Názory k článku
FSF má nového prezidenta, je jím Geoffrey Knauth

Není to trestné. Navíc žádný „oficiální výklad historie“ neexistuje. Teda asi záleží na tom, co znamená „zpochybňovat“. Pokud to, že berete v úvahu dosavadní důkazy a předložíte nějaké nové, v tom vám nikdo nebrání. Pokud za „zpochybňování“ považujete i to, že někdo ignoruje spoustu důkazů a přijde s něčím už stokrát vyvráceným, to může být trestné – ale takovéhleho „zpochybňování“ není žádná škoda, právě naopak.

Univerzální shoda je nesmysl v každé společnosti. I dva manželé si de facto musí ujasnit, kdo z nich rozhoduje v té které oblasti.

Což je přesně ta shoda.

Pokud jsou tři aktéři a více, začínají se rodit koalice a menšina má víceméně smůlu.

Přesně.
Proto se univerzální konsensus nahrazuje hlasováním, které ho jakš takš vyjadřuje.
Následně se zjistilo, že hlasování neřeší menšiny. Protože ale cílem demokracie není hlasování většiny, ale maximální konsensus, shodla se většina aspoň na tom, že určité menšiny se budou chránit. To, které menšiny se v které době chrání, je věcí reakce na aktuální situaci.

Alespoň nějak se chrání všechny menšiny. Máme pro to spoustu mechanismů – rozdělení mocí (něco dělá Parlament, něco vláda, něco ČNB, něco soudy, něco obce atd. atd.), různé kontrasignace, „jmenuje na návrh“, Ústavní soud, NKÚ, různě dlouhá volební období a různé způsoby volby… Někde mají jako podmínku platnosti ústavního zákona to, že to musí schválit Parlament ve dvou po sobě jdoucích volebních obdobích, to je podle mne velmi rozumná podmínka. To všechno jsou způsoby, které se snaží zabránit tomu, aby se z demokracie stala diktatura většiny.

Pokud se snažíme demokracii simulovat hlasováním, je potřeba nějak zařídit ochranu menšin (tedy těch, kteří v hlasování nezvítězí). Protože jinak by to nebyla demokracie, ale diktatura většiny.

Ochranu před porušováním základních lidských práv, například. Například i kdyby si většina v Parlamentu odhlasovala, že musí všichni muslimové opustit ČR, snad by se to dostalo k Ústavnímu soudu a ten by zákon měl zrušit pro rozpor s Ústavou.

„Demokratické hlasování“ je trochu protimluv – hlasování je náhražka demokracie používaná v případech, kdy se ideální demokracii nedokážeme víc přiblížit jiným způsobem.

Ideální demokracie znamená najít takové řešení, které maximalizuje celkovou spokojenost. V malé společnosti (třeba rodina) se k výsledku dojde vyjednáváním a dohodou. Hlasování nevede ke stejnému cíli, proto je to jen náhražka. Podívejte se třeba na Brexit – s výsledkem je nespokojená výrazná většina Britů, velká část z těch, kteří hlasovali proti, ale také nezanedbatelná část těch, kteří hlasovali pro.

Ochranu lidských práv nezaručuje hlasování, ale ústava a zákony, které tvoří limity, které zahrnují i lidská práva.
Tedy je ještě něco nad hlasováním, co mimo jiné chrání menšinu před hlasováním většiny. Přesně jak jsem psal.

je velmi malá pravděpodobnost, že se zblázní většina parlamentu a odhlasuje nějakou hrůzu lidu na očích pod hrozbou voleb
Podívejte se na současnou českou Poslaneckou sněmovnu.

to jsou totiž alternativy hlasování v demokracii, které se Vám pořád nějak nepozdává
Ne, alternativou hlasování v demokracii je dohoda – v rodině, mezi přáteli, ve spolku. Pokud tam panují dobré vztahy, taková dohoda se velmi blíží ideálu demokracie. Hlasování je od něj dost vzdálené. Rozhodování nějakého diktátora nebo absolutního monarchy je samozřejmě ještě mnohem dál od demokracie, než hlasování. To ale neznamená, že se z hlasování má dělat nějaká modla nebo že je zárukou demokracie. Hlasování spolu se spoustu pojistek a protivah je nejlepší známý objektivní způsob, jak se ve velké společnosti přiblížit demokratickému hlasování. Nic víc, nic míň.

