O sportu
Nejdříve varování – jde o článek obsahující jen mé praktické zkušenosti s danou problematikou a rozhodně si nekladu za cíl podat vyčerpávající a všeobjímající popis, nejsem fotografický profesionál. Pokud se vydáte podobným směrem, mohou vám informace v článku obsažené pomoci.
Začnu svůj praktický popis hodně z gruntu. Jedna z našich dcer se intenzivně věnuje sportu, který se nazývá TeamGym. Jde o poměrně novou gymnastickou disciplínu, ve které proti sobě soupeří vícečlenná družstva ve třech disciplínách – pódiové skladbě, přeskoku přes gymnastické nářadí a akrobacii. Je to sport dynamický a překvapivě zábavný. Patří k němu emoce, špatné světelné podmínky a dlouhé „prostoje“. Navíc to není tak úplně tělo zatěžující sport jako klasická gymnastika, zde se posilují všechny partie. Nemá smysl to podrobněji rozebírat, zkuste heslo TeamGym na Wikipedii. Jak je to vzdáleno sezení u PC a litrům vypité koly!
Poznámka: Kolébkou tohoto sportu je Skandinávie. Nejvyšší soutěží je mistrovství Evropy (jednou za dva roky), světový šampionát se nepořádá, protože na tento sport mimo Evropu vlastně skoro vůbec nenarazíte. Absolutní špičku hledejte v Dánsku, Švédsku, Finsku, Norsku a na Islandu. Protože je finále mistrovství šestičlenné (a soupeří se ve třech kategoriích – ženy, muži a mixy), zbytek Evropy soupeří o to jediné místo. Na mistrovství Evropy v Portugalsku to například byla děvčata z Česka.
Na druhou stranu je to sport okrajový i v tak už okrajové České gymnastické federaci (znáte například nějakou současnou českou gymnastku?) a množství lidí, kteří se mu věnují je pořád víceméně stejné. Ale pozor – členská základna není úplně malá a oddíly najdete ve všech částech naší republiky. Pokud však hledáte někoho, kdo by se mu dokumentačně věnoval, nenajdete vlastně nikoho. Tento sport je hodně nad vodou jen a právě díky rodičům a rodinným příslušníkům závodníků. Většinu videa a fotografií najdete v mobilech rodičů nebo oddílových funkcionářů.
Jak jsem se k focení TeamGymu dostal já?
Zopakuji to ještě jednou – když jsme se před lety s dětmi bavili o tom, jaký sport by chtěly dělat, jednou z voleb byla i tahle netradiční gymnastika. Mladší dcera u tohoto sportu zůstala. Baví jí to. Nedlouho poté přišel nenápadný dotaz: „Tati, vyfotíš mě jak skáču?“ A proto jsem si řekl, že jasně, tohle přece hravě zvládnu. Zrcadlovku (tedy DSLR) jsem měl už několik let a uměl jsem s ní poměrně dost věcí. No znáte to, jak funguje takový ten rodinný fotograf. Jistě s nějakým super zoomem bych byl možná pohotovější, rychlejší, ale chtěl jsem zrcadlovku zkusit a naučit se to. Po několika letech jsem focení asi zvládl. Jenže to focení TeamGymu nebylo zase až tak triviální. To jsem si myslel, že nemám úplně „béčkové“ vybavení (rozuměj neměl jsem kompaktní fotoaparát či snad mobil), ale rychle jsem zjistil, že to bude chtít jisté velké změny (sic!).
