Země blokující internet nedostanou IP adresy, zní nebezpečný návrh

Vlády, které cíleně odpojují své občany od internetu, už nedostanou přiděleny žádné další IP adresy. Tak alespoň zní návrh jednoho z pěti světových internetových registrů. Africký registr AFRINIC vážně debatuje o možné změně pravidel, která by umožnila trestat jednotlivé státy za to, že k prosazení svých politických zájmů neváhají odstřihnout celou zemi od sítě.

O návrhu se zatím vede rozsáhlá diskuse, která se z Afriky přesunula do celého světa. O návrhu se má hlasovat na příštím setkání členů, které proběhne v červnu v Keni. Pokud by byla změna přijata, mohl by registr odmítnout přidělit po dobu 12 měsíců IP adresy do země, jejíž úřady by přikázaly úplné odpojení od internetu.

Zákaz by se vztahoval na všechny vládní organizace a další instituce s prokazatelnou přímou vazbou na zmíněnou vládu. Zároveň by zakazoval jakýkoliv převod IP adres na kteroukoliv z takto potrestaných organizací.

Znění návrhu

Návrh samotný je poměrně stručný a přidává vlastně jen dva odstavce textu do současných pravidel. Nejprve je definováno, co je míněno odpojením od internetu:

2.9 Internet Shutdown: A government ordered blocking access to the general internet. Said definition does not preclude a government from censoring content that is not legally permissible within the laws of said country, on the provision that said censorship does not include a law that says “All content irrespective of its source or its nature”.

Výslovně se tu říká, že musí jít o úplné odpojení od internetu. Návrh nijak státům nebrání zasahovat do obsahu, který porušuje místní zákony. S výjimkou takového zákona, který by blokoval přístup k internetu jako celku bez ohledu na zdroj nebo povahu obsahu.

Druhá část pak definuje konkrétní postup a pravidla pro „potrestání“ takového chování:

13.0 Internet shutdown order by governments
An internet shutdown is deemed to have occurred when it can be proved that there was an attempt, failed or successful, to restrict access to the internet to a segment of the population irrespective of the provider or access medium that they utilize.

13.1 In the event of an internet shutdown performed at the order of a government that is either total or partial:
a. For a period of 12 months following the end of the shutdown – AFRINIC will allocate no resources to the government of the country. This also applies to all government owned entities and entities that have direct provable relationships with said government.
b. In the event of a transfer policy existing, AFRINIC shall not assist or participate in any transfers to any of the entities above.
c. All sub-allocations of space within said country involving the referred to entities shall equally cease for a period of 12 months.

13.2 In the event of a government performing 3 or more such shutdowns in a period of 10 years – all resources to the aforementioned entities shall be revoked and no allocations to said entities shall occur for a period of 5 years.

Za odpojení od internetu se tu považuje pokus (bez ohledu na úspěšnost) omezit přístup k internetu určité části populace bez ohledu na poskytovatele, kterého používají. V takovém případě nebude vládním organizacím AFRINIC po dobu 12 měsíců přidělovat žádné IP adresy a nebude se podílet na převodu adres pro tyto organizace.

Pokud navíc vláda během deseti let provede takový zásah více než třikrát, budou jí dosavadní alokace zrušeny a žádné další nezíská v průběhu následujících pěti let. Jinými slovy vládní instituce přijdou o již přidělené IP adresy a po velmi dlouhou dobu nebudou moc získat žádné další.

Proč?

V posledních letech se množí případy, kdy vlády v rámci svého politického boje odříznou celý stát dočasně od internetu. První velký případ tohoto typu se stal na začátku roku 2011 v Egyptě, kdy vláda před velkým protestním pochodem síť odpojila. Zaměstnanci poskytovatelů připojení a mobilních operátorů tehdy tvrdili, že k nim domů nakráčeli ozbrojení vojáci a donutili je uživatele odpojit.

Od té doby se poměry změnily, vlády se vzdělaly v oblasti sítí, routingu, ASN a dalších přidružených tématech a začaly koncipovat zákony a vládní sítě tak, aby bylo možné jednoduše a na jednom místě rozhodnout o odpojení. Ty slušnější toho využívají jen v případě opravdu vážných situací, jako jsou pouliční nepokoje nebo akutní hrozba teroristického útoku. Možnost odpojení od internetu začala být ale velmi rychle zneužívána pro politické hry nebo jako preventivní obrana proti nepohodlné situaci. Třeba v podobě hrozby protivládních protestů.