Lepší přiblížení ideálu demokracie, než je hlasování, je i to, že se prostě nějaká skupina lidí na něčem dohodne a podle toho jedná – pokud to nevadí nikomu jinému. Tak funguje v demokracii většina rozhodování – je to to, co se nazývá občanskou společností, nejrůznější spolky, neformální sdružení atd. Tenhle způsob rozhodování má ovšem tu nevýhodu, že se v něm nedá objektivně rozhodnout – funguje tedy jen do té doby, dokud proti sobě nestojí dva různé zájmy. Proto se v takových případech uchylujeme k tomu méně demokratickému způsobu rozhodování, kterým je hlasování.

Lid se podílel na vládě i v ČSR do roku 1989, ale s demokracií to nemělo nic společného. Ideálem demokracie je to, aby lidé v úhrnu byli co nejvíce spokojení. To, že se podílejí na vládě (a mají právo se na ní podílet stejným dílem, jako kdokoli jiný), je jen způsob, jak toho dosáhnout – očekává se, že každý bude ovlivňovat dění tím směrem, aby byl sám spokojen.

Dohody by samozřejmě bylo možné dosáhnout i v případě Brexitu – ono se u těch černobílých sporů většinou ukáže, že je příčinou úplně něco jiného, na čem se lze dohodnout. Jenže to se o tom problému musí mluvit, ne hlasovat o dvou protichůdných možnostech.

Hlasování samozřejmě může utlačovat menšiny – když je to menšina, klidně se může stát, že v hlasování svoje práva neobhájí, protože je přehlasována. Že máme Ústavu nevysvětlujete vy mně, ale já vám – Ústava stojí nad hlasováním. Takže hlasování logicky nemůže být tím nejdůležitějším (jak jste tvrdil), když Ústava je ještě důležitější.

Jak jsem vám vysvětloval, lepší varianta než hlasování je dohoda. Třeba v dobře fungující rodině to funguje a dohodou se dojde k lepším výsledkům, než kdyby v té rodině hlasovali. Představte si to na banální situaci – jeden má nejraději svíčkovou a dal by jí 10 bodů, dva mají nejraději řízek a dali by mu každý deset bodů. A všichni tři mají rádi také rybu, každý by dal 8 bodů. Když se bude hlasovat, co bude k obědu, budou mít řízek a celková spokojenost bude 20 bodů. Když se budou domlouvat, budou mít rybu a celková spokojenost bude 24 bodů. Je to tak jednoduché…

Ano, hlasování se nevylučuje s tím, že je to předem dojednané a hlasování pak jen formálně stvrdí výsledek. A taková varianta je mnohem lepší, než když se hlasuje 101:99. Ale to, co je na tom cenné, je ta dohoda, ne to formální hlasování.

Ideál je od toho ideál, že jej nelze dosáhnout, ale jen se mu přiblížit. Hlasování se ideálu demokracie trochu přibližuje, ale jsou způsoby, jak se ideálu přiblížit blíž – bohužel nejsou prakticky aplikovatelné, když je potřeba objektivně rozhodnout ve velké společnosti (tj. je potřeba, aby panovala shoda na tom, jak se rozhodlo). Takže to, že se o něčem nehlasovalo, nemusí vůbec znamenat, že je to nedemokratické – může to být klidně demokratičtější rozhodnutí, než hlasování.

Opravdu mi nemusíte vysvětlovat, že hlasování není pojistka proti špatným věcem. To jsem vysvětloval já vám ve své první reakci na váš komentář. Takže jsem rád, že už jste to přijal za své.

Ideálem demokracie je to, aby lidé v úhrnu byli co nejvíce spokojení.