A prosté přepnutí zrcadlovky do sportovního režimu neřeší vůbec nic, i když bych si mohl myslet, že je to zrcadlovka a ne mobil a půjde jí to líp. Jenže žádná automatika to prostě nezvládne. Ono obecně po letech můžu říct, že focení se zrcadlovkou je v mnoha ohledech složitější, ale když si dáte tu práci, výsledek je jiný. Nechci říct lepší. Lépe řečeno jiný. Ty potřebné změny při focení dynamického sportu jsem provedl (rozuměj – stálo to nějaké peníze) a dnes už jsem spokojen. Vlastně jsem nikdy úplně netoužil po tom fotit ve špatně osvětlené hale skákající děti, ale tak se to nějak skoulelo. Začal jsem nejdříve fotit jen jako přihlížející tatínek z hlediště, pak jsem se posouval po halách na výhodnější místa, abych nakonec odfotil už čtyři mistrovství ČR přímo z plochy s exkluzivním přístupem.
Proti jakému nepříteli bojujete?
Asi největším úskalím je dynamičnost toho sportu, která vám nedá vydechnout. Soutěží se účastní desítky týmů, které musí předvést 3 disciplíny, každou v délce mezi 2 až 3 minutami. Družstva se postupně „otočí“ na všech disciplínách. Vlastní závod tak trvá typicky kolem 4 hodin s minimálními přestávkami v délce několik desítek sekund mezi disciplínami. Je to náročné na baterii fotoaparátu, na vaše nohy, hala je nesouměrně osvětlená, objektivy těžké a světlo není moc dobré.
Navíc leckde cvičenci cvičí přímo proti velké prosklené stěně, jak si ji pamatujete z tělocvičen či sportovních hal. Prostředí je vyloženě proti vám. Pak čekáte zase na vyhlášení výsledků, obvykle se cvičí dopoledne a vyhlášení je odpoledne. Důležitá věc – je absolutně zakázáno fotit s bleskem. Tohle to zabíjí úplně.
Poznámka: Hned na úvod jsem psal něco o prostojích. Pokud fotím jako „oficiální“ fotograf, je to jedna disciplína za druhou, pokud fotím jen jeden tým, je mezi disciplínami mnoho času. Mnohdy se také děje to, že děti závodí dopoledne a vyhlášení je až odpoledne. To jsou ty prostoje.
Navíc potřebujete občas fotit detaily, ale mnohdy také široké záběry, zvláště při focení pódiové skladby, cvičené ve čtverci 12×12 metrů z místa nejlépe pod střechou haly. Ještě zachytit přesně to, co je zapotřebí. Aby fotky vypadaly pěkně a zároveň aby šly použít k analýze chyb. Když to po sobě čtu, nechtěl bych to dělat. Přesto jsem se na to dal a baví mne to.
Jaké hardwarové „zbraně“ používám?
Teď už k technologické části. Zmiňoval jsem to, že vlastním klasickou digitální zrcadlovku. Začalo to před lety, kdy jsem zakoupil zrcadlovku Pentax K-x. Byl to přístroj, který způsobil to, že jsem na focení zrcadlovkou nezanevřel. Nákupu předcházel poměrně pečlivý výběr z mnoha modelů renomovaných výrobců, ale Nikon ani Canon to u mne nevyhrál. Pentax mi nabídl za zajímavou cenu přesně to, co jsem chtěl. Jednalo se zrcadlovku s APS-C čipem s 12,4 Mpx.
Pentax K-x
Pro mne bylo velkou výhodou to, že fungovala na běžné tužkové baterie, poměrně málo „šuměla“ (rozuměj za špatných podmínek se focení dohání nastavením vyšší citlivosti čipu a pak to má za následek vyšší zašumění výsledných fotek, jen velmi zlehka vysvětleno) a dobře mi padla do ruky. Zajímavá byla i (vzhledem ke konkurenci) tím, že stabilizace je v těle fotoaparátu, nikoliv v objektivech. Prakticky pak jakýkoliv objektiv s bajonetem Pentax K bude na tomto těle stabilizovaný. Když jsem začal TeamGym fotit, začínal jsem právě s Pentaxem K-x.
