Vlákno názorů k článku Xfce 4.16pre2 přibližuje finální vydání, GCompris vydal po 20 letech verzi 1.0 od cziss - Já myslím, že GCompris je boží, ale vždy...

Já myslím, že GCompris je boží, ale vždy jsem na vážkách, jestli až dítěti budou 2 / 3 / 4 ... vůbec ten počítač dovolit. Určitě tu jsou někteří, kdo toto již museli rozhodnout. Podělíte se o zkušenosti?

23. 11. 2020, 09:22 editováno autorem komentáře

Já jsem na vážkách. Na jednu stranu znám dobře argumentaci lidí, co jsou zastánci dobře pojatého používání techniky s menšími dětmi a určité myšlenky dávají smysl. Na stranu druhou máš ale lidi jako Martin Stránský, podle kterých to omezuje skutečný rozvoj. Zatím jsme k tomu děti nepustili (starší je ~5,5 roku).

Je to věc osobního rozhodnutí, zda chce mít rodič z dítěte člověka nebo robota. Z hlediska psychomotorického vývoje je základní osou postup od chůze k mluvě a od mluvy k myšlení. Základem je tělo a fyzické dovednosti, bez kterého se nerozvine správně řeč ani myšlení. Proto by malé děti měly myslet fyzicky (odtud význam pohybových her např. pro následné matematické schopnosti apod.). Z toho odvozuji, že dítě by mělo mít hlavně kontakt s reálným člověkem a s reálným světem (nikoli virtuálním).

Prakticky to vidím tak, že výpočetní technika a předškolní věk k sobě nepatří, první stupeň pak jen v omezené míře. Na druhém stupni se může dítě učit používat výpočetní techniku již samostatněji - jako doplněk k ostatním činnostem. Pro programování a abstrakci je dítě psychicky vybaveno až po cca 14 roce. Pro tyto pozdější činnosti - např. zmíněné programování - je možné a vhodné dítě připravovat ale již dříve, nikoli ovšem tak, že dítě sedí u počítače! Dá se to provést např. tak, že dítě píše návody nebo popisem řídí jinou skupinu dětí, která má provést určitý úkol (existují na to zajímavé hry). Do určité míry tyto postupy integruje např. Hejného metoda nebo waldorfské školství. Získané dovednosti jsou tímto postupem zakotveny ve fyzickém světě a současně jsou pak použitelné obecněji - široce přesahují rámec matematiky nebo dokonce výpočetní techniky. Mají např. přesah do sociálních dovedností, ovládání mluvy a obecně mezilidské komunikace.

Takže se dá říct i tak, že jsem principiálním odpůrcem přehnaného zavádění počítačů do výuky a vidím lepší způsoby, jak dítě rozvíjet a vzdělávat.

PS: Samostatnou kapitolou je výuka fyziky za použití simulací. To podle mne vede k zásadnímu oslabení intuice pro fyziku. Co nejvíce fyziky by mělo být vyučováno pomocí pozorování přírodních jevů a pomocí pokusů, které si děti za vedení učitele samy připraví. Se simulacemi by se nemělo začínat dříve, dokud si je žák není schopen naprogramovat sám (tj. ve střední škole a výš). Toto se dá myslím doložit i historicky, kde je vidět, jak klíčové objevy vznikají - často pozorováním chyby či nesrovnalosti v nějakém systému. Simulovaný systém chyby nevykazuje, je nepřijatelně redukcionalistický a jako takový nemůže rozvíjet schopnost pozorování, indukce/dedukce, cit pro realitu, dimenze, čas a všechny další klíčové schopnosti. Takže simulace pro děti - to opravdu raději ne.

Vidím, že to máte dost nastudované. Taky nejsem příznivce vztahu děti + počítače a spíš jsem čekal, že mi to někdo vymluví :). Věřím, že na tom co píšete něco bude, ale nechci vidět ten brutální sociální tlak na dítě, když mu v zásadě umožníte PC používat až na 2. stupni. Tohle je vážně složitá problematika, až to vypadá, že ať rodič udělá cokoliv, tak je to nějak špatně.

Mě by zajímalo, jaký je váš názor na pohádky a hry. Možná mě budete považovat za hrozného rodiče, ale vetšinou po obědě synátorovi něco pustím, abych si mohl v klidu dát kafe.

Mě osobně pasivní sledování filmů/seriálů třeba večer příliš nebaví. Radši si v takovou chvíli pustím nějaké RPG atd.

Tak jsem si říkal, že bych mohl zkusit i synovi něco najít. Samozřejmě nechci, aby u toho seděl celý den, ale prostě zatím co si já piji kafe, on si může hrát.

Vždycky jsem měl pocit, že aspoň trochu aktivní odpočinek je lepší než pasivní, ale zase si má taky odpočinout...

Myslím, že vám to vymluví děti.
S telefonem se naučí zacházet - prostě to okoukají, a nejspíš jim sami ten telefon do ručičky dáte, aby řekli ahoj babičce. Následuje to, že zvonící odložený telefon dítě zvedne (zvlášť, když u kontaktu třeba té babičky máte obrázek), pak přijde na to, jak přepnout hovor na FaceTime.
Mezi tím dostane od dědečka Duplo vláček, který se řídí kostkama vloženýma do kolejí (od dvou let), za nějaké dva roky dojde na řízení přes aplikaci - to má dítě zhruba 4 roky.
Jasně, že běhá po lese a šermuje klackem, staví z Lega, jezdí na koloběžce, čte s rodiči knížky... ale telefony, tablety, počítače jsou součástí našeho života a děti od toho neodstřihnete.
No a když k tomu přidáte nějaké léčebné procedury (třeba náběh na astma, takže každý den musí půl hodiny inhalovat) - jak u toho to dítě udržíte, zvlášť, pokud to není jedináček? Něco mu pustíte, třeba dětskou hru na telefonu nebo tabletu.
Ostatně, za našeho mládí se tyhle debaty vedly o televizi, o generaci-dvě dřív o biografu - u Foglara symbol prázdného života.

Moje děti mají povolenou hodinu denně u obrazovek. Je na nich, co si vyberou, jestli pohádku, nebo nějakou hru na ČT déčku, jestli se budou koukat/hrát půl hodiny ráno a půl večer, nebo celou hodinu v kuse. Zakázat jim to úplně je podle mně blbost, protože počítače jsou všude, a budou všude. Povolit jim to libovolně (jak by chtěly) nelze, protože to omezuje jejich vývoj.

Neboli podle mně není důvod jim to úplně zakazovat, ale (jako se vším) nemůžou dělat jenom to co chtějí. A děti pak pravidlo vezmou za své a nemají problém vstát od obrazovky nebo počítače, protože už uplynula jejich hodina. Zatím jsou v první třídě, a obvykle se po škole stíhá hraní si venku na hřišti, dělání úkolů, hraní si s rodiči, koukání/počítač, a večer čtení pohádky v posteli. Nevím jak tohle bude fungovat později.

Přesně tak, toto je v základu zdravý postoj. Je tam stabilní pravidlo, sebekontrola, dohled zkušenějšího, a hlavně: Rodič to má sám nějak uchopené, což dítě nevědomky přejímá. Dítě sice pravidlo časem poruší, ale to je taky důležitá zkušenost a prostor pro další růst.