Mýlíte se. V ČSSR byli lidé možná v úhrnu spokojenější, než jsou dnes. Chyběly jen ty svobody. Svoboda a demokracie - jedno bez druhého neexistuje.

Ústava stojí nad hlasováním.

Ano i ne. Zákony i ústava opisují stav společnosti, ale to se děje se zpožděním. Jedinou nepřekonatelnou podmínkou ústavnosti je, že budoucí změny Ústavy nesmějí vést k oslabení zásad demokratického právního státu. Nevylučuje se tím, že v delším časovém běhu se nemohou občané rozhodnout upravit chod společnosti jakýmkoliv směrem, který se nám dnes zdá nepředstavitelný. Neústavní by zjednodušeně pouze bylo provést takové změny, které by reálně vyloučily možnost domáhat se práva (ať už bude jakékoliv) a omezily demokraticky rozhodnout o další změně směru (totalita).

Jak jsem vám vysvětloval, lepší varianta než hlasování je dohoda.

Čím by ta dohoda byla ve skutečnosti vyjádřená, když ne volbami a hlasováním?

Když se budou domlouvat, budou mít rybu a celková spokojenost bude 24 bodů. Je to tak jednoduché…

K demokracii patří i možnost nedohodnout se. Dá to každému členu rodiny možnost zajistit si jídlo podle vlastní chuti. Možná by měl raději svůj řízek nebo svíčkovou za 10 bodů u rodinného stolu, ale možná taky dá raději přednost svému oblímenému jídlu v bistru naproti "za 9 bodů" (protože tam vaří o něco hůř než maminka). Pak 3x9 dopadne lépe než 3x8. Stejně tak se může usmažit řízek (2x10 bodů) a třetí si zajde na svíčkovou (1x9 bodů) - i v tom případě bude součet vyšší, než u kompromisní ryby.

Navíc dohoda ve Vámi popsané podobě je jen forma tichého hlasování.

V ČSSR byli lidé možná v úhrnu spokojenější, než jsou dnes. Chyběly jen ty svobody.
Ne, nebyli spokojenější. Kdyby nebyla svoboda potřeba ke spokojenosti a lidé tudíž tehdy byli spokojenější, nedávalo by smysl chtít svobodu.

Neústavní by zjednodušeně pouze bylo provést takové změny, které by reálně vyloučily možnost domáhat se práva (ať už bude jakékoliv) a omezily demokraticky rozhodnout o další změně směru (totalita).
Takže nejvyšší instancí není hlasování, ale Ústava – ta a její dodržování chrání ty nejdůležitější demokratické hodnoty. To už jsem ale psal několikrát. Samozřejmě ani Ústava není zárukou demokracie – pořád je to jen papír, který někdo musí naplňovat. Pokud se najde dost lidí, kteří budou proti Ústavě, a nebude proti nim dostatečně silná protiváha, nakonec Ústavu porazí. Příklady známe z historie.

Čím by ta dohoda byla ve skutečnosti vyjádřená, když ne volbami a hlasováním?
Dohoda je obvykle vyjádřená tím, že s ní všichni souhlasí. Když chcete se skupinou přátel něco podniknout, volíte a hlasujete? Nebo se o tom prostě bavíte až v jednu chvíli všichni souhlasí?

K demokracii patří i možnost nedohodnout se.
Někdy je to ovšem velmi nepraktické (pokud se nedohodneme na tom, po které straně silnice se bude jezdit) a někdy nemožné (třeba zločince není možné zároveň potrestat i nepotrestat).

Navíc dohoda ve Vámi popsané podobě je jen forma tichého hlasování.
Není. Hlasuje se o předem známých možnostech. Pro dohodu je klíčové to, že když se nedaří najít shodu, rozšiřuje se okruh, ve kterém se shoda hledá.

Ale tím „možnost se nedohodnout“ jste mířil správným směrem. Výhodou demokracie je i to, že vedle sebe může existovat spousta protichůdných rozhodnutí. Nemohou se samozřejmě týkat stejných případů, ale různé i když typově podobné případy se mohou řešit různě. Takže různá řešení si mohou konkurovat a může tak fungovat výběr těch nejlepších řešení.