Je ovšem důležité říci, že jsem měl dva objektivy – Pentax-DA L 18–55mm F3.5–5.6 a Pentax-DA L 50–200mm F4–5.6. To byly základní tzv. setové objektivy, které výrobce přikládá v balíčku k tělu fotoaparátu za výhodnou cenu (leckdy máte pocit, že vlastně zadarmo). Jen tohle vaše rozhodnutí ovlivní vaši budoucnost – objektivy nejsou univerzální tj. pokud se rozhodnete pro tělo Pentax a objektivy na něj, nemůžete je použít třeba na zrcadlovku Nikon. Jsou nekompatibilní. Pokud do objektivů investujete nějaké částky, musíte si být jistí, že je budete používat i v budoucnu, protože přechod z Pentaxu na Nikon je velmi nákladný a rovná se vlastně ceně nákupu veškeré techniky a příslušenství znovu.
Poznámka: Při nákupu zrcadlovky si můžete vybrat, zda koupíte jen tělo fotoaparátu a použijete „nějaké“ objektivy, které vlastníte nebo koupíte výhodný balíček. Já jsem šel cestou balíčku a byla to dobrá trefa. Obecně se Pentax setové (alias základní) objektivy profilují jako dobrý a kvalitní základ, který neurazí. Je zde spousta kompromisů (jako například bajonet v plastovém provedení nebo absence sluneční clony), jde jen o to, na co se chystáte. Dalším parametrem je ohnisková vzdálenost objektivu, která říká, jak velký výřez obrazu fotoaparát zachytí. Existují objektivy s pevným ohniskem, já používám proměnlivá ohniska, také známá pod označením zoom. Je to ovšem složitější.
Dlouhá léta jsem s objektivy byl spokojený, protože na rodinnou fotografii a pár experimentů to prostě stačilo a neměl jsem potřebu na tom něco měnit. Vyřčený dotaz na to, zda dceru vyfotím, jsem pojal za svůj. S velkým nadšením jsem si celou sadu vzal s sebou na gymnastický trénink a začal jsem zkoušet. První výsledek byl prostě strašný. Z nafocených fotografií vlastně nebylo vůbec nic. Všechno bylo rozmazané nebo tmavé. Odehrávalo se to v tělocvičně klubu, kde světlo nehraje prakticky žádnou roli – cvičenci vidí, ale technika má problém. Tohle byl poměrně kritický moment, který to mohl všechno zlomit, protože bych to vzdal s odkazem na to, že na to nemám. Nepodlehl jsem tomu a zkoumal dál. Možná to bylo tím, že jsem měl spoustu příležitostí, jak a kde zkoušet. Ponořil jsem se do knih, na YouTube a zkoušel.
Poznámka: Samozřejmě jsem věděl, že automatika vám v těchto případech vůbec nepomůže, i když se často setkáte s názorem, že přece je to zrcadlovka a má režimy, třeba sportovní. Musíte však fotit v poloautomatickém režimu (pozor neplést s manuálním ostřením!), kdy se jako ideální jeví preference času závěrky. Funguje to tak, že čím kratší dobu máte závěrku otevřenu, tím více zmrazí pohyb tj. gymnastky nebudou mít rozmazané nohy nebo ruce. S kratším časem závěrky ale musíte dodat více světla. Pokud nemáte „světlý“ objektiv (nízké clonové číslo), musíte to dohnat vyšším ISO, tedy citlivostí čipu a vyšší ISO znamená větší zašuměnost. Musíte hledat kompromis. Tyhle tři věci jsou na sobě závislé (čas závěrky v sekundách/clonové číslo označované jako F a ISO hodnota citlivosti alias Expoziční trojúhelník) a nelze se z té závislosti vymanit.
Svá další zkoumání jsem začal tím, že jsem si od kamaráda vypůjčil úplně jiný a více profesionální fotoaparát konkurenční značky. Byl to tzv. Full frame a měl jsem k dispozici objektiv 24 – 120mm s F 4. I s takto „upgradovaným“ fotoaparátem jsem stále nebyl schopen něco kloudného vyfotit (respektive vyfotit jednoduše a napoprvé). Asi nejlíp vyšly fotky ze stupňů vítězů, protože tam se gymnastky moc nehýbou. Tak jsem si řekl, že musím zkoumat dál, protože to evidentně musí být rukama, nikoliv technikou.
