Rozdíl mezi běžným a spořicím účtem - byť bez výpovědní doby - je ten (velmi zjednodušeně!), že peníze na běžném účtu banka prostě musí držet k disposici a nesmí je nikomu půjčit (a platí za úschovu), zatímco u spořicího účtu je (na své riziko) půjčit může.
U těch aplikací pro deset let staré mobily
(bráno versí OS) je především v tom, že je to pro ty banky drahé. Aplikaci by musely testovat třeba proti šesti versím Androidu, což by se prodražilo.
Zároveň by se musely vypořádat s tím, že některé bezpečnostní funkce v těch starých systémech prostě chybí, že se měnilo API, a podobně.
Reálně tu stojí proti sobě dva požadavky: nacpat do té aplikace co nejvíc obchodních funkcí, aby to uživatelé často používali a generovali příjem, proti čím víc škody tím lze napáchat, tím přísnější musí být zabezpečení.
Balancují mezi když tam nedáme marketingově prodejné funkce, nebudeme mít tak velký příjem
a náklady na vyšší zabezpečení rostou se stářím systému a mohly by převýšit růst příjmů
. Někde mezi tím je hranice, kdy se bance vyplatí ignorovat problém u starší verse OS a zaplatit případnou škodu.
A primárně nejde ani tak o bezpečnostní chyby
starých versí OS, jako o chybějící rozhraní (HW: TPM, SW: biometrie...).