Svoboda projevu je jenom ne příliš významná a velmi přeceňovaná berlička.

V krátkém časovém úseku demkracie funguje i bez ní. Z dlouhodobého hlediska lidé potřebují nejen slyšet, ale být si i jisti, že jsou i slyšeni. Bez toho důvěra v demokracii zaniká. Bez důvěry v demokracii pak občan nemůže ani umět přijmout to, s čím nesouhlasí, a uvědomovat si, že zároveň získává i to dobré. To je živná půda pro vymezování se, pro inklinaci ke krajním (politickým) směrům. Bez svobody slova demokracie umře. Proto je to základní podmínka.

S textem až k předposlední větě souhlasím. Pak jste tam ale bezdůvodně přilepil svobodu slova. Dnešní pojetí svobody slova zahrnuje například i svobodu bezostyšně lhát – a ta vůbec není potřeba k naplnění toho, co jste popsal na začátku. Zahlcení veřejného prostoru lhaním naopak demokracii dost oslabuje.

Pro demokracii není důležitá svoboda slova, ale svoboda říkat pravdu. Což je zase ideál, který je v praxi nerealizovatelný. Svoboda slova byla snahou zajistit tuhle svobodu říkat pravdu – panovala představa, že když se k tomu občas přimotá nějaká lež, nebude to tolik vadit. Jenže dnes už vidíme, že takhle široce pojímaná svoboda slova se dá nádherně zneužít právě proti té svobodě říkat pravdu. Takže svoboda slova nakonec funguje přesně opačně než měla.

Svoboda projevu chrání zejména ty, kteří říkají "špatné věci". Svobodu říkat to, co se sluší, mají lidé ve všech režimech. A co je pravda, vždy nakonec rozhoduje někdo. Takže ano, metafyzicky nemá "bezostyšné lhaní" oprávněnou ochranu, ale v praxi, v lidské nedokonalé společnosti, si ochranu zaslouží i to. Pokud se lhaní dotýká konkrétní osoby, o faktech rozhoduje soud, ale i ten se může mýlit nebo soudit špatně. Ale zase - nic lepšího, než ochranu osobnosti soudem nemáme. Ale soud nemůže a nesmí chránit "pravdu".

Svoboda slova byla snahou zajistit tuhle svobodu říkat pravdu – panovala představa, že když se k tomu občas přimotá nějaká lež, nebude to tolik vadit. Jenže dnes už vidíme, že takhle široce pojímaná svoboda slova se dá nádherně zneužít právě proti té svobodě říkat pravdu. Takže svoboda slova nakonec funguje přesně opačně než měla.

Svoboda slova už nemůže mít další přívlastky. Je to "svoboda" a ne pouze "právo". Díky ní se sice dostává sluchu i lžím, ale jen díky ní se i lze proti lži vymezit. Jakmile začnete, třeba s dobrým úmyslem, ukracovat svobodu slova, ukracujete ji všem. Dnešní lhář může zítra mluvit pravdu a pravdomluvný začít lhát. Nemusíme chodit nikam daleko, stačí se podívat na zákony ČSSR. V ní byly zakotvené tradiční demokratické instrumenty zastupitelské demokracie; pro vnik totalitního systému pak stačilo stačilo jen zavést jednotnou kandidátku Národní fronty a vzít svobodu slova. To, že se do Ústavy dostala vedoucí úloha KSČ až o patnáct let později je myslím pěkným příkladem toho, co obnáší "pouhé" ukrojení svobody - zakotvení do ústavy za dané situace soudruhy vlastně nepálilo.

Svoboda slova nemusí mít další přívlastky. Jenom prostě nemusíme mít svobodu slova, můžeme mít místo ní jinou svobodu, která bude lépe chránit ty hodnoty, které se snažila chránit svoboda slova (a dnes už to moc nefunguje). Svoboda slova skutečně není jediný nástroj umožňující vymezit se proti lži. Svoboda říkat pravdu by to umožňovala také.