Zjistil jsem, že v mém případě má opravdu význam pořídit novější tělo, protože zvládá lépe práci s ISO citlivostí na vyšším stupni, ale na Full Frame nechci úplně přecházet. Ušetřené prostředky radši „vrazím“ do objektivů. Svou přeměnu jsem zakončil zakoupením fotoaparátu Pentax K-S2, který mne velmi mile překvapil. Má lepší parametry než K-x (předně K-S2 by uveden v roce 2015 a K-x v roce 2009, je to 20Mpx, má voděodolné a prachuvzdorné tělo, je samozřejmě rychlejší, má Wi-Fi) a koupil jsem ho v balíčku s poměrně příznivě hodnoceným univerzálním objektivem Pentax DA 18–135mm F3,5 – 5,6.
Pentax K-S2 s objektivem Pentax DA 18–50mm F4 – 5,6
S novinkou jsem vyrazil na focení (všimněte si clonového čísla objektivu – F3,5). Nastudoval jsem jeho focení v poloautomatickém režimu (asi nejradši mám režim Tv nebo TAv tj. priorita času nebo režim priority času a clony) a začal po malých krůčcích fotit o dost lepší fotografie – ve smyslu jak rychle jsem schopný pořídit něco, co splní má očekávání. Ale pořád to nebylo úplně ono. V čem je zakopaný pes? Chce to hodně číst a testovat. Pak to přišlo – za vším hledej objektiv!
Teprve zde nastal ten správný zmatek. Změna těla byla dobrou volbou, ale zanořením se do problematiky zjistíte, že pro případy focení, jako jsou ty mé (hala, pohyb) je nutno pořídit objektivy s clonovým číslem F2,8 a nižším. Říká se tomu světelnost objektivu. Sehnat takový objektiv celkem není problém, problematičtější je to, že cena za tento kousek se v mnoha případech vlastně rovná ceně těla fotoaparátu. Nastane rozpor – chci investovat tolik peněz? Fotím jen děti v tělocvičně!
Jen pro představu – tělo pořídíte za cenu asi tak 20 000 Kč, se setovým objektivem za 25 000 Kč. Originál Pentax objektiv v rozsahu 24 – 70mm s F2,8 je za asi 35 000 Kč, 50 – 200mm se stejným F také. Můžu to ošidit nižší kvalitou (clonové číslo např. V rozsahu F2,8 – 4), ale zrovna v tomto parametru to zrovna moc nejde nebo lépe řečeno nevyřeší to podstatu problému. Přehled objektivů Pentax s jejich recenzemi můžete získat ze stránky Pentax Forums.
Digitální zrcadlovka Pentax K-S2 s nasazeným objektivem Tamron AF SP 70–200mm f/2,8 Di LD IF Macro s nasazenou sluneční clonou a dále objektiv Pentax SMC DA 18 – 135 mm f/3.5 – 5.6 ED AL (If) DC WR a úplně vpravo je TAMRON 28–75 mm f/2,8 SP XR Di Asph. V pravém horním rohu fotografie je nabíječka s dvěma bateriemi a v pravém dolním rohu je čtečka paměťových karet a 4 paměťové karty standardu SDXC.
Řešení existuje i pro případ, že nechcete dávat extra vysoké částky za objektiv i v těchto specifických podmínkách využití. Můžete buď koupit „jetý“ objektiv od někoho, kdo objektiv „už nevyužije“ a zbavuje se ho či využít bazarových služeb velkých fotografických obchodů, kde vám na použité objektivy dají nějakou záruku a obecně je to trochu bezpečnější. Tam stlačíte cenu zhruba na třetinu až polovinu, ale musíte mít štěstí, že se ho někdo zbavuje, což obvykle není pravidlem. Zkuste univerzální foto bazar Paladix nebo bazar obchodu Foto Škoda nebo ještě bazar na Megapixelu.
