V první části článku jsem zmínil některé své zkušenosti spojené s přechodem domácích kanceláří a menších firem z Windows na Linux soustředěné do tří bodů: démonizace platformy, nedůvěra v bezplatný operační systém a hledání alternativního softwaru. V této druhé a závěrečné části článku shrnuji několik postřehů a názorů získaných v praxi do dalších tři menších tematických bodů.
Milý pane, to už raději Windows 8!
Řada mých zákazníků se zuby nehty brání přechodu na Windows 8 (resp. Windows 8.1). Důvodem jsou změny v ovládání systému, kterých se zákazníci děsí. Část z nich Linux vnímá jako nejlepší alternativu za dosluhující Windows XP (alespoň z hlediska podpory od výrobce). Stejně kyselé pohledy jako na „dlaždice“ však registruji i při předvádění nejednoho linuxového uživatelského prostředí. Odlišnost ve vzhledu a ovládání zákazníci očekávají, ale nikoliv za každou cenu.
Vezměme si třeba takové Unity. Nejsem z těch, kteří by na něj programově nadávali, ale přesto vnímám některé přehmaty. Canonical si například usmyslel, že navzdory všem zvyklostem napříč platformami a uživatelské kritice přesune tlačítka pro minimalizaci, maximalizaci a zavření okna z pravé části jeho záhlaví do levé části. Proč? Prostě proto. Dosud jsem neslyšel dostatečně pádný důvod, proč by si uživatelé měli zvykat na změnu vůči roky zažité praxi.
Nasazení prostředí Unity do Ubuntu zamotalo hlavu nejednomu uživateli.
Myslím si, že uživatelé přecházející na Linux, kteří potřebují počítač k produktivní práci, čelí už tak hodně změnám. Opravdu je nutné obtěžovat je ještě podobnými až dětinskými snahami odlišit se stůj co stůj od jiných prostředí, distribucí či platforem? Odpovím si sám: nikoliv! Naneštěstí Unity není jediné prostředí, které zasáhl nějaký ten rozmar jeho tvůrců. Snaha vymýšlet něco nového někdy skončí zle nedobře i v případě osvědčených prostředí, jako jsou KDE, Gnome a další.
Domnívám se, že i zde by prospěla větší smířlivost a sebereflexe, ovšem tentokrát ze strany vývojářů. Neuškodilo by více pěstovat symbiotický vztah mezi vývojáři a uživateli. Ovšem třeba Canonical v posledních letech na zpětnou vazbu moc nedá, což není jen můj dojem. Říkám si, o kolik je tvůrce nejrozšířenější linuxové distribuce lepší než Microsoft. Ten už druhým rokem ve Windows 8 napravuje hříchy, na něž byl upozorňován dávno před dokončením systému.
Zákazníkům nabízím zaškolení v základním ovládání systému, potažmo nasazeném rozhraní. Už několikrát se mi ale stalo, že mnohdy zbytečné „novinky“ v uživatelském prostředí zákazníky nakonec dovedly k přesvědčení, že menším zlem budou Windows 8, resp. Windows 8.1. Sice se také budou muset popasovat s mnohými změnami, ale na druhou stranu například mohou ve většině případů používat svůj dosavadní software, takže se nemusí učit pracovat s alternativami.
Prohlížeč Firefox mi ve svých začátcích přišel velmi sympatický tím, že uživatele zvyklé na tehdy naprosto dominantní Internet Explorer nezahlcoval řadou změn. Ovládání bylo velmi podobné, aby se uživatel mohl rychle rozkoukat a začít využívat výhod modernějšího prohlížeče. Myslíte, že by bylo moc přát si linuxovou distribuci s prostředím, které budou mít stejnou filosofii? Ostatně třeba na robustní KDE s hromadou vlastního softwaru se dá víceméně přejít kdykoliv.
Od svobody volby k nežádoucí fragmentaci
Linux má nespočet distribucí. Často je to prezentováno jako velká výhoda. Ovšem neustále rozšiřování možnosti volby nezadržitelně spěje ke stavu, kdy si nelze doopravdy vybírat ze všech dostupných možností. Situaci bych přirovnal k volebním lístkům. Je na nich několik desítek stran. Reálně však voliči znají obvykle jen jednociferný počet stran natolik, aby alespoň orientačně měly přehled o jejich hlavních programových tématech.
Málokdo zkoumá ty strany, kterým se nedostává pozornosti v mainstreamových médiích, jestli by přece jen nebylo lepší svůj hlas dát některé z nich. Mainstreamová média se přitom věnují jen těm velkým stranám nebo stranám, jimž jsou z nějakého důvodu po vůli. Navíc vzniká mnoho nových stran, v jejichž případě se zatím neví, co od nich očekávat po zisku mandátů (v paměti zůstává obvykle neslavné parlamentní počínání nových malých stran).
