Názor ke zprávičce Windows 11 budou nově moci formátovat FAT32 větší než 32 GB od msmucr - Omlouvám se, ale nejspíš jste špatně pochopil můj...

Omlouvám se, ale nejspíš jste špatně pochopil můj předchozí post.

Oni v té době nedělali pokročilou náhradu FAT filesysému, to už bylo a jmenovalo se to NTFS. Btw. to HPFS z IBM OS/2 používali také, měli spolu deal, než se vyvinul Windows NT, které bylo HPFS poměrně dost inspirované. Dokonce NT 3.x mělo driver pro HPFS (a platili z toho licence IBM). NTFS byl pokročilejší filesystém než HPFS, měl žurnálování a byl připravené na postupné přidávání dalších vlastností, které přišly později (ACL, komprese, šifrování). Což byl i důvod, proč samo IBM mnohem později přidalo do OS/2 JFS, který byl původně jen v AIXu.

Ale zpátky k FAT a kompatibilitě. Jak více, tak MS vyvíjel v devadesátých letech dvě větve svých OS. První bylo NT s novým kernelem, filesystémem a spoustou věcí řešených z gruntu jinak. Tam bylo hlavní kritérium udělat věcí líp a s výhledem do budoucna. Mělo to vyšší HW nároky, zpočátku se to primárně používalo na serverech a pracovních stanicích.

Druhá vyvíjená větev systémů (95, 98, ME) byl takový schizofrenní hybrid. Protože tam byl pořád přítomen režim DOSu, v kterém byl dosupný real-mode a přímý přístup na hardware. Důvod byl ten, že za minulých 15 let se nasbíraly desítky tisíc aplikací a her, a dost z nich nechodilo dobře v režimu nových Windows s GUI, virtuální pamětí, schedulerem. Klienti a firmy chtěly tyhle aplikace používat, byla to i pro MS priorita u téhle větve.
Když jste tedy ukončil Windows, nebo přerušil startovací process (klávesou F8, nebo direktivou v msdos.sys), tak jste byl v "normálním" DOSu (7.0 ve Win95 a 7.1 ve Win98).

Logicky tedy i použitý souborový systém musel být schopen schopen fungovat v DOSu. Takže se rozhodli upravit, to co měli - FAT.
Novou fíčuru - dlouhá jména tam přidali přes VFAT, kde má každý soubor pro adresář dva záznamy, přičemž první je s dlouhým názvem a druhý s krátkým názvem 8+3. Když implementace podporuje VFAT, tak se použije první záznam a následující se rovnou přeskočí. Pokud nepodporuje, tak první záznam ignoruje a použije se ten druhý. Díky tomu máte i soubory s dlouhými názvy zapsané třeba na disketu kompatibilní s ostatními počítači, kde není VFAT podporován.

U té změny na 32(28)bit adresování šlo zas o to, že chtěli podporovat větší disky, ale zároveň udělat jen nejmenší změny v existujícím souborovém systému, při zachování jeho relativní jednoduchosti.
Nemohly moc vzrůst paměťové nároky (v real-mode DOSu, kde má běžet i aplikace nemáte moc prostoru pro nějaké pokročilejší věci jako bitmapy, b-tree atp.). Také to samozřejmě bylo implementačně jednodušší, jak pro úpravu samotného DOSu 7.10, tak pro hromadu ostatních výrobců, kteří FAT32 také implementovali (resp. mohli jen s minimálním úsilím modifikovat jejich stávající kód pro FAT16).

Ano s odstupem 30 let to samozřejmě svádí k nějakému absolutnímu srovnávání se všemi existujícími FS té doby, ale ten kontext je opravdu potřeba.