Bangladéš například v roce 2015 vypnul internet před oznámením verdiktu v soudním procesu týkajícím se válečných zločinů. Irák zase dva roky po sobě vypnul připojení, prý aby zabránil podvádění při maturitních zkouškách. Vždy šlo o vypnutí v řádu hodin, pak ale Kamerun vypnul připojení na dobu několika týdnů, kvůli krvavým nepokojům v zemi. Mělo to devastující účinky na tamní technologické firmy a například také banky.

Stává se z toho čím dál běžnější věc. V Indii už je odpojení tolik, že existuje skupina lidí provozujících web, který počty zásahů zaznamenává a mapuje. Jen v loňském roce se v Africe odehrálo 116 velkých odpojení a číslo stále roste. Situace už je tak vážná, že OSN v loni přijala rezoluci, která odsuzuje plošné blokování přístupu k internetu. Proti tehdy byly třeba Čína, Rusko a dalších 15 zemí včetně Keni, Indie a Jihoafrické republiky.

Internet vrací úder

Nástroj je tu a s ním i vůle k jeho užití. Internetová komunita se ale rozhodla bojovat technologickými prostředky. Vlády totiž pro svůj technologický rozvoj potřebují nové příděly IP adres a AFRINIC je jediný, kdo jim je může dát. Vznikl proto plán, jak v případě útoku na internet opětovat palbu. Vy nám nedáte internet, my vám nedáme internetové adresy. Šach-mat.

Organizace by měla přijmout metodiku pro celý proces zařazení konkrétní země na černou listinu. Navrhováno je, že by při přijetí oznámení byli členové AFRINIC požádáni o dodání důkazů – lhůta by byla dva týdny. Poté by komise důkazy zhodnotila a případně by přijala patřičné opatření.

Zároveň je připravována také upravená verze návrhu, která by zohledňovala také „částečné odpojení“. Tedy stav, kdy by byl blokován konkrétní komunikační mechanismus (Twitter, WhatsApp, sociální média, hlasový provoz a podobně), aniž by takový zásah měl jakoukoliv oporu v zákoně. Podobně je na stole varianta, že by se omezení naopak nevztahovalo na akademické a vzdělávací instituce, protože v mnoha zemích je stát vlastní a řídí. Cílem není poškodit akademické prostředí. Tvůrci také zvažují úpravu, která by postihovala jen organizace, ve kterých je stát většinovým vlastníkem.

Naopak zatím nebyly zapracovány alternativní návrhy, jako například dohodnout s ICANN odebírání národních domén. Podle tvůrců je to výrazně silnější kalibr, který by mohl napáchat mnohem více vedlejších škod. Dále je tu možnost změnit pravidla tak, že by se adresní prostor neodebíral, ale blokující státy by musely navíc odvádět denní poplatky. Vybrané peníze by pak šly mezinárodním právnickým organizacím bojujícím za svobodu internetu.

Jde sice zatím jen o návrh, ale podporují jej velcí regionální hráči jako nadnárodní operátor Liquid Telecommunications nebo hlavní sdružení poskytovatelů v Keni. Návrh je tedy brán velmi vážně. Autoři této politiky jsou si vědomi toho, že návrh je z principu velmi tvrdý. Myslíme si ale, že je na čase začít jednat a ne jen stále vydávat další mdlá prohlášení, která nemají žádný dopad, napsali navrhovatelé úpravy.

Není to ale tak, že by nebyli zastánci této tvrdé úpravy ochotni ze svých plánů ustoupit. Jejich cílem bylo především rozpoutat debatu, která by měla nakonec přinést kompromisní řešení. Důležitější je ale podle nich vůbec to, že se začne na problémy ukazovat a začne se podrobně sledovat a zkoumat, kdo, kdy a co odpojil. A debata se skutečně rozběhla, velká a na celosvětové úrovni.

Proč je to špatný nápad?

Na první pohled dobrá myšlenka ale skrývá pověstného ďábla v detailech. Internetová komunita už začala velmi intenzivně debatovat, rozsáhlá debata se rozběhla také na RIPE meetingu v Maďarsku. Většina diskutujících chápe, že je to velký problém a že je potřeba ho nějakým způsobem řešit. V tomto konkrétním návrhu však nacházejí řadu velmi špatných a nebezpečných praktik.

