265 videa s 10bit barvami a dynamickým HDR něco, co bych si dovolil označit za rozumné minimum, nikoli nějaký super-luxus. iTunes či Netflix a další jsou o znatelný kus níže, nicméně ve světě, kde typická UltraHD televize má úhlopříčku obrazu vhodnou spíše pro kvalitní FullHD dojem, to zatím není tolik vidět. A než se objeví 2,5m+ modely, přijde stejně 8k a s ním nové kompresní formáty.
Víte, ono to s tím masteringem není opravdu legrace. Vezměme si, že Blade Runner 2049 byl nahráván v rozlišení pro 4k éru: uvidíme, jak si s tím technologičtí pracovníci filmových studií poradí, až se bude jednoho dne připravovat 8k verze. Čeká je problém ne nepodobný bolehlavu studia Disney, které nyní vlastní Lucasfilm a sérii Hvězdné války, u které George Lucas pojal koncem 90. let ten „geniální“ nápad natočit nové episody (částečně) digitálně s vývojovou verzí 1080/24p kamery Sony. Jak tohle bude vypadat ve 4k / HDR, případně za 10 let v 8k, se netroufám odhadovat.
Čeká UltraHD Blu-ray osud formátů jako Laserdisc či SACD? Záleží co si pod oním slovem osud představíme. Pokud osud = smrt, pak dle mého nikoli. Spíše to vidím na osud = formát s omezenou nabídkou titulů pro fanoušky, kteří ocení kvalitativní možnosti.
ČLÁNKY DO MAILU
