Kupní smlouvu uzavíráte s prodejcem. Jak si to on řeší dál v dodavatelském řetězci, není zákazníkova starost.
Přesně tak. Výrobce může dobrovolně poskytovat přímý servis, ale nemusí.
Pokud je prodejce renomovaný, i jeho úsudku o prodloužené záruce se dá nějakou měrou věřit.
Koupě zboží je dvoustranný vztah. Zákazník si vybírá dodavatele. Záruka řeší jen úplné minimum rizik, řekněme, že řeší hlavně to, aby prodejce vědomě neprodával šmejd a nespoléhal na to, že na tom i tak vydělá. Zbytek výběru je o zákazníkovi, o jeho zkušenostech s výrobkem, značkou, o smluvních podmínkách, o (ne)existenci servisu v blízkosti, o nabídce on-site servisu apod. To všechno může zákazník uvážit a podle toho usuzovat na jakost a životnost výrobku. Stoprocentní jistotu nemáte nikdy - a když ji chcete, tak prostě počítejte s jistotou bezproblémového chodu jeden rok a dva roky na to, co se během prvního roku nestihlo projevit (ale bylo přítomno už v době koupě).
Trochu mě děsí, jak si lidé přivykli na to, že za svoje rozhodnutí nenesou svůj kousek odpovědnosti, a že v životě existují i náhody, které nikdo druhý nekompenzuje.