Podle původního harmonogramu vývoje měla finální verze Xfce 4.6 vyjít někdy v září loňského roku. Xfce je sice díky použitému GTK+ 2 toolkitu relativně podobné GNOME, ale co se vývoje týče, působí spíše dojmem „Debian – náš vzor“, tedy na termíny se moc nehraje a až to bude, tak to bude. Z nereálného září se vyklubal neurčitý prosinec, pak předvánoční dárek v podobě 21. prosince 2008, 10. ledna, 6. února a nakonec jsme se dočkali až 27. února 2009.
Projekt Xfce se stal mým oblíbencem v podstatě od první chvíle, co jsem se s ním poprvé setkal v únoru 2005, kdy jej dnes již v papírové podobě neexistující časopis Linuxexpres vydal ve verzi 4.2 jako Xfce liveCD přílohu. (A to i já všude tvrdím, že CD/DVD přílohy časopisů jsou zbytečnost.) V té době mělo Xfce ještě docela hodně much, a tak jsem neodolal pokušení a do verze 4.4 jsem šel již ve stádiu beta, viz dřívější článek Xfce 4.4: Malý, ale šikovný. Xfce bylo již v tomto stádiu docela dobře použitelné, a tak jsem tentokrát příliš neváhal s do Xfce 4.6 šel již ve stádiu alfa, v podstatě ihned, jak se internetem prohnala vlna zpráviček oznamující její příchod. V té době také začal vznikat tento článek, ale z pohledu nedočkavce popisujícího alfu se stala spíše lenochova bezmála půlroční zkušenost, což ovšem k pohledu na finální produkt typicky není od věci.
Instalace
Pokud Vás Xfce 4.6 také zajímá, balíčky již nejspíš najdete ve vývojových repozitářích své distribuce. Také můžete sáhnout po zdrojových kódech, případně po grafickém instalačním programu, který mívá Xfce tradičně velmi dobře udělaný. Odkazy najdete na webu Xfce v sekci download.
Jestliže jste pouze zvědaví a nechce se vám utíkat od stable balíčků vaší distribuce, onen zmiňovaný instalační program je ideální volbou. Sám si ohlídá, zda máte v systému splněny všechny závislosti a pokud ano, provede kompilaci a instalaci do adresáře local ve vašem domovském adresáři. Nezaneřádí vám systém, nepotřebuje roota a vše pěkně funguje. Pouze si je dobré dát pozor na profil stávající verze, takže zkoušku doporučuji provést pod jiným uživatelem, než běžně používáte.
Změny pod pokličkou
Když se podíváme na nejzajímavější položky v seznamu změn, tak nejvýznamnější je asi nahrazení správce nastavení MCS novým konfiguračním systémem xfconf, který se do jisté míry podobá Gconf z GNOME. Zatímco MCS řešil správu nastavení centralizovaně pomocí pomocí pluginů, xfconf se opírá o D-Bus a jednotlivé konfigurační dialogy již nejsou pluginy, ale dialogy konkrétních aplikací, což zjednodušuje tvorbu aplikací a také jejich začlenění do Xfce. Zde jde o docela velkou změnu a její důsledky se promítají v celém systému.
Správa menu Xfce byla přepsána a nyní je použito libxfce4menu, neboli Xfce implementace freedesktop.org menu specifikace. Tato implementace však zatím ještě není zcela kompletní. Správně nefunguje např. slučování dvou vrstev menu, což dělá problémy při jeho editaci, a tak plně funkční menueditor je spíše otázkou následující verze 4.8.
Směšovač Xfce, neboli udělátko pro nastavení hlasitostí, se nyní opírá o GStreamer neboli framework snažící se o maximální zjednodušení programování multimediálních aplikací. Xfce zatím nemá žádný výrazný multimediální přehrávač jako např KDE Amarok či GNOME Totem, a pokud se pokusí tuto mezeru časem vyplnit, má již nějakou koncepci.
Pohled v praxi
Při prvním přihlášení v čistém profilu se toho oproti dřívějšku příliš nezměnilo. V horní části obrazovky panel s velkým appletem seznamu úloh a dolní pak menší s několika spouštěči, appletem upozorňovací oblasti, hodinami a podobně.
Ve verzi 4.4 bylo velkou novinkou možnost mít ikony na ploše. Do jisté míry to bylo ale značně omezující, poněvadž nešlo pracovat s více soubory zároveň. Osobně nejsem příznivcem různých zbytečností a nepořádku na ploše, ale když už se tak stalo, tak i úklid byl komplikovanější. Například Firefox má tu nehezkou vlastnost, že jeho výchozím úložištěm pro stažené soubory je právě plocha. Přesouvat pak více souborů někam jinam bylo otravné. Ve verzi 4.6 to už nehrozí a byla přidána možnost označit více souborů.
Taktéž určitých změn dosáhlo i menu plochy. Celé se přiblížilo více Thunaru, a souborové operace jsou nyní snadnější. Pro mne to byl docela šok, protože jsem si zvykl kontextové menu plochy používat pouze pro spouštění aplikací, ale je možno jej (z mého pohledu naštěstí) nastavit do stejného tvaru, v jakém bylo dřív.