S distribucemi Linuxu vidím určité paralely. Je jich mnoho. Stačí se podívat jen na Ubuntu a jeho příbuzné. I když pomineme velké absurdity, pořád je celkově distribucí tolik, že není dost dobře možné je všechny jednoduše a objektivně porovnat a následně si vybrat tu nejvíce vyhovující. Říká se, že víc hlav víc ví, ale reference v této oblasti nejde brát příliš vážně. Většina uživatelů je přesvědčena, že právě ta jejich oblíbená distribuce je nejlepší, ale pádné argumenty nezřídka chybí.
Distribucí přibývá jak hub po dešti. I Hannah Montana má vlastní.
Průběžně se snažím udržovat si hlubší administrátorské znalosti vždy alespoň o třech distribucích vhodných pro desktop. Volbu distribuce tak obvykle provádím za zákazníky. Ostatně zákazníci z řad živnostníků a malých firem velmi často ani nevědí, že vůbec nějaké distribuce existují. Když jim pak na počítači běží například Kubuntu, Mint nebo Fedora, diví se, kde že je ten Linux. V tom ale zásadní problém nevidím.
Dle mého názoru a zkušeností je však fragmentace (nebojme se toho slova) kamenem úrazu při řešení vyskytnuvších se potíží. Když už se raduji, že někdo řešil a vyřešil stejný problém, se kterým také právě zápolím, velmi často zjistím, že popsaný postup funguje jen v konkrétní distribuci, neřkuli jedné její konkrétní verzi. Řada postupů například není uplatnitelná ani mezi příbuznými distribucemi. To považuji za neblahý důsledek přílišné fragmentace.
Situace s ovladači se lepší, ale jen pomalu
Chybějící ovladače k hardwaru jsou tradiční zaklínadlo každého, kdo chce opravdu důrazně vysvětlit, že Linux na desktopech je stále mimo hru. Z druhého tábora naopak zní, jak se situace během let výrazně změnila k lepšímu. Sundejme si však černé i růžové brýle a skočme rovnýma nohama do reality. Pravdou je, že se již obvykle nestává, aby se počítač nepovedlo vůbec zprovoznit (s grafickým prostředím). Nicméně někdy dá dost práce doladit „detaily“.
Situace s dostupností ovladačů se pozvolna zlepšuje, ale ne dost rychle.
Výrobci, kteří k perifériím a doplňkům dodávají ovladače pro Linux, jsou stále minoritou. Generalizované, resp. obecné ovladače také nejsou všespásné. Zákazník se přitom s částečnou funkčností svého hardwaru nespokojí. Není totiž fundamentální vyznavač Linuxu, který se při svatořečení svobodného softwaru spokojí s tím, že mu třeba multifunkční tiskové zařízení za 25 000 Kč funguje stejně jako model za 2500 Kč. S nadsázkou řečeno.
Když nasazuji Linux, vždy si samozřejmě nejdříve vytvořím seznam hardwaru, který zákazník používá. Pak se poptávám na stránkách podpory výrobce jednotlivých zařízení po oficiálních ovladačích (obvykle marně), nebo hledám na Internetu zkušenosti jiných lidí, kteří se již pokoušeli daný hardware pod Linuxem zprovoznit. I to je ale oříšek, protože na jedné straně je relativně malá uživatelská základna a na druhé straně široké spektrum zařízení.
Navíc, co funguje pod jednou distribucí, nemusí fungovat v jiné distribuci. Totéž platí o jednotlivých verzích téže distribuce. Zaznamenal jsem i případy, kdy bylo rozhodující zvolené prostředí. To se opět dostávám k výše zmiňované fragmentaci. Nebudu zapírat, že pod Windows si také často „užiji“ s ovladači své, ale jejich dostupnost přímo od výrobců je stále přece jen citelnou výhodou. Osobně tak ovladače stále považuji za největší problém při nasazování Linuxu při již existující hardwarové výbavě.
Situace se sice opravdu pozvolna zlepšuje, ale toto zlepšení by si žádalo výraznou akceleraci. Dost pomáhají komunitní databáze s kompatibilním hardwarem, ale nejsou tak široké, jak by bylo potřeba. Navíc je tu opět ta fragmentace. Hardware je sice v databázi uveden jako kompatibilní s Linuxem, ale v detailů hlášení o kompatibilitě se dočtete, že byl vyzkoušen třeba pod starší verzí Fedory, takže nezbývá než se modlit, že poběží i pod novým Ubuntu.
ČLÁNKY DO MAILU