Není pravda, že nahrazením svobody slova svobodou říkat pravdu by se sebrala svoboda všem. Jenom těm, kteří prokazatelně lžou. „Svoboda říkat pravdu“ je samozřejmě jen přibližný název, stejně jako „svoboda slova“. Samozřejmě by nikomu nebránila mluvit o věcech, které jsou nejisté. Pouze by nechránila zřejmou a úmyslnou lež. Ta je v dnešním extrémně širokém pojetí svobody slova chráněná, což oslabuje pravdu i demokracii.

Dnešní lhář může zítra mluvit pravdu a pravdomluvný začít lhát.
Zaměňujete výrok a toho, kdo výrok pronáší. Já jsem nikdy nepsal o mluvčích, ale o výrocích.

pěkným příkladem toho, co obnáší "pouhé" ukrojení svobody
Jenže svoboda není posvátná kráva. Ústavou zaručená svoboda má vždy nějaký účel, a je potřeba zkoumat, zda ten účel plní. Svoboda slova má zaručovat to, aby byla slyšet pravda – a dnešní extrémní pojetí svobody slova jde proti tomuto účelu. Svět se holt změnil a lumpové se naučili, jak tuhle svobodu zneužít a obrátit ji proti svému původnímu účelu.

Není pravda, že nahrazením svobody slova svobodou říkat pravdu by se sebrala svoboda všem. Jenom těm, kteří prokazatelně lžou. „Svoboda říkat pravdu“ je samozřejmě jen přibližný název, stejně jako „svoboda slova“.

"Svoboda říkat jen pravdu" je oxymóron. "Pravda" je z velké míry subjektivní. Jakmile začnete "svobodu" praktikovat jako subjektivní pojem (odvislý od předmětu), startuje se spirála omezování svobod a zbude jen pahýl. Totalitní režimy se právě vyznačují tím, že existuje doktrína pravdy - a "svobodně" můžete mluvit jen v rámci ní. Za socialismu u nás jste se do médií dostal jedině, pokud jste mluvil tehdější "pravdu". Ačkoliv chápu, že to nemáte na mysli, tak přesně k tomu to vždy vede.

Samozřejmě by nikomu nebránila mluvit o věcech, které jsou nejisté. Pouze by nechránila zřejmou a úmyslnou lež.

Jak a hlavně kdo bude držet tu moc, to posuzovat? Nyní je to řešeno tím, že zákony chrání situace, kdy lež zasahuje do sféry práv druhého (např. pomluva) a posuzuje se to podle situace (např. politik musí snést větší míru zásahu do soukromí apod.).

Ústavou zaručená svoboda má vždy nějaký účel, a je potřeba zkoumat, zda ten účel plní. Svoboda slova má zaručovat to, aby byla slyšet pravda – a dnešní extrémní pojetí svobody slova jde proti tomuto účelu.

Nikoliv. Ústava a Listina jsou velmi strohé a definují základní nezadatelné hodnoty, které mají platit za každé právní úpravy. Účelem svobody slova není evangelizace pravdy, ale ochrana základních a přirozených potřeb člověka.

Miroslav Šilhavý: Na váš komentář už jsem reagoval dřív, než jste ho napsal. Dokonce z té reakce citujete.

Ústava a Listina nedefinují hodnoty, pouze způsob jejich ochrany. Vyjmenovávají, které svobody jsou zaručeny, ne proč tomu tak je. Nevím, co je na lhaní základního a přirozeného a proč má být chráněno.

Vyjmenovávají, které svobody jsou zaručeny, ne proč tomu tak je. Nevím, co je na lhaní základního a přirozeného a proč má být chráněno.

Zejména to, že nelze objektivně rozlišit pradvu od lži - ne v té úrovni, jakou požadují Ústava a Listina. Za lež, že Země je kulatá a otáčí se kolem Slunce, se končívalo i na hranici.

Miroslav Šilhavý: Stále polemizujete s vlastním výmyslem, ne s tím, co jsem psal já.