Velké změny byly avizovány kolem správce nastavení a zde je to již patrné na první pohled. Dříve velmi nepovedené okno, které se při určitém nastavení nechtělo vměstnat na obrazovku v nižším rozlišení, se stalo „gumovým“, což má sice z funkčního hlediska jen minimální dopad, zejména když jsou jednotlivá nastavení dostupná i přes systémové menu, ale z pohledu uživatele to působí velmi příjemně.
Když se podíváme dál, někdy jsou změny docela velké a jindy zase zůstalo nastavení spíše postaru. Například u nastavení myši je vidět, že konfigurační dialog se již zcela přizpůsobil nové koncepci a místo klasického dialogového okna se toto konfigurační rozhraní zcela integruje do okna původního. Bohužel některá nastavení pořád vyvolávají nový dialog, díky čemuž pak celé rozhraní působí značně nejednotně a navíc je z pohledu obsluhy matoucí. Dialogy staré koncepce můžete zavřít klasicky „křížkem“ v rohu okna. Když to uděláte u již upravených komponent, jako například zmiňované myši, tak si zavřete celého správce nastavení a musíte jej otevírat znovu, pokud chcete přenastavit více voleb.
Trošku rozporuplně vnímám i klávesové zkratky. Když jsem před půl rokem začal psát tento článek, v seznamu změn jsem narazil na zmínku o „řešení konfliktů klávesových zkratek“. Očekával jsem, že klávesové zkratky budou sesypány z nastavení klávesnice a správce oken na jedno místo, což se nestalo. Jestli je to dobře nebo špatně, nebudu hodnotit. Faktem je, že už si Xfce alespoň hlídá, aby nedocházelo ke kolizím a v případě snahy o nastavení již použité klávesové zkratky na uživatele „řve“, což je jistě dobře.
Krom kontroly klávesových zkratek dostal správce oken do vínku i nové „akční menu“, neboli menu přístupné například jako kontextové přes záhlaví okna či tlačítka v tomto záhlaví. Nové menu nyní působí přehlednějším dojmem, čímž docela zpříjemní práci.
Drobných úprav se dočkal i Thunar. Tentokrát se nejedná o žádnou revoluční změnu jakou byl jeho příchod, ale jde spíše o drobnosti. Někoho možná potěší drobnost ve formě položky „Nastavit jako tapetu“ v kontextovém menu obrázků, či nyní integrovaná podpora XDG user dirs Freedesktop standardu zastřešujícího témata a lokalizaci uživatelských adresářů. Většinu asi potěší trošku jiný pohled na různá zařízení, která jsou nyní vidět i v odpojeném (unmount) stavu a možnost připojovat šifrovaných zařízení. I přes tuto evoluci mne asi nejvíce mrzí stálé absence možnosti otevřít si Vlastnosti pro více označených souborů či adresářů a zjistit tak jejich velikost. Ve verzi 4.4 jsem to bral jako nedodělek nového programu. Nyní jsem již z jeho absence vyloženě rozhořčen.
Za zmínku strojí i vyhledávač aplikací Appfinder, který také prodělal pár kosmetických změn. Appfinder není žádná novinka, ale nyní prohledává dostupné aplikace průběžně a s každým dalším znakem zkracuje seznam aplikací odpovídajících výběru, čímž se stal mnohem použitelnějším. Nastavit si jej na klávesovou zkratku a napsat pár znaků z toho, co chcete spustit tak bude určitě rychlejší něž se doklikat k programu přes menu.
Taktéž nemůžu vynechat zmínku o aplikaci Směšovač neboli prográmku pro nastavování hlasitostí. Jak již bylo zmíněno, opírá se nyní o GStreamer. Na Směšovači je nyní vidět, že se jeho tvůrci nesnaží „znovu vymyslet kolo“ a tak mají čas i na ergonomii. Směšovač je není mnohem přehlednější a konfigurovatelnější a dotáhl se na úroveň podobných aplikací z jiných deskopových prostředí.
Když se podíváte na oficiální představení, novinek najdete určitě víc, ale tyto zde uvedené mne za ten půlrok zaujaly nejvíc, čímž nechci říct, že ostatní jsou zbytečnosti. Pokud vás zajímá víc, doporučuji oficiální informace o vydané verzi.
Závěrem
Jak z předešlého asi vyplývá, aktuální verze je spíše evoluční než revoluční. Z každodenního uživatelského hlediska nás nečekají velké změny, jakou byl například příchod Thunaru či možnost mít na ploše ikony. Ano, změny kolen nastavování rozhodně nejsou pouze kosmetickou drobností, ale na druhou stranu to je rozhraní, které typický uživatel použije jednou po instalaci, a pak když všechno funguje, není důvod cokoliv měnit.
U Xfce je dlouhodobě vidět, že není šito horkou jehlou a než něco uspěchat, tak se termín raději odloží. Jak jsem již zmínil v úvodu, Xfce 4.6 používám již téměř půl roku od vydání alfaverze a nesetkal jsem se s výraznějšími problémy. Pokud uvažujete o přechodu na tuto verzi, doporučuji začít s čistým profilem ve vašem home adresáři. Změny v nastavení se promítly i do ukládání těchto dat a konfigurační rozhraní se pak nechovalo vždy zcela korektně, ale to je asi jediné, co může vlastní přechod mírně zkomplikovat.
ČLÁNKY DO MAILU