Hlavní námitky poukazují na obrovské vedlejší škody, které by takový zásah způsobil. Ovlivnil by totiž nejen vládní organizace v dané zemi, ale i mnoho dalších organizací a firem. Když stát takto zneužívá odpojení od internetu, lidé umírají. Jestli si mám vybrat mezi tímhle a potenciálními dopady omezení, pak o tom s vámi budu debatovat každý den a celý den, řekl Andrew Alston, jeden z předkladatelů návrhu.

Odpůrci také poukazují na to, že takový návrh porušuje principy existence regionálních registrů. Ty jsou tu proto, aby přidělovaly zdroje nutné k přístupu na internet. Jejich rolí není odebírat tyto zdroje těm, kteří dělají věci, které se registrům nelíbí. Pokud by to začaly dělat, staly by se velmi rychle nástrojem toho, proti čemu původní návrh bojuje.

Takový přístup staví internetovou komunitu do přímého souboje proti jednotlivým vládám. Nastala by velká politická hra, při které by se dokazovalo, kdo má větší sílu. Tím by se problém ještě více prohloubil, místo aby se snadno vyřešil. Konflikt takového rozsahu by navíc pravděpodobně internetová komunita nakonec prohrála, protože by státy převzaly kontrolu nad adresním rozsahem samy. Hlavně proto, aby si nemusely nechat od internetové komunity nic diktovat. Víme, že návrh není dokonalý, ale musíme něco dělat. Nemůžeme jen sedět a čekat, až to někdo vyřeší za nás. My máme zodpovědnost, reagoval na tyto připomínky Alston.

Podle některých by takový zásah nahrál diktátorům, kteří by odebrání zdrojů uvítali. Zneužili by ho pro sebe jako výhodu a jako výmluvu pro úplné a trvalé odpojení země od internetu. Podle Alstona se takového postupu nebojí ani velcí poskytovatelé připojení v Zimbabwe, kteří návrh AFRINIC podporují. Přesto, nemůže takový zásah nakonec krizi jen významně prohloubit?

Kritizována je také bezzubost celého opatření, protože odebrání přidělených rozsahů samo o sobě neznamená nic. Jen se změní záznam v databázi konkrétního registru. Pokud by mělo být zrušení alokace skutečně účinné, musely by se zapojit i velké nadnárodní sítě, které by na základě změny záznamu v databázi začaly adresy z odebraných rozsahů blokovat. Pokud to neudělají, můžou se vlády takovému zásahu jen vysmát.

Podle některých celý návrh podkopává mnohaleté snahy internetové komunity vyhnout se státním regulacím. Velké internetové organizace jsou provozovány otevřeně, mají volené orgány a chovají se neutrálně. Snaží se svůj neutrální přístup trvale vysvětlovat vládám, které mají pochopitelně z takových organizací strach. Nyní je na stole návrh, který tento obraz boří, protože vytváří prostor pro odpojování od internetu.

Otevření této Pandořiny skříňky může mít dalekosáhlé následky a jakmile bude hranice neutrality překročena, není cesty zpět. Nechceme, aby měly vlády právo blokovat internet, stejně tak bychom neměli chtít, aby toto právo měla nějaká internetová organizace. Zneužitelnost je na obou stranách stejná. Dnes budou odebírány adresy jedněm vládám, časem bude zákaz rozšířen třeba na nedemokratické státy nebo na státy, které stíhají gay či lesbické páry. Podle mnohých je nutné zůstat neutrální a nepouštět se do politiky a nehrát si na soudce.

Přes všechny námitky se Andrew Alston domnívá, že je potřeba něco dělat, aby se zachovalo základní lidské právo na svobodný přístup k informacím. Argumentoval například rokem 1994, kdy byly ve Rwandě umlčeny všechny komunikační prostředky, kromě státních. Během následujících dnů tam pak zemřel milion lidí a svět o tom nevěděl ještě celá léta. Jde nám hlavně o celou tuhle debatu. Ta už probíhá, což je skvělé. Nemáme ideální řešení a doufáme, že něco vznikne právě z téhle debaty. Měli bychom se zvednout a udělat alespoň něco, říká Andrew Alston.