Problém vidím v tom, že ta hranice není zdaleka tak ostrá, jak to popisujete. U vyhlazení ještě budiž, pokud se nedělá selektivně jen na částech snímku, ale třeba u sofistikovanějších algoritmů doostření nebo redukce šumu už to tak jednoznačné není docela dlouho. Holt asi nezbyde než se smířit s tím, že každý má tu svou hranici, co ještě považuje za košer a co už ne, trochu jinde a navíc se to u jednotlivců i u společnosti s časem posouvá spíš k větší toleranci.
Není to tak dávno, co jsem běžně četl rozhořčené komentáře, že bayerovská interpolace je vlastně podvod a že by se správně rozlišení mělo dělit dvěma (počet pixelů čtyřmi), případně rovnou že celá digitální fotografie je vlastně vymýšlení si obrazu jen volně inspirované realitou. Z dnešního pohledu je to úsměvné... za dalších deset nebo dvacet let nám třeba přijdou malicherné diskuse o dokresleném Měsíci...