Poslední variantou je pořídit objektiv od alternativního výrobce. Ve světe Pentaxu jsou to značky Sigma, Tamron nebo Tokina. Je jich samozřejmě více (tohle je poměrně vyčerpávající seznam), ale na tyhle narazíte nejčastěji a navíc jsou všechny japonské. Alternativou myslím to, že se jedná o kvalitní objektivy, které nevyrábí přímo Pentax. Mají velmi dobré parametry, ale cenovka je příznivější, zhruba s poloviční částkou. Dokonce existují i tzv. rebrandované modely, kdy např. Tamron vyrábí objektivy pro Pentax.
Poznámka: Abych byl přesný. Pentax je dnes také už jen značka. Původní společnost, vzniknuvší v roce 1919 a pojmenovaná Asahi, byla cestou různých fúzí a odkupů převedena na společnost Ricoh. Stalo se tak v roce 2011.
Alternativní výrobce – to byla cesta, kterou jsem se vydal já. Do výbavy jsem přidal jeden kus objektivu Tamron 28–75mm F2,8 a začaly se dít věci. ISO u fotografií se snížilo (a tím i šum) a vše začalo být jednodušší. Vždy jsem si myslel, že kvalitu nejvíce ovlivní tělo fotoaparátu, ale zjistil jsem, že tomu tak úplně není. Jediné, čeho teď lituji je to, že nemůžu tenhle Tamron vyzkoušet na předchozím Pentaxu K-x, protože jsem ho poslal do světa, abych aspoň trochu kompenzoval nákup nového těla. Asi bych byl schopen fotit podobně i bez nutnosti mít lepší tělo, protože změna objektivu byla pro mé účely poměrně zásadní inovace. Na druhou stranu již dnes běžně existují služby, kdy si za nějaký poplatek můžete vaše „vysněné“ vybavení zapůjčit a vyzkoušet, což vřele doporučuji.
S již poměrně jasnou představou jsem se rozhodl svou sadu objektivů na focení TeamGymu završit sportovní klasikou v podobě objektivu v nejprofláklejším provedení 70 – 200mm. O tomto rozsahu se hovoří jako o základním „sportovním“ náčiní pro sportovní fotografy. Ale ten rozpor – jsem já sportovní fotograf? Fotím jen děti na závodech! Takže asi jsem sportovní fotograf, bohužel. Opět jsem se snažil optimalizovat a pořídil (po dobré zkušenosti) Tamron, konkrétně model Tamron 70–200mm F2,8 a v tuto chvíli jsem přesvědčen, že mám ve své cenové kategorii to nejlepší, co jsem chtěl mít. Teď je to už jen v mých rukou a kdo si myslí opak (tj. skvělá technika pracuje za mě) se šeredně mýlí. Někde jsem totiž četl, že ani sebelepší vybavení z vás fotografa neudělá. Stejně jako nejlepší lyže vám nepomohou jezdit rychleji, když to neumíte. Musíte cvičit, pozorovat a mít velký odpad. Nafotíte 100 fotografií a použijete 20. Až takový je odpad u mě.
Poznámka: Tyto zápisky jsou sbírány několik let a můj fotografický „hardware“ se může jevit zastaralý. Trend je dnes jasný – bezzrcadlovky. Ty jsou lehčí, výkonnější a všeobecně vnímány jako náhrada zrcadlovek. Můžete je vidět i ve světě profesionálních fotografů. Nicméně Moje sada náčiní je investicí a tak ji prostě neměním tak často. To mějte při čtení tohoto článku na paměti. Nicméně Pentax, jako jeden z mála, do kategorie „hobby“ stále uvádí nové modely, v této chvíli třeba Pentax KF.
V dalším díle našeho seriálu se budeme zabývat tím, jak a co vlastně na závodech fotit.
